IKAROS GALERIE ANTIK

S prací akademické malířky Hany Štroblové se návštěvníci naší galerie měli možnost setkat v prosinci roku 1996, kdy u nás vystavovala keramické sošky. Před nějakou dobou si postěžovala, že jakýsi spolužák se ve svých vzpomínkách dotknul jejího přístupu ke studiu na AVU. Požádal jsem ji, aby se k tématu vrátila ve svých vzpomínkách, které zde předkládám.

Práce i osoby Hany Štroblové si nesmírně vážíme.

Vzpomínky na školu Vratislava Nechleby

V současné době se hodně vzpomíná. V televizi, tisku, na knižním trhu, i v rozhlase se to jen hemží pamětmi pamětníků. A s tím se také na světlo boží dostávají osudy neuvěřitelné.

Slavní jsou ještě slavnější a přisuzují se jim vlastnosti nečekané. Nad tím vším dominuje také fantazie a lež. Lžeme jako když tiskne, aby to, co se pak vytiskne bylo přitažlivější. Běda i obyčejnému člověku, který se dostane do tohoto kotle smyšleností, je smeten a rozcupován. Jak se tomu bránit? Nelze jinak, zase jen vzpomínáním. A čtenář, ať si vybere , kdo má pravdu.

Také já vzpomínám!

Jako žačka pražské AVU jsem od r. 1952 začala navštěvovat atelier profesora Silovského. Protože jsem toužila po studiu malby, rozhodla jsem se přejít do malířské školy profesora Vratislava Nechleby. Profesor Silovský byl člověk velmi příjemný a noblesní, pečlivý pedagog a při mém odchodu mi řekl přátelsky: „Když se Vám u malířů nebude líbit, vraťte se zase ke mně, já Vás opět přijmu“.

Profesor Nechleba mne zrovna přátelsky nepřijal. Změřil si mne a prohlásil, že mne do svého atelieru přijímá, ale pokud nebudu na malbu stačit, tak že mne vyhodí. Tehdy byla u něj jediná žena-žačka, malířka Marie Bognerová. Brzy jsme se spřátelily a když viděla můj až přehnaný respekt z pana prof. Nechleby, řekla mi „Ze starého si nic nedělej, on nemá ženské rád. Mně říká, že jsem slečna, která si maluje (Téhož roku dostala výroční cenu Akademie za řadu portrétů, velmi osobitě a netradičně pojatých). Tato „slečna“ již jako studentka ilustrovala pohádky Kamila Bednáře a ve Valašském Meziříčí, odkud pocházela, vytvořila nástropní malbu v klenbě tamější hvězdárny, která je dodneška krásně zachovalá a září krásnými barvami, jak jsem se dozvěděla v televizním pořadu „Šumná města“ .

V době mého studia jsem bydlela v rodině naší přední sochařky Karly Vobišové, na nábřeží v Praze. Měla jsem tu vzácnou možnost, sledovat ji při práci. Tehdy dělala řadu svých vynikajících portrétů: Elišku Krásnohorskou, Karolínu Světlou, pro muzeum Bedřicha Smetany v Praze a Fráňu Šrámka do Sobotky. Současně pracovala na monumentálním sousoší sv. Vojtěcha, což bylo její životní dílo. Se svým manželem, Josefem Žákem vytvořili pískovcové tympanony do chrámu svatého Víta, podle menších návrhů zemřelého sochaře Dvořáka. Do dneška mám před očima obraz velkého lomu ve Mšeném, kde v letním žáru se sochařským baretem na hlavě, stojí před pískovcovým kvádrem pan Žák a seká neúnavně do kamene.

Můj vstup na půdu Nechlebova atelieru nebyl nejšťastnější. Na podzim jsem onemocněla velmi nepříjemným hnisavým zánětem očních spojivek. Místo očí jsem měla dvě krvavé rány, ze kterých tekl hnis a bodavé bolesti v celé hlavě. Karel Žák, syn paní Vobišové mne vodil jako slepou na středisko na převazy. Teprve o prázdninách jsem se dostala do nemocnice v Ústí nad Labem, kde mi známý oční chirurg dr. Libický 14 dní kapal do očí 3x denně auromicin. To mi pomohlo, ale celý život se mi to vrací a proto nosím tmavší brýle, nesnesu prudké světlo. Jenom při práci brýle, pochopitelně, sundávám. Přes tyto potíže se mi podařilo neztratit semestr. Malovala jsem v Národní galerii kopii obrazu „Vertumnas a Pomona“ od Rembrandtova žáka Geldera. Také vnitřek chrámu svatého Jiljí v Praze, protože kostelní šero mi vyhovovalo. Nechleba se nikdy nezajímal jestli jsem zdravá nebo nemocná, jenom s nelibostí sledoval mou nepřítomnost v atelieru. Páni kolegové se tím bavili. Na rektorátě měli lékařskou zprávu, takže jsem byla omluvena z přednášek. Když jsem zase mohla pravidelně chodit do atelieru, podařilo se mi, nechtíc pana profesora rozzlobit. Přivedla jsem si jako modelku romku.“Proč to sem vodíte, budou s tím jenom potíže!“ hněval se na mne tenkrát a od té doby mne definitivně ignoroval. Namítala jsem, že romové mají krásné oči a že se dobře malují, to ho nezajímalo. Řekla jsem si, že s tím musím něco udělat. Dala jsem se do práce a pak jsem před ním rozložila řadu portrétů. Mezi nimi dominoval portrét těhotné romky, která měla jemnou tvář gotické madony. Byla smutná, milovala jednoho gažu, ale rodina jí zakázala si ho vzít a musela se provdat za jednoho z nich. Nechleba si před moje práce sedl na židli a hezkou chvíli se na ně díval. Pak prohlásil: „Měl jsem na Vás strašný vztek, ale musím uznat, že je to dobré.“ Byla jsem šťastná, že jsou ledy prolomeny. Protože byla v atelieru převaha mužů, stále se kreslily ženské akty. Když jsme konečně získali urostlého mladíka jako model, těšily jsme se, především já a Marie, že si konečně nakreslíme a namalujeme mužné bicepsy. Chyba lávky. Pan profesor mladíka donutil, aby si oblékl modráky, dal na hlavu klobouk a vzal si do ruky kosu. A tak tam stál na praktikáblu, vzpřímeně s kosou v ruce, kterou asi viděl v životě poprvé. Kde se kosa tehdy vůbec na akademii vzala, nevím. Asi ji měl pan profesor nebo škola ve skladu předmětů k zátiší. Pak nastalo období příprav na státnice. Chodila jsem se tehdy koupat do známých Karlových lázní a přestože tam bylo vlhko, dělala jsem si skici žen v pohybu. Chtěla jsem využít modelek z Akademie a malovat „ženy v lázni“. Považovala jsem to za přitažlivý námět. Když jsem to ukázala Nechlebovi, spustil na mě „Jak si to představujete, že tady v atelieru vytvoříte tu páru?“ Striktně mi zakázal na tom pracovat. Byla jsem zdrcená. Nakonec jsem dělala něco úplně jiného. Do dneška mám na památku ty kresby a ještě dnes lituji, že jsem to nemohla realizovat. Modelky aktů jsou drahé. Občas jsem mívala ve škole tendenci, dělat věci volněji a barevněji. Dostalo se mi poznámek, že se snažím o Kokoschku. Stalo se, díky Mařence Bognerové, že nás, ženské jedna skutečná dáma pomstila. Marie dělala portrét šlechtičně, která se znala s Nechlebou osobně. Přišla za Mařenkou a pak zašla za panem profesorem. Zazvonila u dveří a byla přijata slovy „To jsem rád, milostivá paní, že jste se přišla za mnou podívat!“ Dostalo se mu odpovědi „Já jsem přišla za malířkou Bognerovou a při té příležitosti jdu také za Vámi.“ Tato malá pomsta nás potěšila.

Po předání diplomu jsem šla především stisknout ruku profesoru Silovskému a také s úctou vzpomínám na sochařku Karlu Vobišovou, kteří mě zásadně ovlivnili. Kromě malby portrétů a krajin jsem 30 let dělala figurální keramiku pro naše prodejní galerie i do zahraničí. V současné době je menší výběr mých obrazů a keramiky jako trvalá expozice na zámku

v Pátku u Loun.

Na závěr bych chtěla říct, že pevně věřím, že je dnes dopřáno mladým žákům na AVU více volnosti v jejich uměleckém projevu a že i vztah mezi profesorem a žákem je citlivější.

ak. mal. Hana Štroblová

V Kralupech, dne 17.1.2010

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%