• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Zimní plaz na osm a já

Co se mi na socialistickém období mého života líbilo, bylo to množství vtipů či anekdot, kterými si náš národ, nebo jeho podstatná část, tak nějak kompenzoval ústrky dogmatické, lidově komunistické nadvlády. Těch vtipů byly spousty a byly to vtipy vesměs opravdu o něčem. Tahle zvláštní lidová tvořivost si brala na paškál nejen přední světové i národní politiky, ale také armádu, Veřejnou bezpečnost, témata sexuální ale i řadu lidských nešvarů a vyčůraností.

Dnešní doba je o tuto tvořivost více méně ochuzena. Všechno je tak trochu naopak. Vysocí politici si svým jednáním a ve svých vystoupeních dělají srandu z nás, policie se doposud hledá a o armádě je lépe nemluvit. Zbylo jen málo námětů sexuálních, mezi nimiž povětšinou kralují příběhy blbých blondýnek a jen tu a tam se zableskne opravdu dobrá a ještě zřídkavěji inteligentní anekdota. Rozpadl se nám i jeden z nejoblíbenějších anekdoticko tématických okruhů – Sovětský Svaz. A tak si dnes jen nostalgicky připomínáme ony „zlaté časy“ opakováním a parafrázemi řady starých dobrých vtipů, které svou aktuálnost dodnes neztratily.

Hrdě konstatuji, že i já jsem byl od dětství oblíbeným vypravěčem anekdot. Se svou troškou do mlýna jsem přispíval jak při autobusových zájezdech, na pionýrských táborech u ohníčků, tak i v menších či větších povolených i nepovolených společnostech té doby. Jedním z takzvaných intelektuálních vtipů byl příběh malého ruského člověka Kuzmy Kuzmiče…Tenhle zubožený carský nevolník seděl někdy kolem roku 1905 u bezejmenné ruské říčky a chytal ryby. Chytal, chytal, lelkoval a krátil si svůj nevolnický čas, když tu za ním z křoví vystoupil pomenší proplešatělý muž a oslovil jej: „Tak co Kuzmo Kuzmiči, ryby berou?“

„Neotravuj chlape,“ houkl Kuzma přes rameno.

„Ale Kuzmo Kuzmiči, podívej se na mně, vždyť já jsem Vladimír Iljič Lenin,“ ozvalo se za ním.

„Ať jsi, kdo jsi, vypadni! Plašíš mi ryby.“ ukončil rozhovor Kuzma a muž odešel.

Psal se rok 1917 a u té samé bezejmenné říčky seděl ten stejný Kuzma Kuzmič a chytal ryby. A opět se rozhrnulo křoví a vystoupil pomenší proplešatělý muž. „Tak co ryby, Kuzmo Kuzmiči, berou, berou?“

„Už minule jsem ti řekl, abys mě neotravoval,“ zahartusil Kuzma.

„Ty nevíš kdo jsem, Kuzmo Kuzmiči! Já jsem přece Vladimír Iljič Lenin,“ vnucoval se příchozí.

„Ať jsi kdo jsi, říkám ti, vypadni! Plašíš mi ryby!“ trval na svém Kuzma a muž tedy odešel.

Píše se rok 1925 a v moskevském nakladatelství Bolšoje Političeskoje vydává a podepisuje sovětský akademik Kuzma Kuzmič svou rozsáhlou vzpomínkovou epopej Dvě setkání s Leninem…

Já sám jsem se v dětství stal aktérem podobné události. Bylo to při příležitosti jedné z krajských soutěží STM v Karlových Varech. Součástí ocenění našich kulturních snah byla besídka s jedním velkým sovětským hrdinou. Byl to prošedivělý voják v krásné uniformě, na které měl pěknou řádku ještě krásnějších metálů. Česky neuměl a proto měl k ruce hezkou soudružku vojandu, která naší besídku překládala. Od ní jsme se dozvěděli, že ten soudruh voják je letec Alexej Meresjev, který byl za války sestřelen a dlouho se plazil z týlu nepřítele ke svým. Plazil se v kruté zimě a tak mu už při pádu přelámané nohy omrzly natolik, že mu je potom co se dostal ke svým, museli uříznout. No to by nebylo nic zase tak nenormálního, když navíc se to stalo v Rusku. Co ale bylo nenormální, že se ten voják invalida potom ancvaj naučil chodit na dřevěných protézách a dokonce začal znovu létat. A do konce války dokázal se svou stíhačkou sestřelit ještě hezkých pár nepřátelských fašounů. To tedy bylo něco. To jsme pane, čubrněli.

Po krátkém, vojandou tlumočeném rozhovoru, jsme si – ale jen někteří vybraní - směli vylézt k tomu hrdinovi na pódium, podat mu ruku a zaťukat si – přes kalhoty – na jeho dřevěné protézy. Mezi vyznamenanými jsem byl i já. Vzrušením jsem byl celý bez sebe. Rusky jsem ještě neuměl ani zdrastvuj, protože ruština se učila až ve čtvrté třídě a já byl třeťák. Vystoupal jsem na vyvýšenou, koberečkem ozdobenou plošinu, k velkému sovětskému letci hrdinovi, který jezdil, jak jsme se dozvěděli, do Karlových Varů na léčení. Hrdina se na mně usmál, vzal mou upocenou ručičku do své široké ruské dlaně, hejbnul s ní jak s kniplem a pokynul směrem dolů.

Sedl jsem si na bobek a opatrně, nesměle jsem kloubem ukazováku ťukl do jedné z těch širokých nohavic. A opravdu, noha byla dřevěná. Druhou nohu jsem pak oťukal s už daleko větší odvahou a se stejným poznatkem. Povstal jsem, uznale jsem pokýval hlavou a hrdě se vrátil mezi ostatní děti…

Knížku Borise Polevoje Příběh opravdového člověka jsem si přečetl až později. Líbila se mi a spolu s Čukem a Gekem a Timurem a jeho partou zůstala jako reprezentant sovětské literatury v mé rozsáhlé knihovně dodnes. Ani anekdotářům Meresjev neunikl a proslavil se křížovkářským přirovnáním „zimní plaz na osm“.

Hrdina můj a Sovětského svazu, stíhací letec Alexej Petrovič Meresjev

Když jsem se chystal napsat tuto vzpomínku a dohledával informace, byl jsem překvapen. Můj letec hrdina, narozený roku 1916, přežil milénium a zemřel až 19.května 2001, jen několik hodin před oslavou svých 85.narozenin. Jiným překvapením bylo, že se nejmenoval Meresjev, jak ho prezentoval Polevoj, ale Maresjev. Vezmu-li však v úvahu, že se v SSSR Lenin doopravdy jmenoval Uljanov, Stalin byl vlastně Džugašvili a že Velká říjnová revoluce začala 7.listopadu, není ta drobná změna ve jméně mého hrdiny zase až tak překvapivá.

Nejsem Kuzma Kuzmič. Nestal jsem se a zřejmě se již nestanu akademikem. Nenapsal jsem tudíž o svém setkání s letcem hrdinou žádnou obsáhlou knihu, ale vystačil jsem si pouze s těmito dvěma sloupky.

S poděkováním příteli Jakubovi Hložkovi do slánského Infocentra za dohledání informací a fotografie