Klikněte zde
Dobré ráno, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pátek 29. března 2024 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Jak jsem zmočil Pavlíčka

Slánské taneční hodiny a zejména jejich podzimní verze roku 1968 a jarní 1969 jichž jsem byl účastníkem, se určitě víc jak vydařily. Podle dochované fotografie z pokračovaček, kterou hýčkám ve svém archivu, nás tehdy na velkém sále v Grandu křepčilo 15 chlapců a 13 děvčat. V základnáím kurzu nás na sále tančila víc jak stovka. Prostředku velké fotografie z pokračovaček dominuje mistrovská dvojice. Je složená ze sedícího dlouhána - tanečního mistra Hušáka, dle povídkové předlohy pánů Šimka a Grossmanna i u nás obecně zvaného „mistr Játro“ a jeho podstatně kratší partnerky, snad družky nebo sestry, to už si nepamatuji. Mistr Hušák byl pašák a hodně nás toho naučil. Jak při mém kurzu prvním, tak i v následných tanečních druhých a v části tanečních pokračovacích. Musím se pochlubit, že jsem byl tanečník docela dobrý, tedy ale pouze v případě mých tančících vrstevnic. Horší už byly okamžiky, kdy jsem se při nucených tanyny s přísedícími gardedámami, stal objetí některé z nich. Tehdy jsem ztrácel půdu pod nohama a to nejen obrazně. Tyhle maminky mých oblíbených tanečnic se svým dceruškám povětšinou postavou vůbec nepodobaly. Rozhodně byly větší, tělnatější, přetékající ženskostí ve skoro úplně všech partiích a zejména tedy například v poprsí, kde měly jak se říká hodně „před našima“.

FotoŠejk Dobner s odalistkami.

Já byl spíš střízlík a když jsem se musel při nařízené volence před některou z těch milých matrón uklonit, už předem jsem věděl, že určitě neuspokojím. Brokátové róby, naplněné mnohdy hodně prorostlým obsahem se mi vysmekávaly z drobných prstíků a pak nezbylo, než se vší silou podržet některého z mnoha nabízejících se propocených faldů. Připadal jsem si spíš jako na rentgenovém štítkování, než v tanečních. Bylo to skoro stejné. Musel jsem se hodně vytáhnout na špičky, pevně se hrudníčkem přitisknout mezi vším možným pačuli vonící plné prsy mamin a na jejich horní partii si položit bradu… Nadechnout! Nedýchat! A vyrazit. Já, lev salónů, který dokázal se svými děvčaty obkroužit sál jako by se nechumelilo, jsem v těchto okamžicích přestával být vůdcem. Spíš jsem visel v náručí těch velikých, živelně se vlnících tanečnic a špičkami bot jen tak zvolna vyškraboval navoskovaný parket. A ze zahanbujícího místa - tedy zpod lustrů na středu sálu - jsem se prostě za živého boha nedostal. Maminám to ale nevadilo. Šťastné, že si taky konečeně skočí, že mi ukáží co ony dovedou, držely mě jako oblíbenou loutku, poponášely a vodily mě po parketu a pohazovaly a točily si se mnou chvíli doprava a hned zase doleva. Snad abych se nepoblinkal. Gardedámy byly vůbec spíš na obtíž.

S klukama jsme měli rádi tanec mazurku a nejen pro jeho volný, tak trochu valčíkový rytmus. V naší době holky i v tanečních nosily tehdy modní minisukně, respektive šatičky, jejichž dolní část byla minisukňově, čili nadkolínkově kratší. Mazurku jsme tančili tradičně na různé variace písně Měla babka čtyři jabka a dědoušek jen dvě… A tak vždycky, když náš milý doprovodný klavírista pan učitel Josef Richtr, jemuž jsme ve škole i v tanečních přezdívali roztomilou zdrobnělinou Píček, uhodil do kláves, mrkli jsme s klukama na sebe a začala převáděčka. Pokud to nevíte, mazurka se tančí se zdviženýma rukama a v její druhé části si tanečník partnerku, stojící před ním, přetáčí tu na jednu a hned zase na druhou stranu, aby na sebe vždycky jukli, usmáli se a popřípadě si dali i maličkou pusinu, aby to nikdo neviděl. A právě při tomhle vytáčení, když si dal člověk trochu víc záležet, vyjely holkám šatky moc hezky nahoru. Tak vysoko, že jsme měli jejich negližé jako na talíři. Tedy kamarádi mohli shlédnout kalhotky tanečnice mé a já zase tanečnic jejich. Nezřídka se však stávalo, že nám do tohoto pohledného tancování vlítla ze židle ustaraná matróna a snažila se dcerku hanebných pohledů uchránit. Stahování povylezlých šatiček se však povětšinou ukázalo stejně nemožným, jako mazurka tančená s upaženýma rukama.

Vyvrcholením tanečních kurzů byly a je tomu tak dodnes, delší večerní plesy, zvané „věneček“ a „revanš“. Při věnečku dívky špendlily na klopy svým oblíbeným tanečníkům kapesníčky s vyšitými monogramy a hoši jim pak při revanši za ty kapesníčky dávali různé dárky. Kolibří knížky veršů, drobné šperky, šátečky nebo třeba i plyšové medvídky a podobně. Vedle těchto dvou tradičních plesů jsme také měli dlouho předem ohlášený karneval. Byla to událost, na kterou se všichni těšili a terorizovali doma rodiče, aby jim pořídili nebo nechali vyrobit nějakou opravdu pořádnou masku. No a já jsem šel na karneval za šejka. Měl jsem oranžové blýskavé kalhoty, lesklou modrou jupku a bílý turban. Vše dozdobené cetkami z máminy šperkovnice a opravdovým pavím pérem, které jsem kdysi získal ve slánském Koutku živé přírody. Na karnevalu jsem k sobě měl i dvojici orientálně kostýmovaných odalistek a společně jsme v soutěži masek vyhráli nějakou hezkou cenu.

Pomocníkem tanečního mistra Játra byl v té době tancmistrovský elév, pan František Pavlíček se svou mladou partnerkou. No a na pánských záchodcích byla shodou okolností v keramickém obkladu zdi někde nad úrovní mých očí světlejší dlaždice s nápisem „František Pavlíček – KAMNA, DLAŽBY, OBKLADY, Slaný.“ Ta dlaždička mně už hodně dlouho lákala a onoho karnevalového večera, snad i proto, že jsem byl v masce a ne v civilu jsem si na ni konečně troufnul. S cigaretou, vyčítalovsky přilepenou na horním rtu v koutku úst, jsem nejprve odhadl vzdálenost. Pak jsem ukročil, přiškrtil své mužství a vysokým obloukem zlatožlutého pramínku jsem trefil tuhle starobylou řemeslnickou vizitku. Vytřel jsem si z oka zbloudilou odraženou kapku a vítezně zvolal. „Klucí! Pochcal jsem Pavlíčka!“ Okolní ticho mě zarazilo. Že už bych byl na hajzlíkách úplně sám? Otočil jsem se. Nebyl jsem sám. Za mnou stál František Pavlíček a vyčítavě vrtěl hlavou. „Snad to nebyl nějaký váš příbuzný?“ vysoukal jsem ze sebe přiblblou otázku. „Dědeček,“ odvětil chmurně budoucí mistr Játro. Ale pak se k mé úlevě usmál a zavelel: „No tak už plavte na sál, šejku!“

Dnes má svátek Arnošt
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

43.26%

Spíše ano
graf

17.60%

Spíše ne
graf

15.21%

V žádném případě
graf

23.93%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3005
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát