• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Deny, má první velká láska

Malé drobné třeťandy, která se jmenovala Dana N., spolužačkami zvaná Deny, jsem si fakt zpočátku vůbec, ale vůbec nevšimnul. Zkoušel jsem randit hned s jednou, hned zase s jinou, ale všechno to bylo jen tak napolovic, nic moc.

Až jednou, někdy na začátku října, jsem šel z intru jen kousek po mostíku co vedl přes zdejší potok a přes silnici do luhačovické Místní lidové knihovny. Chodil jsem tam často, knihovna byla dobře zásobovaná a já byl vděčný a náruživý čtenář. Tentokrát jsem si ale nešel vypůjčovat, ale spíš posedět a opsat si z Příručního slovníku naučného nějaké informace o staré Persii. Dostal jsem totiž od profesora Lipára za úkol udělat o Persii referát do hodiny Vědecké a odborné literatury.

Deny.

Ještě na mostíku jsem si nahonem, před dlouhým kuřáckým půstem v knihovně, zapálil cigaretku. Jen jsem potom zvedl hlavu od plamínku zapalovače, všiml jsem si drobounké brunetky opřené o zábradlí mostíku.

Ta je přece od nás – třeťanda, uvědomil jsem si a jen tak z frajeřinky jsem na ní mrknul očkem, zaslzeným z krátkodobého kontaktu s kouřem z cigarety.

„Ahoj,“ usmála se do ještě hřejivého sluníčka. „Ty jsi náš bažant, viď? Libor, že jo?“ ukázala, že má přehled i základní znalosti v oboru prváků.

„No, jo, bažant,“ povídám, ale hned jsem se vytáhl. „Ale starší, byl bych už třeťák, jenže mě vylili z hnojárny.“

Teď jsem to viděl úplně jasně. Ta holka byla docela dost hezká, byla moc hezká, byla fakt hezounká. Něžný drobeček s pěšinkou uprostřed hnědých vlasů, které jí padaly na ramena, ukrytá v porozhalené lehké bílé bundičce. Z nohavic modrých džín jí vykukovaly směšně mrňavé střevíčky. Panenka, miloučká panenka, napadlo mě.

„Kam jdeš,“ zajímala se.

„Támhle, naproti, do knihovny, musím udělat referát do vědárny,“ povídám. „Můžeš jít se mnou jestli chceš,“ plácnul jsem jen tak zbůhdarma, protože mi bylo jasné, že to pro ni asi není zrovna moc lákavá nabídka.

„Tak jo,“ vyrazila mi dech překvapivou odpovědí. Zpitomělý náhlou, dosud nepoznanou zvláštní radostí jsem jí nabídl ruku… a ona se jí chytla a šli jsme do knihovny. Úplně normálně, fakt, držel jsem její drobnou, trochu studenou ruku, zahříval jí ve své dlani a bylo mi při tom moc pěkně.

Ve slovníku jsem se u pé dozvěděl, že musím hledat Irán a ne Persii, což ji pobavilo. Když jsem se v jiném dílu slovníku konečně dolistoval k sloupku s popisem staré perské historie, mrknul jsem na Deny a povídám: „Tohle si opíšu a pak tě zvu na kávičku.“

„Ukaž, budu ti diktovat,“ potěšila mě svojí nabídkou.

Psal jsem až se mi od propisky kouřilo. Pospíchal jsem, protože jsem jí strašně moc chtěl už zase držet za ruku a být s ní sám někde venku. A dočkal jsem se.

Šli jsme pak starými Luhačovicemi, ruku v ruce, kolem hotelu Alexandrie dál za poštu do lázní a po kolonádě k restauraci, které jsme říkali „Kafáč“, protože nám tam nikdy nic jiného než kafe a sodovku neprodali. Šli jsme, já jsem mlel páté přes deváté a Deny mě poslouchala a smála se, když se měla smát a jinak ne a to se mi líbilo. Hnedle u kafáče mě napadla taková pubertální blbost. Zastavil jsem a shýbl se k její tvářičce, že jí políbím. Ucukla a se smíchem mi řekla, že je na to asi ještě brzo. Řekl jsem, že já si to tedy nemyslím a zkusil jsem jí políbit znovu. Plácla mě drobnými prstíky přes našpulenou pusu a vešla do Kafáče a já, zprvu uražený ve své ješitnosti tím, že jsem nedostal co jsem chtěl, jsem jí po chvilce následoval.

Povídala si se mnou a smála se dál, jakoby se nic nestalo a já byl zase tak nějak zvláštně šťastný, až jsem poznal, že budu asi zamilovaný. Po kávě jsme se pomalu vraceli k nádraží a internátu a nakonec jsme si museli i trochu přichvátnout, protože Danulce končila vycházka. Před intrem jsem jí přece jen rychle líbnul alespoň do vlasů a celý šťastný, s její vůní na rtech jsem šel domů, abych, napůl v snivém rozpoložení dodělal ten referát.

Napsal jsem ho dobře a kantor Lipár mi druhý den dopoledne dal po jeho přečtení jedničku. O velké přestávce jsem nešel kouřit, ale vyskákal jsem schody do patra ke třídě kam chodily třeťandy. Deny stála zrovna ve dveřích. Popadl jsem jí, zatočil se s ní a povídám, že jsme ten referát, co mi s ním pomáhala, udělali za jedna. A pak jsem jí bez ohledu na vykulené spolužačky dal pořádnou pusu – přede všemi – a dokonce i před kantorem Lipárem, co zrovna okolkoval na chodbě.

Tak a odteď bylo všem jasné, že Deny je moje holka, kterou mám rád a chodím s ní. Dokonce i kantorům, protože jim to Lipár ve sborovně ihned vykecal. Zrůžovělé Deny jsem pak podal složený lísteček.

Byla to moje úplně první básnička. Fakticky úplně první. A protože si jí pamatuji dodnes, můžu se s ní pochlubit. Byla vlastně jen kratinkou zveršovanou připomínkou události minulého dne:

Jdu po pěšině do Kafáče, vedu si děvče a srdce mi skáče.

Chtěl bych jí líbnout a ona se nedá,

zkouším to znovu a dostal jsem – jejda… Facku!

A tak jdu do Kafáče… Dva kroky za ní, ona vpředu skáče…