• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Po válce se stal nadšeným skautem

V prvním díle jsme vám představili rodiče a prarodiče redaktora Slánských listů Ing. Vladimíra Rogla a vrátili se tak na začátek minulého století a časů první světové války, kdy jeho otec bojoval jako ruský legionář. Nyní se přeneseme do čtyřicátých let, kdy se Roglova rodina vrátila z Olomouce zpět do Choliny.

Malá penze by k obživě pětičlenné rodiny nestačila a tak se na dvoře zabydlelo hejno drůbeže, do králíkárny se nastěhovali králíci a do chlívku koza. Na zahradě se pěstovala nejen zelenina, ale i obilí, brambory a řepa. Ze švestek se pálila slivovice, což byl kromě cigaret ten nejlepší směnný artikl, kterým se platilo za půjčení koně i jiné protislužby. Maminka na děti ušila, co se dalo, a tak i válečnými roky rodina proplouvala.

Ozvěny války doléhaly i na venkov

Ve většině rodin poslouchali Londýn či Moskvu, i když na knoflíku rádia bylo upozornění, že poslech ciziny se trestá smrtí. Koncem války se doma objevila mapa Evropy, nad kterou starší členové rodiny sledovali postup front. Stále častěji byly na obecní tabuli červené vyhlášky s fotografiemi hledaných osob nebo seznamem popravených. V roce 1942 začal i malý Laďa chodit do místní dvoutřídky. Měl rád kreslení, vlastivědu, čtení i sloh, jen krasopis mu moc nešel. Od první třídy se děti učily němčinu, kterou dětem do hlavy svědomitě vtloukal řídící Krejčí. Říkalo se, že bratr jeho ženy je u gestapa a skutečně se ve škole občas objevili muži v černých uniformách. Ve škole se běžně trestalo pravítkem přes natažené prsty, stáním či klečením v koutě a pan řídící nechodil daleko ani pro pořádnou facku. Stalo se i to, že o jednoho žáka přerazil dřevěný metr za to, že se pochlubil v šatně německou větou: „Herr Oberlehrer ist Schwein!“ Ostatně, o tomto pánovi ještě bude řeč.

S kamarády na zahradě u sousedů v Cholině – 1946. Vladimír Rogl stojí vpravo.

Ale i ve válce se lidé chtěli bavit. V kině se promítaly české a hlavně německé filmy, hrála se kopaná i ochotnické divadlo, starší děti musely cvičit v Kuratoriu a prosperovaly i tři hospody. V rodině našeho redaktora se hodně četlo. Maminka měla skříňku s knihami svého oblíbeného Baara, Vrby a Raise a děti zásoboval čtivem pan učitel, který u nich bydlel. Laďa brzy přečetl nejen Mikeše a různé pohádky, ale i Káju Maříka nebo Gabru a Málinku. Kniha nesměla nikdy chybět ani pod stromečkem.

Pravým eldorádem však bývaly prázdniny, které trávíval u strýce ve Březsku. Jelikož děti byly ponechány samy sobě, měli pohotovost všichni strážní andělé, protože nikdo se neztratil v lese, nenapíchl se ve stodole na vidle a ani se neutopil v rybníce.

Ministrantem se stal i Laďa

Povinným předmětem bývalo i náboženství, a když jednou pan farář hledal pár šikovných třeťáků, kteří by chtěli být ministranty, přihlásil se i Laďa. Bylo to vyznamenání a kluci se toho museli hodně naučit. Přenášet misál, ve správné chvíli zvonit a při mši latinsky „konverzovat“ s knězem. Ministrantskou maturitou bylo bezchybné odříkání Confiteoru a perfektně připravené žhavé uhlí do kaditelnice. V bělostné rochetce před oltářem vypadal pak i ten největší uličník jako cherubínek.

Kolem církevních svátků se odvíjel i společenský život obce. Do přeplněného kostela se v neděli chodilo v tom nejlepším a o Velikonocích a Božím Těle přicházely průvody z okolních obcí s muzikou, korouhvemi a družičkami. V srpnu se slavily „hody“ a kolem kostela vyrostly kolotoče, houpačky, střelnice, arény a krámky. Po mši a povinném obědě se až do pozdního večera děti toulaly mezi stánky a komedianty.

Jako primán z fotografie na žákovskou průkazku – rok 1947.

Poslední válečná zima a první dny svobody

Začátkem roku 1945 už byl konec války na dosah. Nad obcí denně přelétaly svazy bombardérů, směřující na německá města. Říkalo se také, že v lesích se schovávají partyzáni. Koncem dubna přes obec ustupovalo německé vojsko a vojáci se v obci vždy na pár dnů ubytovali v domech i ve stodolách.

V sobotu 5. května se po zprávě o povstání v Praze rozšířilo po vsi, že Němci vypálili nedaleké Javoříčko, kde zastřelili 38 mužů – tomu nejmladšímu bylo patnáct let. Mezi zastřelenými byl i Olda, který se v  Cholině učil kovářem a v pátek jel na kole mamince opravit střechu. Střechu už opravit nestačil.

Další dny na německé kolony útočila sovětská bitevní letadla. Po ustupujícím vojsku pálila z kulometů a shazovala protipěchotní pumy, které v přilehlých vesnicích pobořily dost domků a zabíjely civilisty. Rodiny se přestěhovaly do sklepů a děti byly uloženy ke spánku do necek. V úterý večer odešli z dědiny poslední Němci a ve středu ráno přijely desítky aut a koňských povozů s unavenými, ale šťastnými sovětskými vojáky. Lidé je zasypali květinami a přinášeli to nejlepší, co zůstalo ve spížích. Všude se válely nejen zbraně, střelivo i granáty. Odhozené pušky, automaty i střelivo soustředili četníci v mlékárně, ale přesto několik zvědavců nalezený granát doslova roztrhal. V bílých rakvích bylo pohřbeno i několik chlapců, kteří se pokoušeli s  nalezenými výbušninami manipulovat. Poškozená bojová technika se odtahovala na nádraží, kde ještě pět let stály tanky, děla i auta, nad kterými by srdce dnešních sběratelů veteránů upřímně zaplesala.

Laďův otec oblékl předválečnou četnickou uniformu a hlásil se do služby. Ihned byl pověřen zatčením německého policisty Janaczka, který se ukrýval ve škole. Protože se očekával jeho odpor, byli do akce vysláni tři četníci a jednotka revoluční gardy, která obklíčila školu. Uprchlý Němec se ale z radosti, že je po válce, ochotně vzdal. Zato však řádila jeho sestra a švagr – pan řídící. Četníkům vyhrožoval a slíbil brzkou pomstu. V prvních poválečných dnech však nikdo nebral jeho výhrůžky vážně. Ze školní vývěsky zmizel nápis „Deutschland siegt“ a  kolaborující pan řídící Krejčí se stal nejen vlastencem, ale i komunistou. Řečnit uměl znamenitě a záhy byl zvolen předsedou místní organizace KSČ.

Šťastná léta v Junáku

Hned v prvních měsících po válce byl obnoven Sokol a Orel, ale většina kluků vstoupila do oddílu Junáka, který nabízel dětem neuvěřitelná dobrodružství a vychovával je k samostatnosti. Už v srpnu se uskutečnil první tábor, na který šli skauti pěšky a vše si vezli na vozíku. Stany byly trofejní a kroje zatím žádné, ale nadšení obrovské. Skauti uspořádali i besídku k 28. říjnu, kdy na žádném z domů nechyběl červenomodrobílý prapor. Vydávali i oddílový časopis Polnice a svůj časopis si psala každá družina. Možná, že až sem sahají Laďovy novinářské kořeny. Klubovna s vlastnoručně vyrobeným nábytkem a vyzdobená podle knih Jaroslava Foglara se stala druhým domovem kluků, kteří se zde učili lesní moudrosti, stopování i uzlování, hráli zajímavé hry a připravovali na výpravy a letní tábory. Netrpělivě se čekávalo na každé nové číslo časopisů Junák a Vpřed s přílohou Rychlých šípů. Skautský oddíl fungoval téměř pět let, kdy už čtrnáctiletý Laďa byl rádcem družiny Vlčat. O Vánocích 1949 však skauty z klubovny vyhnali a během dalších měsíců zakázali veškerou další činnost. Jejich oblíbené časopisy už komunisté zakázali rok předtím. Ideály a myšlenky skautingu se jim však z hlavy vytlouct nepodařilo. „Ten, kdo jednou složil skautský slib, zůstal skautem po celý život!“ vzpomíná na svá skautská léta i po šedesáti letech Ing. Rogl a dodává: „A stejně tak jako kamarádství !“

Velké změny

V roce 1947 se po přijímacích zkouškách stal primánem Opletalova reálného gymnázia v Litovli. Na škole tehdy učili většinou důstojní páni profesoři, kteří studentům a tedy i dětem v primě vykali. Krátce po únorovém puči v roce 1948 byl však nižší stupeň gymnázia zrušen a malí gymnazisté z Litovle přeřazeni do tzv. jednotné školy v Senici na Hané. V obcích byli odvoláni regulérně zvolení předsedové MNV a moc převzaly komunistické akční výbory, ve kterých se uplatnili i lidé s pochybnou minulostí. Laďův otec byl v té době velitelem stanice SNB, ale krátce po „únoru“ byl na doporučení místní organizace KSČ tzv. „vyakčněn“ – a to bez nároku na důchod. Předseda KSČ - kolaborant Krejčí - tak svou pomstu uskutečnil.