Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je středa 25. dubna 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Ukázka z knihy Nebij mě můj milovaný synu

Hrůza a beznaděj

Jsem samá modřina. Mám monokl na oku a nejspíš zlomený nos. Aspoň podle toho, jak mě bolí každý dotek. Nemůžu ani nosit brýle na čtení, a pořádně pracovat. Musím si brýle přidržovat rukou před očima.

Na levé ruce mám modřinu od zápěstí až po loket. Další, od kousnutí, je na pravé ruce, ale ta se zase vine po předloktí kolem dokola.

Obě ruce mám poškrábané.

Modřiny po těle, na ramenou, na prsou, na zádech či na nohou pod oblečením nejsou tolik vidět. Ty na nohou jsou od kopanců. Ty na těle od pěstí.

Můj žaludek svírá strach. Šíleně se bojím už třetí den a pořád to nepřestává. Je to se mnou čím dál tím horší. Bojím se, co bude dál, co bude v příští minutě i co bude za týden.

Bojím se vlastního syna!

Ještě nikdy jsem na tom nebyla tak špatně.

I když jsem synovi nasadila další léky, po kterých je trochu ospalý, stejně se bojím, kdy zase vyletí a co udělá.

A z toho neustálého strachu jsem unavená, bez života, bez motivace k čemukoli. Sice jsou tu se mnou ještě další syn a přítel, ale přesto můj strach nepřestává. Nemizí.

Stejně veškerá tíha zodpovědnosti, starostí, rozhodnutí, zásahů a vůbec všeho leží na mně.

Syn díky lékům a já díky únavě celý den jen poklimbáváme. Dokonce si vybral, že chce jít nahoru do mé pracovny, kde má roztažený gauč, na kterém vždy u mě ležel, když jsem na začátku roku měla hodně práce a účtovala celé dny. Takže tam dnes pospáváme oba. Syn je klidný, ale já se přesto bojím a jsem ve střehu.

Až do večera jde všechno dobře. Problém nastává až u večeře. Polévku snědl bez problémů, ale brambory s masem buď nechce, nebo jsou horké, nebo co já vím proč, najednou se začíná zlobit. Jídlo do sebe cpe po velkých soustech a se zlostí. Začal ohýbat nůž a když mu ho beru, tříská lžící do talíře z takové výšky a takovou silou, že se talíř rozbíjí. A to se strefoval do jeho středu a nikoli na vyvýšený okraj.

To už se celý třese navenek a já zase uvnitř.

Naštěstí je už čas jít spát, takže se jdeme vysprchovat a do postele, což je pro něj uklidňující.

Zatím.

Jsem uzlíček nervů.

Jsem paralyzovaná strachem.

Děsím se každého zvuku v domě, každého sebemenšího pohybu syna. Čekám, kdy na mě zase zaútočí.

Snažím se vyvarovat konfliktních situací, ale je to nemožné. Ani počasí mi nepřeje. Syn zkrátka nechápe, že venku prší, takže nemůže na zahradu.

Jsem šíleně unavená a v depresi. Dřív jsem nechápala, jak psychicky nemocný člověk, který celý den nedělá nic jiného, než že leží na gauči, může být přesto unavený a neschopný cokoli dělat.

Dnes už to chápu. Dnes jsem na tom stejně.

Jsem ráda, že jsem vůbec schopná uvařit a uklidit tu spoušť v synově pokoji. Jinak nejsem s to vůbec něco dělat. Pořád přemýšlím, jak situaci řešit, ale nic mě nenapadá. Nic, co by bylo možné, co bych si mohla dovolit finančně a co bych taky mohla sehnat. A hlavně, co by prospělo synovi. Ale žádné řešení nenacházím. Nevím, kdo by mi v tom mohl pomoci, na koho se obrátit. Existují vůbec nějaká místa, která mi můžou pomoc? A hlavně chtějí pomoc? Vždyť dnes jde všude hlavně o peníze! Potřebovala bych opravdu silného asistenta, který by se nebál synových agresivních útoků. Ale copak si můžu někoho takového dovolit z mého platu na poloviční úvazek?

Dnes na mě opět zaútočil.

Nevím proč. Snad že jsem mu nepřinesla svačinu na zahradu, protože jsem zjistila, že začíná pršet, a tak jsem mu ji dala do kuchyně. A už to začalo.

Ubližuje mi schválně. Snad se v tom vyžívá. Dělá to plnou silou svých dvaceti let. Zahryzává se do mě, škube hlavou a trhá úplně jako pes. Drápe a štípe, snaží se vyštípnout do mě díru. Vůbec nic nedělá jen napůl, dává do toho všechnu svou sílu.

Zase mu krvácí včerejší rána, protože samozřejmě všechny náplasti i obvazy na ruce nesnese ani půl minuty.

Včera to měl být příjemný, slavnostní den, protože máma měla narozeniny. Jenže nebyl. Seděli jsme u rodičů sotva hodinku, když můj syn opět dostal svůj agresivní záchvat. Začal mlátit mě, ale máma si prostě pořád nedokáže uvědomit, že ho nemůže jen tak okřiknout a on poslechne. Naopak. To ho vydráždí ještě víc. Tak začal útočit i na mámu a ošklivě ji poškrábal.

Raději jsme proto odjeli hned domů. Což možná byl přesně ten záměr, proč syn se svým útokem začal. Vím, že takto jeho špatné chování jen podporuji, ale co jiného mám dělat? Nechat ho zdemolovat rodičům byt a oba je pokousat, poškrábat, pokopat a zmlátit pěstmi?

Doma to už vypadalo na klid, tak jsem ho ještě chtěla vzít na procházku, abychom nějak překlenuli čas do večera. Jenže to byla asi další zásadní chyba. Obrázek procházky nebyl zařazen v jeho programu dne. Takže sotva jsme vyšli ze vrátek, začal do mě „poťukávat“, pak se mi zarývat nehty do ruky a pak už mě začal i mlátit a kousat.

Zrovna venku byly sousedky – důchodkyně, a bála jsem se, aby ještě nezaútočil na ně. A taky v tomto stavu s ním nemůžu jít po vsi, takže jsme se otočili a zase se vraceli domů.

Jenže jeho záchvat už začal, nepřestával, ale stupňoval se. Schválně proto praštil do skla na verandě a rozbil je. Vzápětí to samé zopakoval i s dalším. Samozřejmě se pořezal.

Jenže šílel víc a víc, takže mě začal ještě silněji mlátit, rvát mi vlasy, oblečení, vykousával mi maso z rukou, mlátil mě pěstmi hlava nehlava. Jak stále krvácel, byla krev všude. A jak byl tou krví celý kluzký, neměla jsem moc šancí ho zmoci.

Ne že bych jinak měla.

Snažila jsem se ho dostat do koupelny, abych ho umyla a dala do postele, kde by se uklidnil. Jenže schválně třískal dveřmi, mlátil do skla sprchového koutu, a když uklouzl a upadl, využila jsem toho a snažila se ho znehybnit na zemi.

Tak aspoň nohama kopal až rozkopal kbelík s práškem na praní a další kbelík s vodou. Takže jsme oba leželi ve vodě smíchané s pracím práškem.

Nakonec se mi ho podařilo vysvléct a dostat do sprchy, ačkoli na mě stále útočil. Snažila jsem se ho umýt, ale krev z něj stále tekla a on si vztekle rozškrabával další a další rány na rukou, na krku, na zádech. Jeho ruce vůbec jsou neustále jedna velká rozškrábaná rána.

Mezi tím mě pořád bil.

Zrovna netekla teplá voda, a tudíž jsem ho musela mýt ledovou… Nakonec jsem ho ani utřít nemohla a snažila se ho dostat do postele.

Šlo to však těžko, protože pořád do mě bušil pěstmi.

Stále do všeho třískal a stále všechno mazal krví.

Přece jen se mi ho podařilo přemoct a nechat ho v posteli. Hned jsem mu dala dvojitou dávku léku a šla uklízet tu spoušť.

Jenže do toho mi zavolala sestřenice a já se sesypala. Nemohla jsem vůbec mluvit, takže jsem ji jen požádala, ať zavolá později. Hodně později. A pak jsem se strašně moc rozplakala. Brečela jsem zoufale, nahlas, nezadržitelně, usedavě a nemohla jsem přestat. Naříkala jsem a přes slzy jsem neviděla na uklízení. Vytírala jsem tu vodu a prášek, utírala všude krev (kromě synova pokoje, tam ta spoušť byla největší a já se neodvažovala tam vstoupit a uklidit ji) a pořád plakala. Prala jsem to krvavé oblečení, utírala si krev z tváře, vyčesávala vyrvané vlasy a pořád brečela. Nemohla jsem přestat. Byl to pláč zoufalství, bezmoci a beznaděje. Přemýšlela jsem, komu bych zavolala pro podporu, koho bych chtěla po svém boku, aby mě trochu utěšil, ale nikdo takový není. Nikdo, kdo by byl k dispozici. A stejně by to nebylo řešení. Prostě mi není pomoci...

Dnes má svátek Marek
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.47%

Spíše ano
graf

17.67%

Spíše ne
graf

14.23%

V žádném případě
graf

18.62%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1047
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát