• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ukázka z knihy Šla s ním až k šibenici

Úvodní kapitola:

Nikdy nepřestanu děkovat Bohu, že jsem nemusel na vlastní kůži prožít útrapy druhé světové války. I z tohoto důvodu mě dodnes fascinují příběhy z tohoto, nejen pro náš národ, krutého období. Vždy jsem se zamýšlel nad tím, co to bylo za lidi, kteří se ve jménu Hitlera dopouštěli těch největších zvěrstev. Jak přemýšleli, jak se chovali doma ke svým manželkám a svým přátelům ti, kteří ve svých kancelářích, vyzdobených hákovým křížem, mlátili do bezvědomí bezbranné a nevinné oběti. Jak se asi chovali ke svým vlastním dětem ti, kteří s cynickým úsměvem brali plačícím matkám jejich vlastní děti, a mnohdy je v zápětí usmrcovali vlastníma rukama či dokonce na nich ještě předtím páchali nelidské „lékařské“ pokusy?

Když jsem zpracovával knihu o osudu továrníka J. J. Pály, zaujal mě při bádání v archivech jeden člen kladenského gestapa, bývalý český četník, Oskar Felkl. Přestože se jedná o jednoho z nejznámějších gestapáků ve středních Čechách, veřejnost o něm dosud mnoho nevěděla. Z pohledu českých historiků je znám tím, že se účastnil lidické tragédie, když podle jmenného seznamu vyvolával na popravu muže, shromážděné v Horákově statku, a také tím, že v téměř 150 případech se dopustil týrání vyslýchaných osob.

Sbor českého četnictva. Oskar Felkl stojí ve druhé řadě, třetí zprava.

Asi po roce intenzivního pátrání v archívech po jakýchkoliv informacích, vázajících se ke gestapáku Oskaru Felklovi, nalézám dokument, který mně doslova vyráží dech. Stojí v něm, že jeho mladá manželka byla Češka, která denně nasazovala svůj život, když pomáhala českým vězňům, držených v celách na gestapu.

Od této chvíle začínám pátrat po této ženě. Chci nejen zjistit, kdo vlastně byla a jaký byl její další osud, ale hlavně chci přijít na kloub rozpolcenosti tohoto manželství, kdy on týrá vězně a ona jim naopak zase všemožně pomáhá, a ještě přitom nasazuje svůj život. Ve Státním oblastním archivu v Praze se mi podaří zjistit, že během války tato dívka žila v Tuchlovicích u Kladna. Vydávám se tam a začínám pátrat po stopách této tajuplné ženy, ale bohužel marně. Přestože oslovuji desítky pamětníků, dozvídám se pouze to, že se tato dívka jménem Marie Mařincová přistěhovala do Tuchlovic se svou rodinou v roce 1938 ze Sudet, ale ke konci druhé světové války se po nich slehla zem.

A ještě něco mně tuchlovičtí říkali – že to prý byla moc hodná dívka a že pomáhala ze všech sil především místním lidem, které stíhalo či zatklo gestapo. A téměř všichni dodávají: „To víte, když si vzala toho gestapáka, tak se z ní stala Němka. A tak jí po válce s celou její rodinou zřejmě odsunuli do Německa.“ To se mi zdá logické, a tak když zjišťuji, že dům, kde kdysi Mařincovi bydleli, již neexistuje, a ani v okolí zbouraného domu si na ně nikdo již nepamatuje, pátrání vzdávám. Nemůžu se ale stále smířit s tím, že by po sobě tato mladá žena nezanechala vůbec žádnou stopu a do Tuchlovic se tedy po několika měsících opět vydávám. Tentokrát mám štěstí. Jeden pamětník mně totiž sděluje, že dům, kde tato dívka ještě před šedesáti lety se svou rodinou bydlela, sice již neexistuje, ale že stojí dům Čeledů, do kterého se během války Mařincovi přestěhovali. A tak se tam vydávám. Nejdříve mluvím se sousedem, který natírá plot. „To víte, že tam bydlela. Chodil tam za ní gestapák Felkl. Mně bylo tenkrát nějakých osm let, ale když za ní vždycky přijel, tak na mě táta hned křičel, abych se šel schovat. Měli jsme z něj strach všichni, i můj otec,“ seznamuje mě se situací tuchlovický rodák.

Můžu tedy jít k jeho sousedům téměř najisto. Mladá paní Čeledová mně potvrzuje, že rodina Mařincova skutečně v tomto domě bydlela, ale po válce se prý odstěhovala někam na sever Čech. Po chvíli si však vzpomíná na jednu místní paní, která si s ní po válce dopisovala. Ale ta prý před mnoha lety zemřela a ani neví, kde vlastně bydlela. Jak se však posléze ukázalo, sdělila mně víc, než jsme si v té chvíli oba dva mysleli.

Dalo mně sice dost práce, než jsem dům, kde tato dnes již nežijící paní, bydlela, ale o to větší překvapení na mě čekalo. „To byla maminka mého manžela, která si s ní psala,“ odpovídá mi na položenou otázku paní, která mně přišla otevřít dvířka. „Teď si s ní píšu já,“ šokuje mě vzápětí. „Ona ještě žije, to snad ne?“ Nevěřím svým uším. „Žije, dokonce k nám jednou za rok z Německa jezdí na návštěvu,“ ohromuje mě další odpovědí. Nakonec mně poskytuje kýžený telefonický kontakt na svou přítelkyni do Německa.

Asi za tři dni pln vzrušení volám na získané telefonní číslo a čekám, kdo se ozve. Sluchátko zvedá skutečně Marie Felklová, a když se jí představuji, přechází rychle z němčiny na plynou češtinu. V úvodu se mnou mluví trochu odměřeným tónem, když jí však vysvětlím, proč s ní chci uskutečnit rozhovor, její nedůvěra ke mně opadá a domlouváme se na schůzce u ní doma, v Bavorsku.

Přesně za týden vyjíždím se svým redakčním zástupcem, Liborem Poštou, do Německa za manželkou Oskara Felkla. Jak schůzka dopadne, zatím odhadnout nemůžu. Vím pouze jediné - že budu, dle jejích slov, první novinář, který s ní uskuteční rozhovor. Tedy snad uskuteční, bude-li doma, jak slíbila. V 15 hodin zvoním u domluveného domu, po chvíli se otevírají dveře a z nich vychází šaramantní starší paní. „Jsem manželka Oskara Felkla a tohle je jeho dcera, představuje sebe a svou 63letou dceru bezvadnou češtinou. Vede nás do krásně zařízeného obývacího pokoje a nabízí nám občerstvení – německé párky s českou hořčicí. Začíná sedmihodinový vzrušující rozhovor, při kterém se Marie Felklová několikrát rozpláče. Ani před těmi nejnepříjemnějšími otázkami se však nesnaží uhýbat a na vše odpovídá pohotově a konkrétně. „Ptejte se na co chcete, jsem vlastně ráda, že jste mně našel,“ říká mi 83letá žena, která si před 65 lety vzala za muže Oskara Felkla.