• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ukázka z knihy Trenér v dešti

Kapitola XI.

Bez píšťalky to nejde…

Jednoduchý úkol sudí rozhodně nemají. Diváci je urážejí, trenéři nadávají, hráči zkouší celý arsenál nepravostí, ovlivňování, diskusí a filmování a všichni společně na ně vyvíjejí ohromný tlak, aby herní situace na hřišti, častokrát velmi složité a nepřehledné, viděli těma „správnýma“ očima.

A tak se na stadionech velmi často dějí naprosté antisportovní stvůrnosti. Tvrzení, že český fotbal je čistý, nic nekalého nezná či věta: „…já jsem se s tím dosud nesetkal…“ jsou produkty nehorázných lhářů. Bohužel, často zní i z úst nejvyšších vládců našeho fotbalu a renomovaných trenérů komentujících televizní přenosy, kteří tyto bláboly vědomě a bezostyšně pouští do uší statisícům posluchačů. Právě tito pánové se nejlépe vyznají!

Když v roce 2005 nebyl zvolen předsedou českého fotbalu Ivan Hašek, byla to obrovská prohra všech kopálistů a ztráta posledních nadějí na očištění našeho sportu. Veřejně slíbil, že všechny aktéry, namočené v korupčních aférách, vykáže z fotbalového dění. Právě oni však velkou měrou měli v rukou volební hlasovací práva! Haškova porážka byla logická. A fanouškům z ní muselo být smutno. Stejně smutno, jako kdybychom nepostoupili na mistrovství světa.

Staré pořekadlo praví, že ryba smrdí od hlavy...

Korupce v lize praskla. Alespoň částečně. Ta v nižších soutěžích kvete vesele dál, nevyhýbá se ani venkovským přeborům. A hlavními hrdiny bývají rozhodčí. Pro peníze s úsměvem znehodnotí celoroční přípravu týmů, otráví hráče i trenéry, provozující svůj sport jenom pro radost.

Tým, ve kterém jsem hrál, zachraňoval krajskou soutěž několik sezón. A stálo to hodně peněz. Podzimní zápas je k mání třeba za dva tisíce, v červnu si sudí klidně řekne o několikanásobek. Dohoda se soupeřem bývá ještě dražší. Tohle většinou nebývá věcí hráčů, těm se obvykle neříká nic. To obětaví funkcionáři se snaží, ze sponzorů vytahují peníze „pro mládež“, která ale málokdy něco dostane. Vytvářejí „černé fondy“ z imaginárních účtů a výdajů – každý se v tom naučí chodit, kdejaký předseda vesnického klubu.

A tak mají rozhodčí, s jejich nevýslovnou pomocí, finanční žně přímo úměrné kvalitě soutěže. Když ovšem tímto obvyklým ovlivněným stylem pískají proti vám a na vašem hřišti, to je, panečku, zle! To je nadávek! Kolik mu jen dali? Vlastní mámu by vydražil, darebák prodejný! A právě teď vás se stejnou arogancí, se kterou vám před týdnem pomohl, bohorovně zařízne. Co na to přísný a spravedlivě kritický delegát utkání? Jen další člověk na pomyslné výplatní listině… Na tribuně před lidmi nechápavě kroutí hlavou: „Co to, proboha, píská?“ Píše si jednu poznámku za druhou, dokonce se omluví za hrozný výkon sudího trenérovi, kapitánovi, slíbí potrestání… Za pár dnů se dočtete v novinách, že udělil rozhodčímu známku osm. Z maximálních deseti, takže výborný výkon!

Pískání se dnes zkrátka vyplácí, mnozí z arbitrů si prostě jen chtějí přivydělat a ani se tím netají. Nejde samozřejmě o paušály a cesťáky, které jim domácí kluby povinně a právem vyplácejí. Ti nejdrzejší si o úplatek řeknou sami.

Trénoval jsem dospělé. Při utkání doma, u východu z kabin, jsem se srazil s rozhodčím. Totálně mne zaskočil, na podobné téma jsem se skutečně nikdy nebavil:

„Tak jak to dnes uděláme, pane Dvořák? No uvidíme o přestávce, že jo?“ Taky mohl být v poločase zápas rozhodnutý… Ale nebyl. Utkání jsme ovlivnit nechtěli, nikdo za ním do kabiny nepřišel ani mu nezavolal. Při nástupu k druhému poločasu mne znovu „náhodou“ potkal:

„Vy asi body nepotřebujete, vy jich máte dost…“ Ve své arogantnosti dobře věděl, že jsme v sestupovém pásmu. Další vývoj byl jasný. Má tolik možností k usměrnění průběhu hry, přesně podle svých not. Úmyslně, cíleně. Jedni okatě a hloupě, jiní skrytě, chytře, jen v podstatných situacích. Fauly, přímé kopy, hraní rukou, karty hráčům, dokonce slovní provokace i urážky hráčů, kteří si jakoukoli reakcí řeknou o vyloučení. A hlavně penalty! Nemusí ji odpískat za nic, ani za brutální likvidační faul hraničící z trestným činem. Může ji fouknout kdykoli, stačí jen dostat míč do vaší šestnáctky a někdy ani to není potřeba. Ozve se hvizd a hotovo. Nezmůžete nic.

Třikrát stejný rozhodčí, třikrát stejný průběh se snahou se „dohodnout“ a pokaždé domácí prohra penaltou, která nebyla (jak tvrdí každý poškozený tým).

Není odvolání, nelze nic dokázat, jste bez šance. Mohu napsat stížnost, disciplinární komise pak bude chtít předložit přímé důkazy. Kde je mám vzít? Při diskusích mezi čtyřma očima nebo po telefonu přece žádné neexistují! Jediným obžalovaným v celé kauze bych docela jistě zůstal nakonec pouze já – za znevážení skvělého jména českého fotbalu!

Když už pár arbitrů chytí protikorupční jednotka odposlechy či skrytou kamerou za ruku, brání se až dojímavě. A dokonce útočí, zastupováni nejlepšími a nejdražšími právníky země, které si jen oni mohou finančně dovolit, sami soudně žalují a odvolávají se do nekonečna. Přitom nejlépe vědí, jaká je skutečnost a v kolika jiných případech ještě mají namočené prsty kromě toho vyšetřovaného.

Jsou obaleni hroší kůží, mají kachní žaludky.

Když si zápas prodají dva týmy mezi sebou, je to stejná špinavost. Většina hráčů o tom neví, to by se nikdo nesnažil, vše by bylo příliš nápadné. O prohru se „postarají“ ti nejzkušenější – brankář, stopeři, kapitán. Nejlepší střelec vůbec nenastoupí, při rozcvičce si totiž náhle způsobil výron… Hlavně mladým se neříká nic, jsou potom na hřišti za úplné pitomce. Běhají, bojují, dřou si zadky při skluzech, aby si starší spoluhráč dal v závěru utkání úmyslně vlastní gól… Takhle se běžně vydělává na grilované prase a sud piva pro důstojné zakončení úspěšné sezóny. Sponzorem je tým, který prostě potřebuje bodíky do tabulky a ještě vám poděkuje.

V divizní soutěži jsme na konci ročníku hráli ve východních Čechách. Brzy jsme prohrávali 2:0 po dvou penaltách. Před první chytil náš brankář soupeře kolem krku a praštil s ním o zem. Druhá byla nařízena poté, co kapitán mého týmu plácl do míče rukou. Vzápětí se srdceryvně uchopil za hlavu a vynadal všem okolo, že je to jejich chyba. Bylo to divné. Ještě divnější bylo, že jsem odehrál celý poločas místo obvyklého střídání ve dvacáté minutě. Pochopil jsem ve chvíli, kdy jsem trefil břevno soupeřovy brány a neproměnil další šanci. Zatímco já truchlil, že jsem své možnosti zahodil, volá kapitán k trenérské lavičce:

„Ty vole, vystřídej toho mladýho, dyk běhá jak šílenec, ještě se trefí…!“

V kabině mi vše objasnili. Ve hře byly mimořádné peníze za naši prohru. A pak někdo zaklepal na dveře, vedení klubu opustilo šatnu a všechno bylo jinak. Kdosi třetí nás pozdravuje a nabízí třikrát tolik, když zápas domácím nenecháme…

Okamžitě jsem střídal a pak s úžasem sledoval, jakého nasazení jsou ještě schopni fotbaloví veteráni. Vyhráli 3:2 a při nástupu do autobusu dostával každý z nás do ručky prémii tučnější než byla běžná měsíční výplata. Slavilo se cestou, pak do rána a ještě hodně zbylo na to grilování. A jistě i na černý fondík – až zase my budeme potřebovat.

Jedinkrát jsem o předem prodaném utkání věděl i já. To už jsem patřil ke starším hráčům, moje reakce byla jednoznačná:

„Nehraju, nebudu ze sebe dělat blbce! A doma už vůbec ne!“

„Ale to musíš, to bude všem jasný! Ví o tom i další hráči – to pak nebude hrát nikdo! Potřebujem prachy, nám už o nic nejde…“ Vodopád slov a argumentů byl nekonečný. Největším zrádcem klubu bych nakonec byl já, kdybych odešel z kabiny…Tak jsem se rozhodl ten zápas přežít. Nejtrapnější fotbalový zápas v životě.

Jako naschvál přišlo zrovna hodně diváků. Nám se dařilo všechno, aniž bychom se příliš snažili, soupeři byli naprosto neškodní. Přesněji – větší kopyta jsem dlouho neviděl. Stařík na tribuně, náš věrný fanoušek, nemohl pochopit, jak dokážeme zahazovat jednu šanci za druhou. Netrefování se do prázdné branky z několika kroků bylo z naší strany až obdivuhodné! Já jsem raději vždy ještě přihrával spoluhráči, aby prásknutí míčem daleko mimo vzal na svá bedra. O staříka se, chudinku, pokoušely mrákoty, když jsme běželi ve třech od půlicí čáry sami na branku soupeře. Přihrál jsem, poklekl a bystře zavazoval dobře zavázanou tkaničku. Druhého z nás náhle píchlo v kotníku a se smíchem se jal jej vleže ošetřovat. Třetí, nejméně myslící a poněkud jednodušší nátury, pelášil zuřivě vstříc gólovému úspěchu. Brilantně obešel nešťastného brankáře a tváří v tvář opuštěné svatyni náhle procitl – nesmím dát gól! Otočil se k pomezí a vystřelil tak, že se následně vhazoval aut ze strany hřiště. Dědula už slyšet nebyl. Ztratil hlas a zřejmě lapal po dechu, zejména když se celá akce několikrát opakovala. Pozoruhodné bylo, že náš stálý zakončovatel procital pravidelně, vytrvale a vždy až před prázdnou brankou…

Fotbalovému paskvilu navíc nasazoval korunu i rozhodčí. Nemohl nevidět, co se na hřišti odehrává, a cítil se velice ukřivděn. On byl totiž z finančního vyrovnání jaksi opomenut. Všechno pískal úmyslně pro nás, moc nám fandil, aby se smluvená věc prostě nepovedla. Žádal jsem jej, aby byl na nás přísnější, ale marně.

„Vaše dohody mě nezajímají! Dneska neprohrajete!“

Konec se blížil a pořád 0:0. S naší velkou pomocí soupeř přece jen získával převahu, ale ta koncovka… Zatímco my jsme stříleli vedle terče záměrně, oni pálili ještě hůř i přes nevšední snahu. Už jsme po trávníku sotva chodili, a pořád nic. Pouze jeden náš útočník, stále ten samý, neúnavně vyrážel s míčem vpřed, aby po padesátimetrovém sprintu zjišťoval, že nesmí skórovat a zakopával pak míč daleko mezi stromy, čímž ovšem značně zdržoval hru. Povídám mu přátelsky:

„Vole, že se nedáš vystřídat!“

„Když mě to baví, aspoň si krásně zaběhám!“ zněla od něj nepřekvapující odpověď. Vážnost situace došla naštěstí i stoperovi Vaškovi. V souboji před naší bránou nejprve srazil bojovného soupeře k zemi a pracně získaný míč pro jistotu poslal do vlastní sítě. Konečně gól! Protihráči upřímně jásali, my jsme si oddechli a těšili se do sprchy a na pivo…Jenže dotčený sudí byl proti. Gól neuznal, písknul faul ještě ležícímu útočníkovi a nasadil mu žlutou za simulování. Evidentně se dobře bavil. Ale co s tím? Rady si opět věděl Václav. Vysoký centr do naší šestnáctky bravurně stáhl oběma rukama a s míčem pod paží se švejkovsky postavil přímo před sudího. Penaltu odpískat musel… Vencův úsměv rychle zmrznul, když mu před očima zaplála červená karta a náš trenér, do těch chvil zcela apatický, smířený a otrávený vším, málem rozkopal střídačku, protože vyloučený player bude určitě chybět i pro příští utkání... To už se brankář domlouvá se střelcem:

„Skočím doprava – jako k tribuně, tak kopej doleva – támhle!“ Kanonýr pokýval hlavou jako kůň nad korytem ovsa, rozběhl se a napálil balón doleva. Trefil výstavně šibenici, ale současně se ozval hvizd.

„Nic neplatí, hráči vběhli dřív do trestného území, kope se znovu!“ pravil pobaveně sudí.

„Stejně jako předtím, jasný? Jdu doprava, jako k tribuně… stačí po zemi…“ signalizoval a šeptal zblízka zoufalý brankář. Jasné pokývání ve stylu „přece nejsem blbej“, rozběh a rána po zemi. Doprava, jako k tribuně. Míč zasáhl dávno se válejícího gólmana do kolen a odrazil se do strany.

„Hraj, pokračujte!“ volal spokojený arbitr a zdálo se, že fraška nikdy neskončí. Když před bránu přilétl další centr a kdosi z mých spoluhráčů jej pohotově opět napálil do vlastní sítě, sudí se konečně umoudřil a hned nato zápas s nechutí ukončil. Radost chrabrých vítězů nebrala konce. Cestou do šaten jsme míjeli věrného dědečka. Naštěstí nemohl mluvit. Z piv a grogů byl totiž totálně podobraz.

- - -

Samozřejmě, po hřištích běhá i spousta dobrých rozhodčích. Dokonce výtečných, poctivých a vlastně mimořádně odvážných. Pískat rovinu tam, kde od vás očekávají pomoc a „procenta pro domácí“ bývá skutečně otázkou osobní statečnosti. Je velmi nejisté, jak vytrvalá může být víra ve fair play, ve vlastní čest a zda se jim objektivnost vůbec vyplatí. Kluby i delegáti si přece mohou stěžovat na sudího právě proto, že se uplatit nenechal… A konečně, i sami rozhodčí mají svůj žebříček a neoficiální taxy pro postupy do vyšších soutěží, za vyšším výdělkem. Jejich vnitřní hierarchie a pravidla postupně poctivce semelou. Kamarád chtěl povýšit a pískat divizi, jeho ambice byly pochopitelné – byl běhavým, inteligentním, mladým a dobrým sudím. Měl složit šedesát tisíc – na jistý anonymní účet a podle rady starších protřelých kolegů. Udělal to, řídí divizní zápasy už několik let a „investované“ prostředky se mu mnohokrát vrátily.

Raduji se se svými kluky... Neprohráli jsme celý rok, ani v přípravkovém finále středních Čech v Bezně u Mladé Boleslavi. 1995

Pod nečistými praktikami jsme, bohužel, podepsáni i my, trenéři mládeže. Necháme hrát hráče takzvaně „načerno“ – je o něco starší, než kategorie dovoluje. Jedni tak učiní, protože mají málo kluků. Jiní proto, že vidí výškovou i silovou převahu soupeře proti svým prckům, další jsou přesvědčeni, že protivník má na hřišti „černochů“ hned několik. A nebo jen zkrátka potřebujete vyhrát, aby tým nesestoupil či naopak mohl výš. Který trenér a tým mohou svědomitě říct, že se k něčemu podobnému nikdy nesnížili?!

I moji kluci, kteří odcházeli zkusit štěstí do mládežnických klubů vyšších soutěží, včetně ligových, často vyprávěli, jak se v kabině učili někteří jejich spoluhráči novému jménu s datem narození. Téměř před každým utkáním. Nic víc nepotřebují, podobnost na fotografii je velmi relativní. Leckdy vznikaly situace už hodně přehnané. Když za dorost hrál šestadvacetiletý, když po zápase starších žáků „dali“ hráči pivo, cigáro, trenérovi řekli: „Čau vole!“ a odjeli na motorkách. Těm muselo být kolem sedmnácti let a hrálo jich několik! Můžete provést konfrontaci, kterou většinou nezjistíte nic a navíc rozhodčí k ní bývají velice neochotní. Je to zdržování, komplikace, zápisy. Na hřištích soupeřů i spousta nadávek a urážek od domácích, že jsme neunesli prohru. Můžete podat námitku – pak se spor bude řešit ve čtvrtek odpoledne na disciplinárce v Praze. Na to není čas ani chuť. Uvolnění ze zaměstnání, hráče ze školy, cestovní náklady … a trénujete zadarmo, vložené prostředky a ztracené hodiny vám nikdo neuhradí. Když jsem kdysi na Berounsku chtěl během přestávky domácí konfrontovat, nerudný rozhodčí mi povídá: „Dyk si taky přivezl starší kluky, támhle sedí na tribuně, ať nečumí, nefandí a jdou hrát taky. Žádný kontroly dělat nebudem!“

Byly sezóny, kdy v tom „jely“ všechny týmy v soutěži. Mlčelo se a hrál se fotbal. Není to výchovné a není to fér, ale alespoň se rozhodovalo, na rozdíl od dospělých a jejich finančních přesunů, na hřišti.

Nikdy jsem nebyl a nebudu pyšný na tato vítězství. Naštěstí jsem, hlavně v mém druhém desetiletém trenérském období, pracoval s tak kvalitním týmem, sportovní třídou, že po většinu soutěžních ročníků nebylo nic podobného potřeba.

Sebeovládání je nezbytnou vlastností fotbalového trenéra. Učil jsem se mu dlouho a ještě dlouho budu. A s ním i umění být stále pozitivní. Nelze jít k utkání s pocitem, že nás zase poškodí rozhodčí, že soupeř podvádí, že nemáme šanci. Naopak. Zdůrazňoval jsem hráčům, že sudí je pánem na hřišti a jeho práce nás vlastně vůbec nezajímá… Někdy je to těžké. Opravdu těžké. Hlavně přesvědčit ty kluky.

Za tři roky nebyl v mém týmu vyloučen jediný dorostenec za protesty, kritiku či oplácení faulu. Kdo pracoval s mladíky tohoto věku, dobře ví, jaký je to úspěch.

Nervově labilní člověk u fotbalu nemůže obstát. Zejména u mládeže v nižších soutěžích si s vámi rozhodčí udělá, co se mu zamane. Většinou bývá delegován ten, který bydlí nejblíže, často i vedle stadionu. Tudíž domácí. Tam nejde o peníze, ale o známosti. S trenérem, hráči, předsedou. Na Berounsku bylo celkem běžné, že sudí se při nástupu na hřiště vedl s domácími hráči kolem ramen, všichni si hezky tykali a živě diskutovali o včerejší diskošce. Řízení zápasu tomu odpovídalo, hrůza.

„Říkal jsi, že nám pomůžeš, tak tam vymysli nějakou pentli !“ povídá bezostyšně u střídačky stojící domácí trenér.

„No jasně, ale to se musíte dostat k jejich bráně ! Ještě jste tam nebyli...“ odpověděl bez zardění ze hřiště arbitr.

Když jsme přesto vedli 3:0 a přes zjevnou snahu sudího a další nesmyslně neuznané góly byli evidentně lepší rozdílem třídy, zařval kdosi z domácí střídačky:

„Už na to kašli, nemá to cenu, pískej normálně!“ Moje námitky po utkání k nechutným dohodám a neskrývaným rozhovorům odmítl rozhodčí uvést do zápisu a se slovy: „Vyhrál jsi šest nula, tak jdi do prdele, napiš si dopis do Prahy!“ mě vystrkal z kabiny.

V jiném utkání, na Příbramsku, rozhodčí zápas ukončil v 32. minutě druhé půle. Prohrávali jsme 0:3, o přestávce jsem musel v šatně na kluky řvát, hráli strašně zbaběle, třebaže i proti sudím. A pak to najednou šlo. Zabrali Mára, Šéba ... Jeden gól, druhý, břevno, tyč ... a hvizd. On to byl konec! Stopky mi jasně ukazují – 32. minuta! V kabině rozhodčích, provoněné grogem, plály emoce a dohady. Námitky odmítli napsat do zápisu.

„Když budu chtít, ukončím to ve dvacátý, hovno naděláš!“ a dal mi ránu do prsou. Dodnes nechápu, že jsem se – s mojí povahou – dokázal tehdy ovládnout. Snad pro vědomí, že je se mnou manželka s dcerou. A parta sedmnáctiletých kluků s horkými hlavami proti obří přesile domácích. Stačilo málo a minuty po zápasu se změnily v hromadnou rvačku.

Tehdy poprvé, a naposledy, jsem sedl a napsal dopis do Prahy, na fotbalový svaz.

Nestalo se vůbec nic.

Prý jen tvrzení proti tvrzení. To bude ovšem vždycky...

Nerad si povídám s rozhodčími – s kamarády nebo s bývalými spoluhráči, kteří se později dali na pískání.. Jsou to smutné debaty, bývá mi z nich špatně a těžko. Hodně těžko. Jak se mohl stát z veselého kluka, poctivého dříče na hřišti a férového člověka takový parazit! Přesvědčivě v hospodě vypráví, jak někde kohosi „zaříznul“, vymyslel si urážku od hráče, aby jej mohl vyloučit a zaujatě nám radí, že pokud chceme vyhrávat a postoupit výš, musíme „mazat“! Nediví se dokonce ani divákům, že mu leckde chtěli rozbít hubu - soupeř zkrátka „udělal“ pro vítězství víc, co mu za riziko stálo. V jejich filozofii už neplatí ono přežité „když zaplatíš – vyhraješ“, ale „pokud neplatíš, tak vyhrát nechceš! Nechceš se zachránit, nechceš postoupit! Nebo ano? Tak plať, zvykej si na vyšší soutěž...“ Z mnoha známých sudích, charakterních, inteligentních lidí, neznám jediného, který by dnes mluvil jinak. Ani jednoho! Přes jejich upřímnou zpověď mám obrovskou chuť aspoň si před nimi odplivnout, zařvat na celé kolo „tak tohle je další z nich, další křivák!“ nebo mu vylít něco na hlavu. Nikoli z agresivity, ale ze smutku. Pláčeme nad úbytkem mladých, zejména v dorosteneckém věku hraje těch kluků fotbal čím dál méně. Je to jen jejich chyba? Pouze lenost, chlast a kouření trávy? Anebo se jen brzy nechali otrávit, narozdíl od nás, starších protřelých bobrů, zvyklých z dob nedávno minulých na ledacos? Není ta zpustlá, zkažená, autority neuznávající mládež naopak čestnější, charakternější a rovnější, když na tomhle hnoji nechce hospodařit ve svém volném čase?

Oni vědí, všichni víme, že veškerá dřina, tréninkové nasazení, propracovaná soustředění a do nich investované prostředky, poslední ideály o čistotě sportu mohou být písknutím do píšťalky totálně v háji!

Konečně jako všechno ve zkorumpované společnosti od půdy až po sklep.

Tak proč tedy...?

Proč se znovu a zase vracíme na hřiště?

Proč zrovna fotbal s tolika špatnostmi a stresy?

Protože jsme blázni. Šílenci zakoukaní do fotbalového míče. Pro legraci, která má místo v každém týmu a vždycky je trochu jiná, pro pocit sounáležitosti a kamarádství ve sportovním boji. Pro vzdálenou naději, že ze mne bude slavný hráč, která se postupně mění v přání být nejlepší v regionu, v týmu, být alespoň v základní sestavě a končí proběhnutím za míčem, aby byla žízeň. Pro nekonečnou víru, že dnešní zápas bude čistý a všechny uplynulé křivdy a křivdičky zůstávají daleko za námi. Pro nepopsatelně krásný obraz, když se míč kutálí do soupeřovy brány nebo prudce napne síť a vy naplno zařvete, zcela bez zábran, všichni společně jako jeden muž až do ochraptění a s obrovskou úlevou :

„Góóól!“

Pro opojný pocit štěstí. A radosti, která je tím větší, čím silnější byl soupeř a čím těžší utkání jste zvládli. Pro ono otřepané a vítězné „cigi, caga...!“, které rozechvěje okenní tabulky.

Pro umění přijmout prohru, bezpečně poznat svoje vlastní chyby a jít zase dál...

„Vem to ďas, za tejden se hraje zas!“

Zde není rozdílu mezi ligovým a vesnickým fotbalem. Nadšení, radost i smutek zůstávají.

A mnohdy jsou výraznější u těch amatérů.