Kliknte zde
Dobrý den, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 23. července 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Ukázka z knihy Vlídné rady...

Název kapitoly: Dobrák Rexik

K Rexikovi jsem přišel jako slepý k houslím, byl náš a nebyl náš. V roce 1967 mi brácha sjednal v libušínské hospodě kšeftík k pohledání. Místní hostinský hledal někoho, kdo mu vycvičí psa, a že zaplatí na tehdejší dobu sumu nevídanou, 50 Kčs na hodinu. Měl důvod - hospodu mu místní cikáni již několikrát vybílili.

Chodili přes velkou zahradu od potoka, která patřila k hospodě. Kolem potoka byla křovinatá divočina, která nájezdy dokonale kryla. Kdyby zloději stěhovali třeba celou pivní stolici i s barem, nikdo by je neuviděl.

Když jsem se přišel na psa podívat, přivítal mě mohutný, roční německý ovčák. Čekal jsem štěně, ale o prsa se mi opřel šedesátikilový halama s rozesmátou tlamou od ucha k uchu a vyplazeným jazykem dlouhým, jako politikova kravata. Což o to, fešák to byl, až na ta kila navíc, a sympaťák také. Celý černý se spodním okrovým pálením, srst se mu leskla, jako naleštěná. Ale co s tou povahou? Viděl mě prvně a div mě samou láskou nevylízal ze světa. To dá fušku naučit tohoto milovníka lidí, být na ně zlý! Víc by se hodil jako portýr u hospodských dveří, aby vítal hosty.

V lokále jsem u kafe viděl, co z Rexika dobráka udělalo. Lítal od hosta k hostu, se všemi štamgasty se znal, kdo něco jedl, od toho kousek dostal. Hostinský Honza na to řádění hrdě koukal, a když si Rexik vyskočil předníma na šenk a příjemně se na Honzu zatlemil, tak dostal čokoládovou tyčinku. Výchovné metody pro psa obranáře jako vyšité! Vidět to psí řádění ve veřejném lokále obchodní inspekce, tak raději zahodí průkazky a půjdou dělat k popelářům.

Paní hostinská se přišla z kuchyně podívat, zvědavá, kdo bude učit „jejich mladýho“. A hned mi bylo jasné, že drezírovat „mladýho“ bude na prd. I když ho něco naučím, nikdo to po mně na něm už nebude požadovat a v tomto hospodském psím ráji zaručeně do půl roku všechno zapomene a zvlčí. Řekl jsem svůj názor Honzovi, ale ten na nic nedbal a umanutě trval na výcviku. Rozuměl tomu asi jako já pivu, dvanáctku od desítky dodnes nepoznám. Po dlouhé debatě, třech pivech a jedné velké meruňce jsme se dostali k základu jeho požadavků. Potřeboval jen, aby Rexik budil respekt a sem tam mu asistoval při vyhazování neodbytných opilců. Tři piva a velký paňák bylo na mě ažaž, a tak jsme si plácli. Jak udělat z toho dobráckého „Fíka“ obranáře, jsem ale nevěděl!

Pak už jsem měl o víkendech po tři měsíce co dělat. Cviky poslušnosti kupodivu Rexikovi šly dobře, za tři týdny šlapal u nohy jako mazák. Obraty za pochodu i na místě zvládl za týden, odložení dělal za dvě lekce, asi proto, že byl od pohodář a ležet na sluníčku se mu hrozně líbilo. Moji stopu ale dělal jen tehdy, když jsem si namazal klenky bot čokoládou nebo salámem a předměty na stopě zvedal jen proto, že v nich ukrytá nějaká dobrota.

Základní zkoušky na kladenském cvičáku by udělal, ale obrana mu nešla. Byl to problém, kousat lidi odmítal! O stažený rukáv a hadr se se mnou přetahoval s takovou vehemencí, že se mnou praštil o zem a protáhl mě celou zahradou. Jakmile jsem si rukáv navlékl na ruku, začal štěkat, až mu lítaly sliny z huby, naskakoval na mě jako tajtrdlík, ale do ruky se nezakousl. Pro diváky za plotem zahrady to bylo strašlivé divadlo, když mě ten černý, šedesátikilový halama tahal po zádech trávou, nebo se mnou jediným kopnutím předních nohou praštil o zem. Nikdo z diváků netušil, že Rexik si vlastně se mnou hraje, což jsem věděl jen já a Honza s hostinskou, ale drželi jsme pysk. Od těch dob už do hospody zloději nechodili, divadlo na zahradě splnilo svůj účel. Na zahradě Rexik budil respekt, a o to nám přeci šlo!

S prací v lokále to bylo horší, zarputile olizoval opilce i na zem spadlé, a div jim nedával umělé dýchání z tlamy do huby. Pro jiné psy je pach alkoholu protivný a většinou se k vlastnímu ožralému pánovi radši nehlásí, ale pro Rexika to byl vlastně pach domova. Teď, důchodkyně, raď, jak na takového Samaritána?

Každý problém má nějaké řešení, i tenhle vyřešila náhoda. Rexik byl rozený aportér, co se mu dalo do tlamy, donesl tomu, na koho se ukázalo. Na tomto cviku jsem neměl žádnou zásluhu, ten ho naučil Honza sám. Měl sto dvacet kilo a cejchu, jako správný hospodský. Protože byl líný na krok, tak koupil proutěný košík, a potřebné čisté nádobí, příbory a někdy i porce na talíři v něm nosil z kuchyně pingl Rexik. Měl od toho košíku šíjové svaly vypracované jako Frištenský, Dokázal v něm nosit mokré prádlo od pračky dole ve skladu až na půdu. Honza dole nakládal odstředěné prádlo do koše, Rexik s těžkým košíkem vyfrčel schody, hostinská prádlo pověsila, naskládala suché a Rexik opatrně, protože přes košík prádla na schody neviděl, s ním sešlapal dolů. Spolupráce psa a člověka na nejvyšší úrovni, radost pohledět!

Honza v lokále nosíval při slavnostnějších příležitostech na hlavě vyšívanou čepičku, jako blahé paměti hostinský Palivec ze Švejka. On vůbec se do Palivce personifikoval, nosil černé kalhoty, proužkovanou košili, navrch proužkovanou zástěru, a když si nasadil zmíněný vyšívaný kastrůlek, dojem byl dokonalý.

Jednou zavolal do kuchyně, aby mu Rexik přinesl čepičku. Přiběhl jako blesk, v rozesmáté hubě vyšívaný káplík, který mu Honza vyměnil za malou pohádkovou čokoládičku, a s tou mazal nazpět do kuchyně, aby mu ji panička rozbalila. Nedalo mi to a šel jsem se podívat, jestli panička „mladýmu“ nečte také v čokoládičce přiloženou pohádku. Ve vztahu těch třech by mě už nic nepřekvapovalo.

Najednou mě to napadlo! Na vojně, na Grabštejně, kapitán Brabec svého dobrmana Dana naučil, aby na povel „Sundej mu čepičku“ každého, na koho ukázal a kdo dole v hospodě slušně nesmekl, zbavil pohlavní pokrývky. Když host seděl, Dan se jen trošku nadzvedl na zadních a jedním chňapem hosta odčepil. Horší alternativa byla, když si host dával jen jednu na stojáka, to Dan vystartoval a plavným skokem hostu sebral čepici, někdy i s pramínkem vlasů.

Sebral jsem Honzovi čepičku z hlavy a šel si sednout na druhý konec lokálu. Honza zavelel: „Přines čepičku“, a Rexik ke mně přiběhl, já sehnul hlavu, a řekl: „ Vezmi si čepičku.“ A cvik byl na půl hotový! Už stačilo jen párkrát vyměnit pokrývky hlavy. Jednou to byl Honzův Božihodový klobouk, podruhé moje kšiltovka nebo kulich - hadovka. Rexikovi se tohle cvičení náramně líbilo, aportoval rád a čokoládičky se jen sypaly. V koncové fázi nácviku jsme nachytali pár hospodských kaskadérů, kteří za pivo byli schopni udělat cokoli. I to, že si na hlavu brali Honzovu čepici. A bylo úplně hotovo! Pak již zapůsobila lidská zlomyslnost a postižení naváděli ostatní, aby to také zkusili, takže Rexik byl pořád v tréninku. Jednou jeden filuta v domnění, že Rexika převeze, rychle strhl čepici, aby mu ji nevzal. Dopadl však hůř, než-li ostatní. Rozjetý Rexik, když neměl pánovi co přinést, si vzal alespoň pár vlasů. Dostal za ně dvojitou odměnu a Honza ukořistěné vlasy začal dávat do sklenice od okurek, hned vedle visícího karabáče, zvaného „Rychtářské právo“. To sloužilo jako účinný nástroj spravedlnosti, nikoli na psa, ale na hospodské rváče. Za čas byla třílitrová sklenice poloplná vlasů různých odstínů a štamgasti hrdě ukazovali přespolním ty svoje.

Honzu si na ředitelství „Restaurací a jídelen“ považovali, neboť i když měl restaurační metody svérázné, dokázal z každé zkažené putyky udělat prosperující podnik. Cestoval proto z jedné hospody do druhé, a kde byl před půl rokem , tam jste ho marně hledali.

V šedesátém osmém, když nás obsadila „spřátelená Rudá ármia“, sloužil zrovna ve Pcherách. V obci, kde u komoušů nebyl snad jen místní blázen, a to jen proto, že tvrdil, že Marx je Lenin, co nebyl u holiče, a nedal si to vymluvit. Doba se vařila a tvořila nové dějiny, ale Pcher se celé to historické dění jakoby netýkalo. Do Kladna přijel autobus družby plný ruských družstevníků, které pozval nějaký zastydlý papaláš. Jenže je nikdo nevítal a na náměstí jim vlastenci propíchali u autobusu přední gumy a div že je nezmlátili. Ti zanedbaní chudáci krmení propagandou o kontrarevoluci nám přinášeli „Plamenij privět“ od sovětské vlády, a takové přivítání! Vůbec nic nechápali! Kladenská rudá radnice je musela někam uklidit, a tak je odvezli do Pcher. Tam měli být v bezpečí.

Vysadili je před Honzovou hospodou. Byl jsem tam zrovna na návštěvě, už jako Honzův kamarád a ne námezdní kynolog. Náhle se rozlétly vnitřní lítačky a na stole proti nim přistál totálně namazaný člobrdíček v kopřivových, zmuchlaných šatech a vysokých papaších. U toho stolu sedával starý, drobný pán, který si vždy odpoledne dával dvě piva, kafe a viržínko, jak mu důchod dovoloval. Chudák stará skončil se zlomeným veržínkem v hubě a kafem v klíně, na zemi pod převrženým stolem. Honza na mě jen beze slova kývl hlavou, vzal do ruky „Rychtářské právo“, podržel otevřené lítačky, já zvedl za flígr toho sovětského geroje a rozběhl jsem se s ním dveřmi ven. Venkovní dveře mi slušně, ale nechápavě, podržel další soudruh z autobusu. Honza tomu běžci na cestu přidal ještě jednu obvyklou přes prdel rychtářským právem.

Lítačky se ještě kývaly, když je znovu rozrazil pcherský zástupce KSČ, spravedlivě nasupený tou pohanou, že jsme si dovolili vyhodit z hospody ožralého Sověta. Začal na Honzu řvát a tady se stal najednou zázrak psího přerodu. Rexik vzadu, za kuchyní na dvoře, slyšel hádku, usoudil, že mu ohrožují pána, rozrazil dveře, prolétl kuchyní a postavil se před Honzu. Psisko, které se kamarádilo kde s kým, na nikoho ve zlém nikdy nezavrčelo, se najednou změnilo ve vraha. Pevně rozkročen, s hřívou naježenou, ušima přitištěnými k hlavě a pysky odhalujícími všechny jeho zuby, začal z hrdla vydávat slabé, hluboké vrčení, které znělo jako virbl pod šibenicí. Přišoural jsem se k Honzovi po bok a pomalu položil ruku Rexikovi na hlavu. Stál jako kamenný, cítil jsem pod rukou napětí psích svalů a začal na něho mluvit a hladit mu naježenou hřívu. Napětí pod rukou zvolna mizelo, virbl utichal, a když mi Rexik olízl ruku, byl to opět náš „Dobrák“.

Funkcionář stál s vyvalenýma očima a sotva dýchal strachem. Měl důvod, opravdu mu šlo o zdraví. Štěstí, že mu nevyhasl při papalášování pud sebezáchovy a zkoprněl strachy, stačil malý pohyb a Rexik by skočil. Dostal velkého paňáka na usmířenou a Honza diplomaticky omluvil naše neomluvitelné chování tím, že jsme nevěděli, jaké je vyhozený soudruh národnosti. Živnostník musí být holt zadobře s každým!

Ale stejně jsme dopadli špatně, věc se neututlala, poškozený autobus natočila televize, v rozhovoru se sovětskými soudruhy jeden všecko napráskal a celá vlast se dozvěděla, jak nějací kontrarevolucionáři poštvali na soudruhy psa. Mě sesadili poldovští soudruzi z parťákování u nůžek ve válcovnách, Honzu uklidilo ředitelství Ráje na hospodu až do Žebráku. A Rexik se stal pro část národa na pár dní hrdinou. Dnes bychom vlastně měli dostat medaili za třetí odboj!

Honzu jsem viděl až na podzim. Objevil se u nás ubrečený, v autě ležel polomrtvý Rexik, vezl ho od veterináře rovnou k nám umřít. Rexik měl střevní psinku, která epidemicky řádila v celé republice a kosila psy jako mor. Ortel smrti byl na Rexikovi vidět na první pohled. Jindy šedesátikilový psí frajer byl kost a kůže, dříve lesklá srst mu trčela do všech stran, šedivá a slepená, jako v blátě vyválená. Nesl jsem ho v náručí do domu, krásná hlava mi visela plandavě přes loket a z modrého jazyka mu kapaly páchnoucí sliny. Honza zbaběle ujel, přes impozantní postavu a silácké řečičky byl citlivka a umírání „mladýho“ nesl velmi těžce.

Uložili jsme ho v kuchyni pod okno, kde spával, když u nás trávil víkendy, a vzpomínali se ženou, jak si hrával s naší malou dcerou Zuzkou. Jak ji vlastně naučil chodit. Držela se toho obrovského psího halamy pěstičkou za hřívu a on ji pomalu a jemně podpíral a šel, kam ona chtěla. Později si s ním hrávala na dvorečku na éro nebo autobus a Rexik byl jednou pilotem a seděl vpředu a jindy zase pasažérem a spokojeně seděl za Zuzkou a olizoval jí uši. Vzpomněli jsme i na jeho kulišárny, které dítěti dělal. Jednou Zuzka řvala na dvorečku: „Mamí, ať mi to nebere!“ Měla pískací hračky v bedničce a tvrdila, že jí je Rexik krade. Zašel jsem jako domů, ale zůstal za oknem do dvorečku. Co jsem uviděl, mě rozesmálo, ten chlupatej prevít ji opravdu hračky kradl a schovával si je za sebe pod lavičku. Vyběhl jsem ven a jako mu nadával: „Co to děláš!“ On seděl zadkem na poslední ukradené hračce a dělal jakoby nic, čučel do nebe a celým postojem vyjadřoval lidské: „Já nic, já muzikant!“ Honza mi také vyprávěl, jak jim začal utíkat v Žebráku z hospody na náměstí a nikdo nevěděl kam. Vracel se vždy po dvou, třech hodinách. Až jeden host na něj prozradil, že chodí pást ovce k bačovi, na louky pod hradem. Nevím, kde se to v tom psisku vzalo, ale bača tvrdil, že hned od prvního setkání Rexik věděl, jak se u ovcí chovat. Pásl s ním vždy do svačiny, bratrsky se podělil o jeho chleba se špekem, sebral se a šel z práce do hospody, jako správný dělník.

Byl kontrarevolucionářem, pinglem, hospodským vyhazovačem, pomocníkem v domácnosti, chůvou, pastevcem, a ještě libušínským cigánům naháněl hrůzu. Vším, čím byl, byl rád, a rozdával jen radost. .A takový pes musí umřít! Znal jsem, co psinka umí, na vojně jsem jich viděl na veterinární ošetřovně hodně a věděl jsem, že z takto pokročilé nemoci se Rexik nemůže dostat, a smířil jsem se s tím.

Moje žena, zaplať Bůh, takové zkušenosti neměla, a začala Rexika opečovávat. V noci k němu vstávala, a když se pomočil, tak ho přebalovala. Nutila ho pít hovězí vývar a přeslazený heřmánkový čaj a omývala ho jako mimino.

Ta moje ženská má totiž dar od Boha, na hřbitově sebere vyhozený pahýl kytky a za měsíc jí kvete. Povídá si s tou zeleninou víc, než-li se mnou, a hlavně je strašně paličatá. Co si umíní, udělá. Proti její péči a vůli neměla psinka naděje, ani co by se za dětský nehýtek vešlo.

Netrvalo ani týden a Rexik začal reagovat, točil za námi hlavu, snažil se z boku položit do psího lehu a za deset dní se ráno třepotavě postavil na všechny čtyři. Vzal jsem ho do náruče, lehkého, vyzáblého a vynesl na ulici před dům. Chvíli sbíral síly, potácivě přešel na své místo a dlouze močil na bobečku jako fena, zvednout nohu mu ještě síly nedovolily. Pak už to šlo rychle, začal jíst, kašovitá vydatná strava mu rozhýbala trávení, a když si u nedělního oběda řekl o kus kuřete, bylo vyhráno. Honzovi jsem nezavolal, jednak za to, jak zbaběle zdrhnul, a jednak jsem ho chtěl překvapit.

Měsíc vydatné stravy a péče mé ženy udělal z Rexika zase černého nablýskaného psího frajera. Sice již neměl svých šedesát kilo, ale kondičku měl pěknou. Naložil jsem Rexika do nového, nebesky modrého Trabanta, na kterého jsem osm let šetřil, a vyrazili jsme na sobotu do Žebráku. Měl jsem to naplánované tak, že Honzu jako pozvu ven, ukázat mu nové auto, a pak vypustím Rexika. Ale kampak se vším lidským plánováním na psí fištrón! Jen jsme zatočili na náměstí, Rexik zavětřil, a jak jsem zastavil před hospodou, dral se tvrdě ven.

Proletěl průjezdem, pak lokálem do kuchyně, a našli jsme ho, jak olizuje paničce slzy štěstí. Střídal spravedlivě pána i paničku, nakonec přinesl Honzovi sám od sebe i bačkory, které měl v lokále za pípou na přezutí, když ho z tvrdé podlahy rozbolely nohy. To už jsem řval dojetím i já starej kynologickej otrlec, jako krokodýl. Jaký jiný důkaz psí lásky, než-li ty přinesené, staré, rozšmaťchané škrpály, kdo kdy viděl.

Rexik byl jedno velké, dobrácké srdce, do kterého jsme se vešli všichni. Ještě několikrát u nás trávil víkendy, hrál si se Zuzkou a jejími kamarádkami na našem dvorečku. A zase táhnul s Honzou a milovanou paničkou od hospody k hospodě, stále směrem na Plzeň. Na štaci v Kozojedech zachránil hospodu před vyhořením. V noci vypadl žhavý uhlík z kamen v lokále, chytlo lino z PVC, a jedovatý kouř se dral z přízemí do patra. Statečný „hasič“ Rexik stáhl peřinu ze spícího páníčka, čímž ho probudil a zachránil tak kozojedským jedinou hospodu.

Pak nás osud nějak divně zamíchal, Honza už byl daleko na pouti po hospodách, pár zavolání, nějaký ten pohled k vánocům a zmizeli jsme si z očí. Však to znáte. A ze všeho zbyl jen tento příběh…

Dnes má svátek Libor
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.25%

Spíše ano
graf

17.36%

Spíše ne
graf

14.44%

V žádném případě
graf

18.95%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1129
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát