Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 20. listopadu 2017 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Ukázka z knihy Záhady z Kladenska... 1.díl

Muž, který zavinil Bílou Horu

Řeč bude tentokrát o člověku, který měl na svědomí jednu ze zlomových epoch našich dějin, započatou nešťastnou bitvou na Bílé Hoře, k níž došlo 8. listopadu roku 1620. Pravda, tato bitva byla vyvrcholením dlouhodobých politických a náboženských sporů v českém království, na které se posléze nabalily mocenské rozpory celé Evropy, ústící do nejdéle trvajícího válečného konfliktu v dějinách starého kontinentu – třicetileté války. Jaroslav Bořita z Martinic, pán na Smečně, však stál u jejího zrodu, což mu historie už nikdy nezapomene…

Náboženství a politiky šly tenkrát ruku v ruce, tvořily neoddělitelnou jednotu, za níž se ale ve skutečnosti skrývaly mocenské ambice jednotlivců, bažících po titulech, kariérách a prebendách. Tvář tehdejšího feudálního světa se prudce měnila. Evropa byla rozdělena na katolíky a protestanty (evangelíky), ale po objevení Ameriky (1492) i na státy, které si hodlaly z bohatství nového světadílu urvat co nejvíce.

Španělští Habsburkové, ve spojení s římskými papeži a katolickým klérem, bažili po světovládě. Právě jim totiž patřil zatím největší krajíc ze zámořských kolonií, zatímco všichni ostatní čekali na příležitost, zlomit toto jejich privilegované postavení v křesťanském světě a sebrat jim značnou část ze zámořské kořisti.

Třicetiletá válka se nám dnes jeví jako vyvrcholení tohoto pokusu o likvidaci habsburské moci a bylo do jisté míry jen shodou okolností, že tento zápas začal roku 1618 právě v Čechách a měl zpočátku charakter války o náboženskou víru. Pláštík, za nímž se ale skrývaly mnohem hlubší motivy politické a mocenské…

Katolíci u nás tehdy tvořili jen asi jednu desetinu populace. V zemi vládla zpočátku náboženská svoboda a tolerance, proklamovaná známým Majestátem císaře Rudolfa II. z roku 1609. Rudolfovi se do jeho vydání příliš nechtělo, ale byl k tomu donucen v situaci, kdy mu hrozila ztráta české koruny ve vojenském konfliktu s vlastním bratrem Matyášem. Tenkrát ho čeští evangeličtí stavové podrželi, ale nebylo to zadarmo. Vynutili si na císaři slib, že písemně potvrdí náboženské svobody. Rudolf slib splnil – nic jiného mu nezbývalo.

Jaroslavu Bořitovi z Martinic bylo v té době sedmadvacet let. Vychován jezuity, horlivými strážci a propagátory katolicismu, vstřebal do sebe jejich doktríny o nesmiřitelném boji s křesťanskými jinověrci. Cíl byl dán. Očistit Čechy od nekatolické hereze.

Všechno se ale změnilo po Rudolfově smrti v roce 1612, kdy se vlády v zemích Koruny české už rok předtím ujal Matyáš, který to s náboženskými svobodami nemyslel příliš vážně. Všem dal zřetelně na srozuměnou, že od této chvíle mohou s dvorskou kariérou počítat pouze katolíci, ačkoli zpočátku obsadil některé vysoké funkce i nekatolickými pány, jako výraz vděku za jejich podporu při královské volbě.

Později se ale naděje evangelické šlechty na zisk nějakého vlivnějšího úřadu v zemi začaly prudce snižovat. Jaroslav Bořita byl zetěm nejvyššího pražského purkrabího Adama ze Šternberka, což mu otevíralo dveře ke skvělé kariéře. Jenomže měl smůlu. V roce 1611 se angažoval v Rudolfově pokusu o státní puč za pomoci pasovských žoldnéřů, který měl zlikvidovat vlivnou nekatolickou opozici, náboženské svobody a vrátit starému císaři otřesenou prestiž z jeho neúspěšného konfliktu s Matyášem. Puč se ale nezdařil a intervenční oddíly pasovského biskupa, s nímž byl Rudolf ve spojení, byla z Čech vytlačena za pomoci císařova bratra. Rudolf přišel o trůn a zanedlouho na Pražském hradě zemřel.

Nový král Matyáš chápal zákonitě vpád Pasovských do Čech za nepřátelský akt i proti své osobě a slibná kariéra Jaroslava Bořity ustrnula na mrtvém bodě. V té době už ale patřil k agilnímu, radikálnímu katolickému křídlu, čekajícího na vhodnou příležitost, jak se prodrat k moci. Stárnoucí a churavějící Matyáš už neměl sil, aby neblahý vývoj v zemi, směřující ke konfrontaci, zastavil.

Roku 1617 byl na zemském sněmu Matyášovým nástupcem zvolen jeho příbuzný Ferdinand Štýrský a nekatolická šlechta začala mít obavy. Ferdinand byl totiž proslulý svými nesmiřitelnými postoji vůči evangelíkům a ve známost vešly i násilné způsoby, jimiž nekatolickou opozici ve Štýrsku tvrdě potlačil. Když byl vzápětí zbaven výnosného úřadu karlštejnského purkrabího vůdce české evangelické opozice hrabě Matyáš z Thurnu, začínalo být zřejmé, že Ferdinand to s okleštěním náboženských svobod a práv nekatolíků v Čechách myslí vážně. K dovršení všeho se novým karlštejnským purkrabím a královským místodržícím stal právě Jaroslav Bořita z Martinic, pro sesazeného Thurna nyní jeho osobní nepřítel. To signalizovalo, že se ve Vídni za vydatné Ferdinandovy podpory dostávají do popředí dvorské politiky katoličtí radikálové.

Pro Jaroslava Bořitu to byl nečekaný vrchol kariéry, jakého mohl dosáhnout. V královské kanceláři se množila udání na provokace vůči nekatolíkům, došlo k násilným uzavřením několika evangelických kostelů. Nový místodržící však proti tomu nedělal nic. A i když se jednalo o zjevná porušování Rudolfova Majestátu, Martinic se svým kolegou Slavatou nenařídil z moci svého úřadu žádné vyšetřování. V podstatě tyto provokace kryl, neboť i on patřil mezi ty, kteří Rudolfův Majestát o náboženských svobodách na svém smečenském panství porušovali. Je známo, že s pomocí svých loveckých psů naháněl své nekatolické poddané do kostela na kázání jezuitů.

Evangelickým stavům nakonec došla trpělivost. Matyáš z Thurnu, který Jaroslavu Bořitovi z Martinic nikdy neodpustil ztrátu finančně výnosného úřadu karlštejnského purkrabího, ho obvinil ze zrady a porušování zemských práv a když 23. května 1618 vtrhla delegace evangelických stavů do královské kanceláře na Pražském hradě, vyhodili rozvášnění šlechtici pány Slavatu, Martinice i s jejich písařem Fabriciem z okna do hradního příkopu, nacházejícího se v šestnáctimetrové hloubce.

Jenomže defenestrovaní místodržící měli obrovské štěstí. V příkopu pod okny stála hromada odpadků, po které se při děsivém pádu sklouzli. Martinic dopadl nejlépe. Nestalo se mu vůbec nic a podařilo se mu skrýt v nedalekém paláci Lobkoviců, odkud se ještě v noci odebral do Smečna a odtud přímo do Vídně k císaři, aby ho informoval o nastalé rebelii.

Hlavní denunciant si to dobře vykalkuloval. Vše vykreslil jako obraz veliké vzpoury, i když bylo možné rozsah následujících událostí ještě zastavit. Evangeličtí stavové svůj radikalismus totiž zdůvodňovali pouhou nespokojeností s výkonem Martinicova a Slavatova úřadu a žádali panovníka o nápravu. V této fázi ještě o protihabsburské povstání nešlo.

Ale kostky byly Martinicovou zásluhou vrženy. On sám se zasazoval o co nejpřísnější potrestání všech rebelů. Tento nejradikálnější příslušník českých katolíků podnítil vídeňské ,,jestřáby“, v čele s Ferdinandem Štýrským k tomu, vyrovnat si s českou evangelickou opozicí účty jednou provždy.

Tyto Martinicovy denunciace byly většinou české šlechty posouzeny jako zrada celé české stavovské obce. Evangeličtí páni si dokázali spočítat, že teď půjde Habsburkům o to, okleštit jejich privilegia na úkor posílení královské moci. A to rozhodně nehodlali připustit. Náboženské rozpory se tak staly záminkou k rozpoutání vojenského konfliktu, za nímž ve skutečnosti stály politické motivy. Martinicovy statky byly okamžitě povstalci zkonfiskovány a oba bývalí místodržící posléze organizovali v Pasově uprchlou katolickou šlechtu k boji proti povstalcům. Sám Martinic se ale u vzbouřenců, kteří měli zpočátku převahu, dovolával shovívavosti. Ovšem když se karta začala obracet, patřil k nejzuřivějším propagátorům trestů smrti nad později poraženými stavy.

Po Bílé Hoře, se právě Jaroslav Bořita z Martinic stal jedním z hlavních svědků proti svým uvězněným protivníkům. A mnohým z nich při vyšetřování velice přitížil. Za to získal od nového českého krále a císaře Ferdinanda II. hraběcí titul i další pocty. Nesmírně se obohatil i na pobělohorských konfiskacích statků poražených a stal se vedle knížete Lichtenštejna a Albrechta z Valdštejna jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách.

Muž, který se ocitl u zrodu třicetileté války i největšího rabování českého království od husitských dob, se dnes jeví jako pragmatický a bezzásadový politik, kterého neměl nikdo příliš v lásce. Proslul později mimo jiné i tím, že nesmírně odíral své poddané v časech války, která pro Čechy znamenala pohromu, při níž klesl počet obyvatelstva v některých regionech až o polovinu. Kariérista, prospěchář a člověk s hodně širokým svědomím, pokud vůbec nějaké měl. Ale také muž, jehož smečenskou rezidenci můžeme v našem regionu obdivovat dodnes. Patří ke skvostům české pozdní renesance.

Dnes má svátek Nikola
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.60%

Spíše ano
graf

17.99%

Spíše ne
graf

14.87%

V žádném případě
graf

19.54%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 834
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát