Budoucí povolání...?

Během života prochází člověk mnoha změnami. Roste, vyvíjí se, vzdoruje, znovu roste, zamilovává se, pak opět roste a mezi tímto školním věkem se rozhoduje co dál. Moje osobní schéma toho to rozhodování vypadalo následovně…

Jako malá jsem chtěla být tanečnicí. Dívala jsem se na záznamy přehrávek irských tanců a fascinovalo mě to. Měla jsem jasno, i přes to, že mi tancování nešlo zrovna hvězdně – chci zůstat na pódiu. Později jsem zchladla. Ve čtvrté třídě se začal objevovat nová možnost. Učitelka – ba co více, učitelka v mateřské školce. Milovala jsem malé děti a zrovna jsem nastoupila ke skautkám, což tyhle pocity ještě prohloubilo. Ovšem byl to právě skauting, kdo mě zavál směrem, kterého se budu snažit dosáhnout.

Začalo to na tzv. Svojsíkově závodě v modulu bran. Mými sestřičkami jsem byla jednohlasně zvolena za básnické střevo, což mě moc nepotěšilo, ale nakonec se ukázalo, že mám psát reportáž o právě probíhajícím závodě. Vytrhla jsem papír ze zápisníku a našla zlomenou spodní část tužky v KPZ – Krabička Poslední Záchrany. Od té doby ji mám v úctě. Ořezat tu tužku byl tak trošku problém – loveckou dýkou to není slast - a tak jsem ztratila čas. Napsala jsem asi jednostránkový text, o němž jsem neměla moc vysoké mínění – hlavně vzhledem k polním podmínkám jeho vytvoření. Bylo mi tehdy dvanáct let. To, že byl jednohlasně zvolen za nejlepší, předčítán a poté umístěn do kladenského deníku mi založilo na mrtvici na místě. Z části jsme díky tomu skončily na druhém místě, jako druhý oddíl, druhá hlídka s roztomilým bodováním dvě stě dvacet dva bodů. Ale díky tomu a i díky hodinám Českého Jazyka ve škole jsem se rozhodla a dodnes se svého rozhodnutí držím – chci být žurnalistka, shromažďovat informace a díky novinařině zabrousit i na pole spisovatelství. Nemám výtvarné, ani pohybové talenty. Psaní mi jde a miluji ho. Moje povídky občas čítají až desítky stran a vytváření příběhů, fejetonů, povídek, textů... to mě nikdy  neomrzí.

Mým snem, jehož splnění je pro mne z mnoha důvodů nemožné, a proto zůstává jenom snem, je práce v týmu vědců. Byla by to buď kriminální laboratoř, nebo (a to bych brala raději, protože krosna na zádech, a cíl v dálce před sebou naprosto zbožňuji!) vědecké výzkumy na záchranu deštných pralesů. Bohužel biologie, chemie a fyzika jsou zrovna moje slabší stránky a proto to zůstává jenom snem. A to nepočítám můj odpor k jakémukoliv sportu, kromě chození s krosnou na zádech. Sprintuji nejpomaleji, vytrvalostně běhám až podprůměrně, skáču hůř než jezevčík a ani ostatní disciplíny sportu nejsou mými blízkými přáteli.

Tak tedy vypadá sen jednoho člověka…

Dnes má svátek Jiří

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3024