Když se chce, tak to jde. A já chci!

Každý ví, kým chtěl být, když byl malý kluk či holka. Já si ani vůbec nevzpomínám. Ale jediné, co si z mladšího věku pamatuji je, že od nějaké sedmé třídy, kdy jsme měli přednášku od Policie ČR z proti-drogového oddělení, mě zaujalo to, jak jim psi pomáhají při hledání drog. Tato práce mě velice zaujala. Přišla jsem domu a oznámila jsem, že budu „dýlerem“. Rodiče na mě zírali, čím že to vlastně chci být. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem si spletla slovo „dýler“ a proti-drogový policajt. Hned jsme se tomu všichni smáli a rodiče mi dávali najevo, že by to nebyla práce pro mě, a také že mám na lepší školu. Nechala jsem to „plavat“ a po čase jsem domů přišla s tím, že budu psovod. Ke psům mám vztah od mala. Vždy jsem si přála psa, ale nikdy jsem žádného neměla. Rodičům se tento zájem opět moc nelíbil a hned mi vysvětlili, co bych první musela udělat, jakou střední školu a kolik si vychodit hodin po městě. Od psovoda mě odradili jak rodiče, tak i známí.

Poté jsem moc nepřemýšlela o tom, čím chci být. Najednou přišla osmá třída a už tlačil čas si vybrat. Můj táta pracuje na letišti a tak má přístup na řídící věž a přímo do terminálů. Chodívali jsme se tam dívat, jak vzlétávají a přistávají letadla. V menším věku jsem nebyla zvědavá na nějaká letadla, ale spíše na ta auta „bez koleček“. Ale abych neodbočila od tématu, začala jsem se zaměřovat na piloty (jaké to asi je, takhle si řídit osobní velký letoun a podívat se někam, kam se jen tak člověk nedostane) a najednou mě ta práce k sobě přitáhla, ale ihned odradila tím, jak si budoucí piloti/pilotky berou i půjčky, když nejsou ze zazobané rodiny. Řekla jsem si, že bych na to nejspíše neměla peníze a do půjček by se mi asi nechtělo. S touto prací jsem se opět musela rozloučit.

Dále jsem brouzdala po internetu, a dostala nápad, že bych mohla zkusit něco, co se týká výtvarnictví. V tu chvíli jsem byla nadšená a po půli roce jsem začala jezdit na kurzy té školy, do které jsem chtěla chodit. Kurzy mi něco daly, ale nebavilo mě stát nebo sedět u desky, zírat do papíru a něco kreslit podle souměrností. Po dvanácti lekcích na kurzech jsem řekla, že tam a ani na jinou školu, co se týká tohoto typu kreslení, chodit nebudu. Nastaly prázdniny letošního roku a výběr střední školy jsem vůbec neřešila. Jenže pak bylo opět září a už jsem potřebovala vědět na jakou školu se chystat.  Na internetových stránkách jsem si našla školu v Praze s oborem polygrafie. Když jsem hledala termín dnů otevřených dveří, zjistila jsem, že to není ten obor, který jsem myslela a opět jsem začala hledat jinde.

Po čase hledání, jsem narazila na ten pravý obor. Byl to reprodukční grafik pro média. Ihned jsem si zjistila veškeré informace. Bylo rozhodnuto. Z několika škol po celé České republice mam vybrány pouze dvě, kde jsem byla i na dnu otevřených dveří. Obě školy mě nadchly, ale vzhledem k dopravě je jedna z nich lepší. Už teď počítám s tím, že se na jednu z těchto dvou škol dostanu.

Během studia střední školy mám v plánu si udělat seminář na hokejovou rozhodčí. Být rozhodčí je můj obrovský sen. Po střední škole, kdy bych měla licenci, bych šla i na vyšší školu se zaměřením opět na grafika, a poté ještě pořádně nevím.

Je to skvělý pocit, mít v hlavě promyšlenou část budoucnosti, se kterou se sen dá splnit. Ale obávám se, že se najdou nějaké překážky, které nebudu moci překonat.

Určitě ano

43.03%

Spíše ano

17.78%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.87%