I dospělost má rub a líc

„Chovejte se jako dospělí lidé!“ „Vždyť budete za chvíli plnoletí, chovejte se podle toho.“

Vám se to, paní profesorky, povídá. Jenže každá mince má dvě strany. Nebo nemá? Jistě, je pochopitelné, že dle našeho věku soudíte, že budeme brzy dospělí a tak by tomu mělo odpovídat naše chování. Jen si nejsem úplně jistá, že dospělému člověku byste, paní profesorky, tykaly, posílaly ho téměř do nejmenovaných míst a tvrdily mu něco o tom, že na tuto školu nepatří. Nemám pravdu? Nebo mi budete tvrdit, že byste takhle urgovaly naše maminky? Že ne? A čím se ony od nás liší? Že věkem, zkušenostmi, dospělostí? Ale Vy od nás žádáte, abychom se chovali dospěle, stejně dospěle jako Vy, nebo právě naše maminky. Vnímáte ten koloběh? Vy žádáte, my čekáme, vy žádáte, my čekáme. Ale my se skutečně nebudeme chovat zodpovědně a dospěle, když Vy nás berete jako caparty. Uznávám, že nikdo z nás asi nebyl v Rusku a nebylo nám šedesát, ale je tohle snad nějaké měřítko? Vždyť sedmnáctiletý člověk může mít dokonce hodnotnější a pokrokovější názor, než člověk, který nesčetně viděl, poznal, ale také zapomněl.

Kdo jiný, než mladí lidé, by měl rozvíjet vědu a stavět budoucnost? Bez pochyby potřebujeme Vás starší, abyste nám předali své znalosti a zkušenosti. Jsme Vám za to vděčni a tolerujeme Vás. Vy ale zase potřebujete nás, protože my Vám postavíme domy, nemocnice, budeme Vás léčit a budeme se starat o Váš pohodlnější život. Všechno je o vzájemném pochopení a o toleranci.

Jen se bohužel u nás drží přežitek, který hovoří právě o zmiňovaném Rusku. Když jste byli Vy mladí, kreativní a plní nápadů, nechtěli přijmout Vaše názory,  nikdo vás neposlouchal, nebyli jste jim rovni. Neštvalo vás to? Myslím, že ano, že jste uvnitř duše chtěli přijít a vykřičet do světa své nápady, udat je a nahradit pomalé, postarší paní za pulty, kasami i v jiných zaměstnání. Dnes nám ale také nedáváte šance. Většina z Vás neposlouchá, když máme hodnotné a rozumné názory. Proč? Protože Vy jste někdo a my si máme počkat, až budeme také staří, pomalí a nevýkonní, abychom mohli říkat názory, které už dávno zapomeneme? Já jen doufám, že spolu s mladší generací už konečně tento mýtus vymizí, doufám, že dostanou mladí více šancí.

Tahle věková nespravedlnost, tohle pohrdání mládím je všude. Když přijdu do obchodu, slušně a dospěle řeknu: „Dobrý den!“ a očekávala bych stejnou odpověď. Místo toho ovšem zaslechnu otrávené: „Ahoj, co to bude?“Je zjevné, že paní obtěžuje, když jí lezu do obchodu  nebere mě jako zákaznici.

Ve škole nám den co den dávají najevo, že oni jsou božstvo a my nejsme nic. Musíme na hodinu přesně odevzdávat domácí úkoly, práce a běda jak ne - to už ve vzduchu poletují napomenutí, důtky a já ani nevím, co všechno. Test samozřejmě napíšeme, když řekne profesor. Na oplátku bychom ovšem čekali, že opravené práce donese co nejdříve, nebude se vymlouvat na tisíce jiných skutečností a zachová se fér.

Všem, co na škole učí, říkáme profesoři. Bez rozdílu, ačkoli valná většina z nich na tento titul nemá sebemenší právo. My bychom zase měli mít právo na to, aby nám profesoři vykali. A kolik z nich to dělá? Snad dva, možná tři. Jistě, oni se zeptají, jestli nám mohou tykat, ale na odpověď nečekají. Stejně by se nikdo neodvážil jim odporovat. Jak myslíte, že by se tvářili, kdybychom se jich zeptali, jestli jim můžeme říkat pane učiteli, paní učitelko?

Den co den nám zkrátka předhazují, že neumíme nic z toho, co oni. Zdaleka to nepopírám, přesto si troufnu říct, že si zasloužíme trochu hodnotnější přístup, když už jsme dle jejich slov dospělí.

 

Odmala vyrůstám v prostředí, kde má můj názor váhu, je vyslyšen a buď je mi vymluven, když jde o nějaký nesmysl, a nebo je připuštěn a přijat naprosto plnohodnotně. Nikdo mi neříká, že jsem na něco příliš malá. Rodiče mají vždy dostatek času mi vysvětlit to, na co se ptám a tvrdí, že vše lze podat i malinkému dítěti. Děkuji jim za to a věřím, že bude tato myšlenka do budoucna ve všech rodinách.

 

Nerada bych se tímto článkem dotkla hrstky profesorů, kteří vyčnívají z davu svým přístupem. Není jich mnoho, ale jsou tam tací. Těm děkuji, že nám ukazují, že lze být profesorem s velkým P i bez titulu. Od takových bereme tykání  jako projev přátelství a rovnosti. Doufám, že právě oni se najdou mezi těmito řádky.

Dnes má svátek Jaroslav

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.29%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.95%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3031