Na chvíli se myšlenkami odpoutám od onoho úžasného mladíka a vzpomenu na všechny ty, kterým také osudem nebylo přáno. Co například má kamarádka, která je na vozíčku, kvůli tomuto postižení ani pořádně nevyrostla, žebro jí zarůstá do plíce a sama není ani tak velká, aby dosáhla do ledničky a připravila si jídlo? Co otec další mé přítelkyně, jenž je malířem, má už teď několik dioptrií, zrak mu slábne a pomalu, ale přesto ztrácí své oči úplně? Co kupříkladu další má blízká osoba, která při autonehodě ztratila výborného přítele a doma zažívá peklo jen proto, že když se její otec naštve, všechno si vybíjí na ní? Proč musel mladík ze začátku článku odejít na věčnost jen proto, že byl při osudné autonehodě připoután?
V té chvíli mi problýskávalo hlavou tisíce dalších příkladů. Osud je nemilosrdný a většinou nejvíce právě k těm, kteří byli v mnoha ohledech dokonalí. V další vteřině, hned po té, při které se mi hlavou hemžili tyto pochmurné myšlenky, mě však napadla jedna spásná: „Život jde dál, ať se stane cokoli.“ Hned po uvědomění této pravdy se ještě jednou zadívám onomu mladíkovi hluboko do očí, naposledy shlédnu hrůzyplné datum a v další vteřině již sbíhám ze schodů dolů, vstříc novému světu, který, jak doufám, už bude milosrdnější než ten, který se odehrával až do této chvíle…
Nikola Sedloňová, 2.ZŠ Slaný, 8. ročník
04. 12. 2009, 19:29
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
43.07%
Spíše ano
17.74%
Spíše ne
15.28%
V žádném případě
23.91%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01