Ano, maminko...

Když jsem byla malá, musela jsem poslouchat rodiče. Když jsem konečně dovršila osmnáctého roku, plnoletosti, tak se nic nezměnilo. Proč je tomu tak?

,,Dokud bydlíš tady, budeš poslouchat," nebo, ,,kam jdeš? V kolik se vrátíš?". Tyto věty poslouchá většina mých vrstevníků. Někdy mám chuť odpovědět, že jdu ven s kačerem Donaldem nebo s Pepkem námořníkem. To bych asi schytala. Proč se nás neustále vyptávají? Odpověď je jednoduchá. Mají o nás strach. Ani se nedivím, když televize vysílá neustále zprávy o tom, jak kde koho znásilnili, přepadli a zabili. Proto se na televizi nedívám, je to jen zbytečná ztráta času. Ale jak donutit rodiče, aby nám věřili, pustili nás ven a neměli strach? Kolikrát se mi zdá, že místo taťky se dívám na policistu, který má nakřivo čepici, pravou ruku v bok, levou mi hrozí a slibuje domácí vězení, když poruším zákazy.

Už za dávných a dávných časů si rodiče své děti hlídali jako oko v hlavě. Takže nepočítejte s tím, že otázky typu: ,,Kam jdeš?" přestanou. Rodiče jsou od toho, aby se o nás starali, a ne od toho, abychom je kritizovali. Až jednou budeme mít děti my, budeme naprosto stejní, i když tvrdíme opak.

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%