Kochám se ráda a stačí mi maličkosti

Po snídani vyrážím do vedlejšího městečka. Musím vyzvednout z lékárny věci pro syna a pro mou babičku. Včera mi máma vyseděla frontu u lékaře, jen aby mi napsal poukaz stejný jako vždy. Nevím jaké zkušenosti máte vy, ale u našeho lékaře to, že jste první na řadě, ještě neznamená, že budete brzo vyřízen. Zrovna tak včera máma. Přišla tam na devátou, měla být hned na řadě, ovšem nejprve lékař měl svačinu, pak jako skoro pokaždé přišla agentka s léky – a to je záležitost pokaždé skoro na hodinu, a když se konečně dostala do ordinace, lékař pročítal poštu a máma opět čekala a čekala a čekala … aby jí pak během pěti minut z počítače vyjel pravidelné předpisy jak pro mého syna, tak pro babičku (mojí babičku, nikoli pro mámu). Takže domů dorazila v poledne. V lékárně samozřejmě vše museli objednat, takže k vyzvednutí to bylo až dnes. A to už je moje starost.

Jedu tedy do městečka. A sakra, už tu zase chytá policie! Honem šlapu na brzdu. No nejela jsem tak rychle, možná je 55 km/hod. takže to ubrzdím ještě před cedulí počátek měření. Dnes jsou nějak měkký, měří jen na velmi krátkém úseku a dokonce jen na padesátce a nikoli o kus dál na třicítce, jako vždycky.

Takže nejdříve k mámě pro lístečky do lékárny k našim předpisům. A honem do lékárny, než mi zavřou. Máma má pro babičku ještě nákup a vyprané a vyžehlené věci, co jí mám vzít. Takže zpět k mámě. Raději si půjčím i klíče od babičky. Nečeká mě a špatně slyší, tak abych zase nemusela lézt přes plot, jako pokaždé, když jsem přijela neohlášená.

A už se synkem jedeme přes dvě vesnice a kocháme se jarní krajinou. Oproti předpovědi počasí slunko krásně svítí, takže si plánuji, jak dnešní procházku uskutečníme někde jinde než v naší vesnici po vyšlapané, okoukané trase.

Babičce už je 88 let, televize jí řve, že zvonek by nemohla slyšet ani kdyby chtěla. Ještě že mám ty klíče. Babička mi ukazuje svou zahrádku, kde jí už co roste, kde jí co vymrzlo, co zasela a že sazeniček Afrikánů má spoustu, tak mi opět jako každý rok potom nějaké dá. I kdybych je nechtěla, vezmu si je, protože babička z toho má dobrý pocit, že nic nepřijde nazmar. Ani ta kytička. Babička má Afrikánů spoustu každý rok, takže vlastně už automaticky počítám s tím, že od ní sadbu dostanu a vlastní si nedělám.

Jedu zpět k mámě. Vracím klíče a koš od prádla. Máma nás zve na oběd. Hurá, nemusím vařit! Klábosím s mámou, jdu se podívat za tátou, zas vylepšuje jejich bydlení. Jinak než v montérkách a při práci ho vídám málokdy.

Slunce pořád ještě krásně svítí a my se synem jdeme na procházku po městečku. Při jeho rychlém tempu i tady projdeme nejméně polovinu všech ulic. Kocháme se novými či opravenými domy. Každý je jiný a ty starší s atmosférou mám raději než ty nové. Obdivujeme upravené a rozkvetlé zahrádky. Ovšem najdou se i příklady opačné. Vyfotím si to. Takové lidi nechápu. Proč si ze svého domova dělají smetiště?  Dovedu pochopit, že na opravu domu nemusí mít peníze, ale proč si ze zahrady udělají skládku nepotřebného haraburdí, navíc pravděpodobně natahaného i odjinud, to nepochopím. Ale naštěstí je to jen jediný případ na naší procházce.

A zase jedeme domů. Mám v plánu ještě pracovat na zahrádce, ale zatahují se mraky a jen vybalíme všechno z auta a dorazíme domů, začíná pršet. Takže se předpovědi nakonec přece jen vyplní. Proto čas využiji k domácím pracím a k psaní příspěvku trochu dřív než obvykle.

Teď mě ještě čeká uvařit večeři, když jsem nevařila oběd. A večer pak moje pravidelná práce – účetnictví. Tak s chutí do toho a půl je hotovo.

Dnes má svátek Justýna

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.08%

Spíše ano

17.74%

Spíše ne

15.30%

V žádném případě

23.89%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3236