Kniha

   Byla jsem odhodlána, že ráno vstanu rychle, abych náhodou nezaspala. Jednou jsem chtěla vstát dříve, proto se můj mobilní budíček ozval o něco dříve. Ovšem spánek opět vyhrál a já se na čtvrt hodiny položila do dalších snů, krásných snů. Ty brzy skončily, když mamka vlítla do pokojíčku, a řekla to odporné slovo. ,,Vstáváme!" Prudce jsme sebou škubla a vstala, abych se probudila. Na autobus jsem se doslova ploužila. Můj překvapený zrak stál přes silnici k zastávce. Uvidila jsem bývalou kamarádku, která už chodí na intr. Pokusila jsem se navázat nějaký ten kontakt, aby nebylo takové ticho. Konečně jsem vystoupila a mohla vyjít vstříc cestě do školy, vlastně nejprve za kamarádkou. 

    To byla doba, než se vypravila, ale i to jsme stihly a ocitly se v budově školy. První hodina byla velice oddechová, ovšem trochu smutná. Dívali jsme se o dějepis na film o Hitlerovi, ačkoliv byl film podán špetkou humoru, strach, divný pocit tam přebýval, O matematiku jsem měla menší smůlu. Učitelka si vybrala asi pět žáků, kteří jí měli vypočítat příklad na povrch jehlanu. Ovšem kdo mezi nimi byl? Ano, já. Vlastně byla jsem trochu zaražená, ale nevadilo mi to. Zezačátku jsem tápala, ale hned jsem se rozpomněla na to, že stěnovou výšku určitě vypočítám cosinem. Čísla se začla psát mou rukou sama od sebe. Matika pro mne není těžkým předmětem. Zkrátka ho chápu, ale bohužel se mi většinou vloudějí numerické chyby, které mi známky kazí. 

    Škola dnes nebyla obzvláště dlouhá, ale těšila jsem se konečně domů. Váhala jsem, co mám dělat. Venku svítí sluníčko, ale já mám chuť psát a psát. ,,Ruplo mi v bedně", měla jsem totiž potřebu něco napsat. Nepopsatelná věc mne do toho tlačila. Měla jsem najednou nápad, který jsem potřebovala dostat na povrch, jiným způsobem než psaním to prostě nešlo. Zahodila jsem myšlenky na sluníčko, které bylo neodolatelné a zasedla k počítači. Všechny nápady byly fuč, ale přeci to jen tak nevzdám. Otevřela jsem si vhodný program, a začala jsem tápat, jaký jen tomu dát název. Rovnou jsem přešla na první kapitolu, název mi přeci neuteče. 

     Měla jsem touhu napsat svou knihu, bylo mi jedno co z toho vznikne, vždyť to píši jen pro své potěšení a šance, že to bude čísti někdo jiný, je takřka minimální. Byla jsem zapálená do psaní i do děje, skončila jsem u druhé kapitoly a zítra hodlám pokračovat. Dneska už bylo psaní dost, nerada bych si ho znechutila, vlastně, to snad ani nejde. 

    Dnes už mi zbývalo jen to nudné nádobí. I to jsem nějak překonala, pak už jen odpočívala, teď píši tento článek a chystám se spát, konečně se ponořit do oblíbených peřin a polštářů, řídit se heslem  ,,Ráno moudřejší večera."

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%