Udobření se po jednom roce tichého příměří

Myslela jsem, že dnešek bude poněkud veselejší. Jsou skoro čtyři hodiny a já jsem stále ještě nepolíbená pod rozkvetlým stromem. Vždyť je přeci ten první máj a dívku má někdo políbit ne? Škoda. Ale ještě není konec dne, tak uvidíme.

Snad jste všichni náležitě užili Filipojakubskou noc, kterou jak jsem zjistila slavil snad úplně každý kromě mě. No jo nemoci si nevybírají. Dnes jsem se již strašně nudila, takže jsem trošku přeorganizovala svůj pokoj a stále čekám, co se ještě bude nebo nebude dít.

Dnešek byl ale tak trochu i ve znamení usmiřování. Zhruba před rokem jsem se strašně pohádala se svojí kamarádkou. S dívkou, kterou znám již třináct let. Osud tomu chtěl a my dvě jsme spolu celý rok nemluvily. Bylo to nedorozumění, ale zároveň se zde vyskytovaly i mé chyby, které ale přeci dělá každý. Několikrát jsem přemýšlela o tom, proč jsem jí nenapsala hned po hádce a nedala to do pořádku. Jenže popravdě? Semnou je tohle složité, někdy nedokážu přiznat pravdu. Mám zkrátka svou pravdu a držím se jí zuby nehty. A i když vím, že bych měla přiznat chybu, moje šílená hrdost mi to zkrátka vždycky nedovolí. Až po nějaké době si uvědomím, že pravda není na mé straně, což je velice špatné. Ze mě si příklad neberte. I když možná je na tom ta světlá stránka lespoň ta, že si tohle všechno uvědomuji a dokážu si to přiznat. Ale stejně se z toho nikdy nepoučím a ,,spálím se" znova.

Naše tiché příměří (nebavení se, ale bez hádek) trvalo celý rok. Až dnes jsem se odhodlala a napsala jí, jak to tenkrát všechno bylo a že mě to mrzí. Přijala omluvu. Ani jsem nečekala, jak bude její reakce přívětivá. Musím říct, že mě to velmi potěšilo a spadl mi obrovský kámen ze srdce.

Usmiřování dopadlo dobře a já budu doufat v to, že už nebudu dělat hlouposti a že se naučím přiznávat svou chybu.

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%