Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je úterý 23. ledna 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Beznaděj

Jsem uzlíček nervů. Jsem paralyzovaná strachem. Děsím se každého zvuku a každého pohybu syna. Čekám, kdy na mě zase zaútočí. Snažím se vyvarovat konfliktních situací, ale je to nemožné. Ani počasí mi nepřeje. Syn zkrátka nechápe, že venku prší, takže nemůže na zahradu. Jsem unavená a v depresi. Jsem ráda, že jsem vůbec schopná uvařit a uklidit tu spoušť v synově pokoji. Jinak nejsem schopná dělat vůbec nic. Pořád přemýšlím, jak situaci řešit, ale nic mě nenapadá. Nic, co by bylo možné, co bych si mohla dovolit finančně a co bych taky mohla sehnat. A hlavně, co by prospělo synovi. Ale žádné řešení nenacházím. Nevím, kdo by mi v tom mohl pomoci, na koho se obrátit. Existují vůbec nějaká místa, která mi můžou pomoc? A hlavně chtějí pomoc? Vždyť dnes jde všude hlavně o peníze! Potřebovala bych opravdu silného asistenta, který by se nebál synových agresivních útoků. Ale copak si můžu někoho takového dovolit z mého platu za poloviční úvazek?

Dnes na mě opět zaútočil. Nevím proč. Snad že jsem mu nesla svačinu na zahradu, jenže jsem zjistila, že začíná pršet, tak jsem mu ji odnesla do kuchyně. A už to začalo. Ubližuje mi schválně, vyžívá se v tom. Dělá to plnou silou. Zahryzává se do mě, škube hlavou a trhá úplně jako pes. Drápe a štípe, snaží se vyštípnout do mě díru. Vůbec nic nedělá jen napůl, dává do toho všechnu svou sílu. Zase mu krvácí včerejší rána, protože samozřejmě všechny náplasti i obvazy na ruce nesnese ani půl minuty. Dnes mám naštěstí na pomoc staršího syna, ale oba máme co dělat, abychom ho zvládli. Obě ruce už mám zmrzačené. Škrábance pálí jako čert. Z kousanců jsou modřiny úplně černé. Z ran pěstí jsou modřiny normální. Už jsem si i opatřila prášky, aby se mi modřiny lépe hojily, jenže on mi je vyrábí rychleji, než se stačí hojit.

Potřebovala bych ho naučit, jak si frustraci vybíjet jinak než mým mlácením, ale jak ho to naučit?! V pondělí mám supervizi, snad mi poradí tam, ale moc v to nedoufám. Ačkoli ta organizace je tam právě proto, aby pomáhala v podobných případech, spíš mi to připadá, že jen čerpají peníze z dotací a před opravdovým problémem utíkají a přehrávají ho jinam. Jsem se synem sama doma rok a tři měsíce a už přemýšlím, kam bych ho odložila, jak bych si zjednodušila život. Jenže nikde by ho stejně nechtěli. A do blázince ho opravdu dát nechci. To je asi to jediné, co mi lékaři nabízí. Já bych si ale pro něj představovala nějaký důstojný život a ne být zavřený v kleci věčně uzemněný drogami. Když nemůže ubližovat mě, ubližuje sobě. Když mě moje rány tak bolí, jak teprve bolí ty jeho? Znova a znova si rozdírá všechny rány a stále vyrábí nové. Má je vždy celé zhnisané, ale nedokážu mu zabránit v dalším drásání.

Dnes jsem nakonec zavolala svého přítele, aby nám přijel pomoct. Jenže to taky není řešení. Než dorazil, už jsem syna zvládla. Jen jsem opět uklízela tu spoušť a krev. Krev je na zemi, na dveřích, na stěnách, na oblečení, na povlečení, na peřině, na madraci, na skříních, v poličkách i na peřiňáku, v zásuvkách, na parketách, prostě všude. Dnes neměl tolik šancí moc věcí zničit. Jen roztrhal synovi, sobě i mně trika, rozbil misku na mýdlo, zahodil pár věcí za skříň. Ostatní mi pomohl syn dostat z jeho dosahu.

Jsem tak unavená, že když přijel přítel a uklidila jsem tu krev, usnula jsem. Jenže to nemůže být na dlouho, protože přítomnost další osoby znamená zase víc vaření a starání se. Peru celý den všechnu tu krev a už mi došel ten růžový sajrajt na skvrny. Přemýšlím o dovolené. Chtěla jsem jet sama se syny pod stan k moři. Už jsme tam byli takhle dvakrát. Ale když vidím, jak se jeho agrese stupňuje, už si nějak netroufám. Rodiče mi navrhují, že když pojedu jen na týden, že se snad nějak o syna postarají. Jenže to jim nemůžu udělat. I když jsou dva, nezvládli by ho. A tátova nemoc a mámina záda a jejich byt plný skla… To by nešlo.

Vážně jsem v hluboké depresi, ani už nemluvím, jen sedím a zírám. Nebo ležím a přemýšlím. A pořád špicuju uši, jestli se něco neděje. Zkouším volat psychiatričce. Brzo budu její pacient já a ne syn. Jenže je pátek odpoledne a ona mobil nebere. Kdo by taky chtěl pracovat o víkendu. Takže jsem nasadila léky synovi bez ní. Už je měl v minulosti, jen jsme je zkoušeli vysadit a nahradit jinými, tak snad nic nezkazím. Tenkrát v léčebně jich měl třikrát takovou dávku. Ta léčebna. Čert mi ji byl dlužen. Kéž bych ho tam nikdy nedávala. Tam se vše jen zhoršilo, vše dobré zmizelo a špatné přetrvalo. Proto taky nechci, aby skončil v blázinci. To by bylo to samé.

Aspoň jedna dobrá zpráva dnešního dne. Starší syn nejspíš na střední škole nepropadne ani z jednoho předmětu. Což je však úspěch, protože má za sebou jen zvláštní školu, vyučen je na učilišti pro zvláštní školy a teď studuje úplně normální střední školu obor informační technologie. A třeba angličtinu se učí letos prvním rokem. Chybí mu ty základy, co mají ostatní ze základní školy, ve všech předmětech. A přesto zvládl první rok. Sice s několika čtyřkami, ale zvládl to. Jsem moc ráda. Jen doufám, že si v životě jednou najde své místo.

Fotografie:

Kliknutím zvětšit

Václava Hrabáková, Černuc
18. 06. 2010, 23:17


Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.

Dnes má svátek Milena
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.57%

Spíše ano
graf

18.58%

Spíše ne
graf

14.60%

V žádném případě
graf

19.25%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 904
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát