Jak jeden ke druhému přišel
Zdravím všechny vytrvalé pisatele i vzorné čtenáře
Ponejprv bych vás ráda informovala o skutečnosti, že funkce mobilního telefonu začínám postupně zvládat – hry už hraju prosím pěkně na výbornou, ostatní se snad poddá časem.
To ale není hlavním tématem mého dnešního příspěvku. Ráda bych jím totiž poděkovala redakci Slánských listů za něco úplně jiného.
Občas se vám může zdát, že nic a nikoho nepostrádáte. Nemáte dojem, že vám nikdo dostatečně nerozumí a nestěžujete si na své současné postavení. Pak se ale úplnou náhodou sekáte s někým, kdo vám naprosto přesně zapadá do každičké části vašeho dosavadního života i přesto, že jej třeba vidíte poprvé. Kdybych někoho takového nepotkala, nevěřila bych, že je možné se tak dokonale míjet v podstatě celý dosavadní život.
Abych vás vymotala z bludiště předcházejících vět, vše vysvětlím. Již téměř devatenáct let po světě ťapká osůbka, která se nedá ani přehlédnout, ani přeslechnout. Svým nápadným a velmi milým zjevem probouzí v lidech radost a poutá si tak okolí k sobě samotné. Bez ohledu na její vlastní starosti rozdává úsměvy do všech směrů, užívá si života na plno a stále kypí energií.
Díky školní soutěži jsem zaregistrovala její existenci a dostala se s ní do kontaktu, ač ne příliš intenzivního. Snad osud tomu chtěl, aby to bylo jinak a proto jsem se jedno rána probudila dřív a stihla vše, co mi obvykle trvá hodiny, během krátké chvíle. Jela jsem tedy do školy dřív, autobusem, který stihnu zhruba jednou za pololetí. Před školou se vybavovala Květa s Isabelou a tak jsem neváhala a do hovoru jsem se zapojila. Květa postřehla, že si máme s Easy dost co říct a tak se raději vydala studovat motory. Naše debata nebrala konce a až blížící se začátek vyučování nás vyrušil. Stihly jsme však přijít na to, že jsme jezdily na stejný tábor i stejný turnus. Isabela jezdila celé čtyři roky, přesně jako já, jenže s tím detailem, že jsme se dokonale minuly. Vtipné, že?
Shodou okolností se tento víkend na zmiňovaném táboře stavěly stany a tak nebylo těžké se domluvit na tom, že se tam vydáme obě. Já proto, abych měla plusovou čárku za účast a Isabel si jela oprášit vzpomínky.
Ve skutečnosti jsme byly obě trochu rozpačité z toho, že se moc neznáme a kdo ví, jestli si vůbec budeme rozumět. Seběhlo se to ale tak rychle, že na pochybnosti nebyl čas.
Nemohlo to trvat ani dvacet minut, než jsme došly k závěru, že to bude v naprosté pohodě. A také bylo. Každou další větou jsme zjišťovaly, jak neuvěřitelně se celý život míjíme. Kam jedna přestane chodit, tam začne působit ta druhá, známe nesčetně stejných lidí, máme až podezřele stejné názory i návyky a přesto naše cesty spojila až Školní soutěž Sánských listů. Klobouk dolů, páni redaktoři, nikdo nás nedokázal svést dohromady, až Vy. Děkuji tedy Vám a náhodě (osudu?)za spřízněnou duši, jí zas za báječný víkend.
Veřejně tedy prohlašuji, že Isabela Moravcová je mé dvojče z minulého života a nadaná kouzelnice. Ale o tom až zase příště, dobrou noc!
Kateřina Oslejšková, Hradečno Nová Ves
20. 06. 2010, 19:38
Komentáře:
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Isabela - 20. 06. 2010, 21:56:34
Nečekané...
Také Ti děkuji za super víkend. Je nepochopitelné, že jsme se pořád míjely a to skoro všude. Ale osud nás konečně svedl dohromady a udělal to dokonale. Nemám pravdu? Ještě jednou děkuju. Ale tolik chvály najednou... no nevím jak se s tím vypořádám.