Proč jsem začala psát

O této soutěži jsem se dozvěděla náhodou asi dva dny před jejím zahájením z letáčku, který se povaloval v Jednotě. Jak jsem napsala již dříve, mým snem, který jsem se však nikdy ani náznakem nepokusila si splnit, bylo být spisovatelkou a psát stejně úžasné knihy, jaké jsem vždy ráda četla. Jenže jsem si nikdy nemyslela, že bych to doopravdy dokázala napsat. A taky jsem se děsila té představy, že bych své pracně a těžce sesmolené dílko nabízela někde k vydání. Jak nabízela? Komu nabízela? Vůbec jsem neměla (a stále nemám) představu, jak to s vydáváním knihy chodí. Vždyť mě nikdo nezná, nemám žádné jméno ani zkušenosti, tak jak bych mohla umět napsat dobrou knihu. Natož výbornou knihu. A proč by někdo chtěl vydat něco úplně neznámé autorce.

Ale v téhle soutěži jsem nemusela nikoho přemlouvat a prosit, aby vydal to, co jsem napsala. Dokonce jsem si nemusela ani vymýšlet žádný příběh. Takže jsem si řekla, že to zkusím. Ale ani ve skrytém koutku duše jsem si nemyslela, že bych mohla nějak výrazně uspět. V životě jsem totiž skoro nikdy nic nevyhrála. Předpokládala jsem, že konkurence se bude skládat ze samých zkušených lidí, kteří toho již spoustu napsali a možná i vydali. Takže jsem si nedělala naděje. A taky jsem si ani nemyslela, že se mi opravdu podaří psát denně (kromě jednoho dne). Jenže se mi to stalo jakousi relaxací a později dokonce terapií na mé problémy. Šla jsem do toho s tím, že se vůbec nebudu zmiňovat o svém postiženém synovi. Nejsem ráda středem pozornosti, nemám ráda odhalování svého soukromí, svých myšlenek, svých hříchů apod. Dokonce absolutně nikomu ze své rodiny ani známých jsem neřekla, že se této soutěže účastním.

V prvních dnech mě soutěž učinila pracovitějším člověkem. Styděla jsem se za svou lenost vyzdobit velikonočně byt, takže jsem to přece jen udělala. Kdybych nepsala, určitě bych byt nevyzdobila. Pak mě také mé každodenní psaní donutilo, zamýšlet se nad sebou, nad situacemi, nad událostmi. Ne vždy bylo jednoduché napsat článek, když se nic zajímavého nedělo. Ale za ty tři měsíce už je pro mě jednodušší  zamyslet se nad uplynulým dnem a najít nějaké téma, o kterém bych chtěla napsat. Taky musím říct, že vše, o čem jsem tady kdy psala i kdyby to znělo sebeneuvěřitelněji, se opravdu stalo. Nikdy jsem si nic nevymyslela ani nepřidala. A snad ani nepřekroutila, určitě ne vědomě.

Nakonec jsem však přece jen o svém synovi napsala. Už toho prostě na mě bylo moc a svěřit se vám čtenářům, pro mě neznámým lidem, mi přinášelo úlevu. Tyto problémy s mým synem mě postupně zcela vyřazují ze společenského života. I kamarádky a známí postupně odpadávají, když na ně nemám čas nebo k nim nemohu jezdit, nebo s nimi nemohu nikam vyrazit, nebo jim syn zdemoluje byt. Prostě sejde z očí, sejde z mysli. Lidé mě litují a nikdo by nechtěl být v mé kůži. Chtějí pomoct, ale neví jak. Ani já to moc nevím. Co bych potřebovala, je fyzická pomoc s mým synem. Aby někdo s ním trávil aspoň pár hodin aspoň jeden dva dny v týdnu. Aby s ním někdo pracoval, nějaký speciální pedagog. Aby mi ho někdo pomáhal hlídat. Nebo aby mi to někdo pomáhal zaplatit. Dobrovolní pracovníci, kteří by mi pomáhali nezištně bez nároku na honorář, to je u nás ještě pole neorané. A mé bydliště na vesnici se špatným dopravním spojením to vše ještě ztěžuje. Mám velký dům, takže bych případné pomocnici či pomocníkovi mohla nabídnout vlastní pokoj k bydlení, ale prostě si nemůžu dovolit takovou pomoc finančně. Nejsem žádná podnikatelka ani s průměrnými příjmy natož nadprůměrnými. Pracuji jen na půl úvazku. Syn sice má příspěvek na péči, ale to je vlastně můj plat za práci 24 hodin denně 7 dní v týdnu bez nároku na dovolenou či nemocenskou. A za ty peníze by to nikdo nechtěl dělat ani jako zaměstnání na normální pracovní dobu. Můj plat ze zaměstnání nestačí ani zaplacení hypotéky a inkasa. Kdyby se však přesto našel člověk, který by mi chtěl pomoci se o syna starat, byla bych moc ráda.

Je mi líto, že soutěž končí. Moc ráda bych se potkala s ostatními soutěžícími a věřím, že na vyhlášení výsledků soutěže se potkáme. Jen doufám, že se nebude konat zrovna v době, kdy budu na dovolené. Také mě těší chvála, kterou jsem si na sebe dnes přečetla. I před jejím přečtením jsem chtěla pokračovat v psaní příspěvků. A když teď čtu, že nepíšu špatně, ba dokonce že moje příspěvky jsou znamenité, je to pro mě povzbuzení k další práci. Třeba se mi jednou přece jen splní sen a podaří napsat knihu, nebo přispívat do časopisu či co já vím, co přijde. Ale pokud bude rubrika Můj den, budu psát sem. I když možná už ne denně, ale jen když bude o čem psát.

Dnes má svátek Marcela

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3021