Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je sobota 28. května 2022 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Slánský pamětník Eduard Sedláček vzpomíná na doby válečné

foto
Eduard Sedláček při rozhovoru pro naše noviny.

V minulých Slánských listech jsme v seriálu Dokumenty doby uveřejnili fotografii z konce války, která zachytila část zástupu odváděných německých zajatců. Nebyli to však jen zajatci němečtí, kteří naším městem procházeli. V dochovaných materiálech máme doložené transporty zajatců z armád sovětských i spojeneckých, tudy vedených. O transportech z února posledního roku války píše Jarka Rus v kapitole Slaný v revolučních měsících roku 1945 následné: „Od 24.února procházelo i naším městem denně kol 1.500 uprchlíků, nejprve vracejících se sedmihradských Sasíků a uherských Slováků, pak Němců hlavně z Horního Slezska. Ti měli těžké vozy bez brzd, většinou opatřené plachtovou střechou, tažené traktory, koňmi, voly, ba i kravami. Žalostný byl pohled na nebohá zvířata, koně napadené vozhřivkou, skot zamořený slintavkou a kulhavkou. Smutné postavy žen, starců a dětí doprovázely tyto nekonečné transporty, které na noc se seřadily na našem náměstí. Dobytek dali na noc do stodol a kůlen, uprchlíci přespávali ve školách a na sálech. Obědy a večeře dostávali v kasárnách, snídaně a kaše pro děti v obecné chlapecké škole. Zrána pak táhli dál… Styk s těmi ubohými a přece tolik nenáviděnými hosty nebyl vůbec žádný, leda nejnutnější úřední.

Jak jinak jsme sice němě, ale s radostí v očích a úsměvem útrpným vítali ty nekonečné desetitisíce nebohých válečných zajatců anglických, amerických, francouzských, srbských, ale zejména ruských. Přicházeli současně s německými uprchlíky, zas prý nejvíce z Horního Slezska, doprovázeni odpornými německými strážemi. Vyhublí, špinaví, rozedraní do nemožnosti, často bez košil, bez bot, tetelili se v únorovém chladu, padali únavou, kopáni bezohledně svými biřici. Hladově pásli po každé pohozené kůrce, očima prosili o smilování. Nocovali ve vesnicích ve stodolách, ve chlévech. Kde bylo německým velitelem transportu dovoleno podati těmto nebožákům něco k jídlu, tam poznali dobrá a upřímná srdce českých lidí, a kde ten německý gestapák byl bez srdce, tam dostali zajatci tajně. Protože vesnice, kudy zajatci procházeli, brzy samy nestačily při tehdejší zásobovací situaci den po dni transporty živiti, pomáhaly jim obětavě okolní vesnice. Lidé nosili, vozili celé náklady brambor, chleba, pečiva, ba přinesli ubožákům i kus omastku či masa.

V štědrosti nezůstávala pozadu ani vyhladovělé město Slaný. Vařila se aspoň ve velkých kotlích polévka, sháněly se zajatcům cigarety, dopisní papíry, pohlednice a hlavně peníze. Někteří obchodníci rozdali tucty ponožek, spodků a košil, tajně a s vlastním nebezpečím po celou válku uschovávaných před německými kontrolními orgány. Mnohé statečné ženy slánské darované poživatiny a sebrané svršky odnášely neohroženě za zajatci do okolních obcí, zejména do Dolína, Žižic, Beřovic, Vítova, Bysně, Tuřan, Libovice, Písku, Neprobylic a jinam.

Slánský místní rozhlas denně varoval podle nařízení gestapa občany, aby se nepokoušeli procházejícím zajatcům něco dávati nebo s nimi mluviti. Zajatce, přicházející pravidlem od Velvar, raději Němci vodili kolem hudební školy po sadech, kolem střelnice vzhůru ulicí Fügnerovou a Čechovou ke Sloupu na cestě k Lounům. Styděli se sami tito mučitelé za jejich bídný stav?

Gestapo a místní policie přísně dozírali, aby se nikdo neprohřešil proti zákazu se zajatci jen sympatisovati. Bylo i několik zatčení a výslechů za odvahu něco ubohým obětem pohoditi. Za darovanou cigaretu ruskému zajatci dostala se odvážná paní Petržílová, vdova po ruském legionáři – důstojníku až do kobky terezínské!“

Tolik Jarka Rus.

V reakci na náš článek o slánském ochotníku a řiditeli divadelního spolku K. V. Sedláčkovi se nám ozval rodák a vnuk výše uvedené osobnosti Eduard Sedláček (roč.1935), nyní žijící s manželkou v bytovkách u řevničovského nádraží. Vedle řady informací o svých dědech K.V.Sedláčkovi a Eduardu Kahlerovi, rovněž významnému ochotníku, řiditeli spolku a vyhlášenému slánskému fotografovi, vzpomněl pan Sedláček na svůj zážitek s transportem válečných zajatců, které Němci vedli přes Slaný již v roce 1944.

„Pamatuji se,“ vzpomíná pan Sedláček, „bylo to v Lázeňské ulici, v domě na vršku po levé straně ulice z pohledu od Velvar. Stáli jsme za vraty, která měla dole výplň a nahoře byla volná. Byl jsem tam s kamarádem a s maminkou (Marií Sedláčkovou, rozenou Kahlerovou, pozn.autora), která nás tam přivedla. Ona to místo vybrala a protože také věděla, že tudy půjdou váleční zajatci přinesla sebou v koši asi deset bochníčků chleba. Bylo to hodně nebezpečné, protože byl přísný zákaz vycházení. První, co jsme uslyšeli, byl zvláštní podivný zvuk. Bylo to pronikavé, mnohohlasé hvízdání. A pak jsme je uviděli. Dlouhý, skoro jakoby nekončící zástup zajatců. Úplně vpředu šli Kanaďani, v pěkných uniformách s širokými klobouky připlácnutými k uchu. Oni to byli, kdo pískali. Za nimi šli Francouzi, taky upravení. Dlouhý zástup pak uzavírali otrhaní, zubožení Rusové. Německé hlídky, vedoucí zajatce ve zhruba sto metrových vzdálenostech od sebe však vypadaly skoro stejně zuboženě, jako ruští zajatci. Matka už měla bochníčky chleba připravené a tak vždy, když hlídka přešla, nakutáleli jsme bochník z malého vršku mezi zajaté vojáky. Vzpomínám si, že ten bochník vždy zmizel, aniž by zástup nějak zakolísal nebo se jen málo zavlnil. Pak nás zahlédl německý důstojník. Maminka říkala, že to byl snad velitel Czerny – sudeťák. Vyrazil k vratům a začal na nás něco německy křičet. Matka se ale nedala a něco mu německy odpovídala. Nevím, co mu řekla, ale důstojník nakonec mávl rukou, nechal nás a šel dál s kolonou zajatců. Prošlo prý jich kolem nás ten den asi deset tisíc. Po jejich odchodu vyběhla z domu paní, které dům patřil a pěkně zhurta nám vynadala.“

Tolik válečná vzpomínka tehdy ještě ani ne desetiletého Eduarda Sedláčka.

Transporty spojeneckých a ruských zajatců dokumentuje i několik bezejmenných hrobů na našich venkovských hřbitovech. Říká se také, že někde v poloze U Sloupu je dokonce hromadný hrob zajatců, které zde Němci postříleli.

Unikátním dokladem průchodu zajatců naším městem jsou fotografie ruských vojáků, vedených Třebízského ulicí kolem Grandu k výpadovce na Louny, uložené v depozitu slánského muzea. Jejich autorem je, alespoň myslím, tehdejší slánský kronikář Vladimír Slunéčko, který je při zákazu vycházení, pořídil skrz zavřená okna protější kanceláře. Jiné fotografie dokumentující průchod utíkajících Němců byly pořízeny aparátem velkého fotoamatéra Václava Krupičky.

Libor Dobner
22. 05. 2007, 13:15


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 2. Čtenáři celkem udělili: 10 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Vilém
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.22%

Spíše ano
graf

17.49%

Spíše ne
graf

14.53%

V žádném případě
graf

23.76%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2395
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát