Borec na konec

Já a sport? Musím se smát, protože tohle téma u mě nebylo nikdy nijak slavné. Polovinu svého dětství jsem prožila u své babičky a dědečka a asi jako všichni prarodiče i oni se mi snažili dát všechno, co jsem chtěla. Takže mě neustále vykrmovali čokoládami a všelijakými sladkostmi. Tak se stalo, že s nástupem do první třídy jsem byla pomalu největší a nejširší.

Na prvním stupni se rodiče s tímhle snažili bojovat tím, že mě přihlašovali do tanečních kroužků ve škole . Myslím, ale že to bylo zbytečné , protože pohyb tam byl téměř nulový.  Časem jsem z toho nějak vyrostla, ale pořád jsem měla nějaká ta kila navíc. Po celou dobu na základní škole mi však zůstala jakási nechuť k tělocviku. Byla jsem takový borec na konec, co šel vždycky cvičit a potom se půlka třídy smála. Nikdy jsem si to , ale nebrala nijak osobně. Sama jsem se někdy smála sobě, protože některé kousky, co jsem předvedla se ani jinak okomentovat nedaly. V devátém ročníku, ale nastal zlom, začala jsem  poprvé chodit cvičit a to na spinning. Bavilo mě to, ale přišlo léto a moje snaha chodit cvičit odešla , stejně rychle jako přišla. Nedávno jsem si, ale nějak uvědomila, že nic nedělat není správné a tak jsem začala se spolužačkou chodit hrát squash. Vím, že to nikdy nebudu nijak skvěle hrát, ale také vím , že je to lepší než nic nedělat. Tak teď jenom doufám, že ta moje snaha něco dělat mě už neopustí.

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%