Vychovávejme své tělo...

Donedávna jsem vždy s klidem přiznala, že sportování mi nejde. A byla to plná pravda. Ani jsem se za to moc nestyděla, brala jsem to tak, že v tomhle ohledu mi nebylo naděleno. Fyzicky vydržím leccos (už jenom proto, že je to spíše o psychice) – třeba kliky v ledové řece pět minut po probuzení v sedm ráno beru za „nejpeckovější akci“ a co teprve puťák s tou těžkou krosnou? Nejkrásnější část prázdnin!

Ale skutečnost, že při jedné hodině tělesné výchovy jsem si byla schopná pořádně nakopnout oba dva palce a udělat si kolenem málem monokl mi přijde už trošku zneklidňující. A to nepočítám, že jsem přišla na to, že ani nedám ruce na zem s nataženými nohami, což je ještě horší a celkově v gymnastice i atletice podávám ty nejhorší výkony.

A tak se trošku ptám sama sebe, zda je tohle v pořádku. Možná by to chtělo cvičit i jinak, než „posilováním“ prstů, když si píšu svými všemi deseti a „vzpíráním“ kytary.

Člověk si řekne: „Zapřu se. Budu cvičit.“ Ale přijdete unavení ze školy, shodíte tašku, pádíte na kroužek, nebo jdete ven s kamarády, uděláte úkoly, se vším jste hotoví tak okolo páté. A myšlenky na cvičení s pocitem hanby odsuneme stranou, protože jsme unavení. A řešení se silně štítíme – to už je podstata většiny z nás. V létě s nadšením jdeme na plovárnu, na výlet pěšky, nebo na kole. Ale normální cvičení a udržování fyzické kondice? A ještě k tomu v zimě?! No, tak to tedy ani náhodou! řekne si v duchu spousta lidí.

No… a sami vidíte, jak na tom jsem. Umím o tom leda tak nějak psát…

Dnes má svátek Marcela

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3021