Uvidíme se ještě někdy?

Tehdy jsem ještě netušila, že se po tolika letech budu vozit  na koníkovi, protože od jisté doby nemám koňomuty ráda. Žádná sympatie, spíš lhostejnost.

Když jsem byla malým capartem, tak mě to ke koním táhlo, ale když se Jiskře narodila hříbátka, Vanilka s Bleskem, tak jsem za nimi přestala jezdit, tehdy mi mohlo být takových šest let. Bylo to tím, že Jiskra po porodu zemřela a já už neměla důvod někam jezdit, sice mi Vanilku darovali a řekli, že si ji můžu vychovat, ale bolest byla tak velká, že jsem se rozhodla radši s koňmi skončit. Od té doby jsem si vybudovala ke koním jistý odpor a ani nevím proč. Možná to je tím, že jsem prostě přišla o někoho, kdo mi byl tak blízký. V dnešní době už koně nemůžu ani cítit, podle mě prostě smrdí, ať si říká každý co chce, můj názor nezmění. Někdo by se musel hodně snažit, abych k nim zase našla cestu. Jsou to sice krásná a rychlá stvoření, ale prostě jsem si řekla, že už nechci zažít zklamání. Ale musím říct, že bych nikdy nesnědla koňský salám, promiňte, ale takový prase zas nejsem.

Nejvíce mě štve, že naši "sousedi" mají koně a v létě je to takový hrozný puch, že se to nedá vydržet. Ale, to sem teď nepatří, tento článek není věnovaný sousedovic koním.

Minulý rok v září jsem si našla cestu k jednomu zvlášť pěknému koni. Nesmrděl, byl žlutý a vypadal vesele, ale na druhou stranu i přítulně. Hned jsem se do něho zamilovala, chodila jsem za ním každý den, když jsem šla do města. Jen škoda, že se nachází až v Německu v městečku zvaném Bad-Marienberg. Někdy si říkám, že bych se za ním mohla přijet podívat, jen tak ho pozdravit, pohladit ho po krásném žlutém dřevě, ušpinit mu nožky a rozvrzat jeho pružinu.

Jenže ho asi už neuvidím, byla to láska na první pohled, ale to už skončilo, ráda si na něj vzpomenu, ale cestu do Německa opravdu už neplánuji. Možná příští rok, ale Bůh ví... a čert ví proč. Možná se s mým žlutým kamarádem ještě někdy setkám.

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%