Osobní koníci

 Jezdím na koni? Teď už ne, ale jezdila jsem jako každý z nás, teda pokud jste byli rozmazleným dítkem jako já, teda nemuseli jste být ani rozmazlení, stačili jen hodní rodiče, nebo prarodiče, kteří byli rádi, že mají doma takové štěstí. Štěstí, které samozřejmě nese vaše jméno. Tak znáte to, jste malý capart a bolí vás nožičky, i cesta do obchodu je pro vás obtížná, a teď co s tím? Na sáňkách vás nesvezou, protože není sníh a na kočárek jste už moc velcí, a co teď? ,,Dědo, já chci na koníčka, bolí mě nožičky, prosím,“... no, a co chudák dědeček udělal, když spatřil modrá kukadla? Vysadil mě na koníčka, a už se jelo. Ráda vzpomínám na ty časy, kdy jsem jezdila na koníčkovi, ale musím se přiznat, že to byla jen známka mojí lenosti. Mám pocit, že mě nožičky nebolely, ale že jsem chtěla být nahoře za krkem a mít přehled o všem, co se dělo tam, tam dole. V tu dobu měl děda ještě bujné černé kadeře a vždycky se čertil, jen tak na oko, že jsem mu rozcuchala vlasy a já se tomu vždycky s babičkou řehnila. Teď je po hustých vlasech pusto a prázdno, a dědovi se leskne hlava jako po čerstvém namazání nejmastnějším krémem na boty.

Pamatuji si, že mě vozila i babička, ale na zádech, vždycky si stoupla na všechny čtyři jako správný koník a už se cválalo. Projely jsme spolu celý obývák a musely jsme si odpočinout, protože byl koník unavený a já? Chtěla jsem ještě a ještě. Pořád bych se vozila, v tu dobu jsem nechápala, že babičku musí hrozně bolet záda pod mou tíhou a myslela jsem si, že si vymýšlí, pokaždé jsem si naštvaně sedla do křesla a nafoukla se jako žába, divím se, že jsem nepraskla. Ale je pravdou, že před nějakými šestnácti lety jsem byla malinká a lehoučká, za to teď... jsem sice pořád malinká, teda o pár centimetrů větší než kdysi, ale jsem pořádný cvalík, ale když se to tak vezme, tak to je zásluhou babičky. Dostala jsem k jídlu úplně všechno na co jsem měla chuť, ať už to byly sladké knedlíky s jahodami, nebo fazole s takovou zvláštní oranžovou omáčkou. Ani nevím jak se ta omáčka jmenovala, ty dobroučký fazole jsem neměla už pěknou řádku let, ale jako malá jsem je mohla jíst každý den, teď by mi asi moc nevoněly, ale co já vím, až přijedu k babče, tak se uvidí.

Chtěla bych se třeba na týden vrátit do dětských let a zopakovat si ty krásné dny plné smíchu, kdysi bylo vše hezčí a já si nelámala hlavu nad každou pitominou jako teď, stačilo mi, že jsem měla dva osobní koníky a byla jsem šťastná. Ale teď mi v mysli vyskakuje otázka, která se dere na povrch, kdo mě bude vozit teď? ,,Dědo, bolí mě nožičky, svezeš mě?“.

Dnes má svátek Marcela

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3021