Ivo jde s dědou – Otakarem Rubíkem, k zápisu do školy.
V minulém vydání jsme v této nové rubrice začali „mapovat“ nejútlejší léta současného starosty Slaného, RNDr. Iva Rubíka, a představili jsme i jeho předky, včetně rodičů. To, jaký byl Ivo Rubík v klukovských letech, se dočtete v dnešním vydání…
Jeho první honorář byl 10 korun
První honorář ve výši 10 Kčs mu byl vyplacen za pózování před kamerou při hraní v kuličky. Za snahu naučit se hře na klavír ale žádný honorář neobdržel. Nicméně to nebyl důvod, proč bral hru na klavír jako nutné zlo. „Hře na klavír mne maminka učila od malička, ale já to neměl rád, nebavilo mne to. Dnes to ale vidím trošku jinak: díky snaze maminky jsem se naučil vnímat hudbu a dostal jsem i základy kompozice,“ řekl mi Ivo Rubík ke svým základům hudebního vzdělání. Lépe malý Ivo přijímal lekce malířského umění, které mu „dávala“ též jeho maminka. A nakonec z nich i něco měl: „Obrázky, které jsem nakreslil, jsem následně vystavoval a všichni naši hosté museli tyto výstavy povinně navštěvovat a platit drobnými, za které jsem si pak kupoval knížky a časopisy,“ prozradil nám Ivo Rubík formu své výdělečné činnosti v útlém mládí.
Dostával jsem vařečkou na zadek
„Občas jsem dostával, většinou od maminky, na zadek. Když si vzala vařečku, bylo to ještě ,lepší‘. Pohlavek jsem, pokud si dobře vzpomínám, dostal jediný. A to od svého milovaného dědečka. Zničil jsem mu totiž jeho velice oblíbenou čajovou růži, když jsem si hrál na rytíře – proutek byl meč a růže můj soupeř. Tento výchovný pohlavek měl na mé životní postoje, právě pro svou výjimečnost, zásadní vliv,“ přiznává starosta.
Byl jsem floutek, který plival na zem
Ivo Rubík se nám přiznal, že jako malý kluk byl normální floutek. „No, opravdu. Dokonce jsem mluvil někdy sprostě a dospělácky plival. Ale po přečtení Rychlých šípů v sedmi letech jsem začal plnit Modrý život a začal se otužovat. Byl to můj první a asi nejdůležitější osudový okamžik v mém životě, protože od té doby jsem, aspoň doufám, slušný člověk, který nekrade, nemluví sprostě, neopíjí se a nekouří,“ svěřil se nám pan starosta.
Od deseti let jsem nikdy neplakal
Jak často malý Ivo plakal? „Byl jsem vždy klidný. Sebeovládání se učím od dětských let. Prakticky od doby, kdy jsme si začali hrát na indiány. Díky dlouholetému tréninku jsem postupně získal i odolnost vůči bolesti. Práh bolestivosti mám posunutý hodně vysoko. Jako malé dítě jsem samozřejmě plakal. Je to součást genetické výbavy lidí. Dětská zbraň. Od deseti let jsem plakal výjimečně. V dospělosti se mi to, myslím, nestalo ani jednou. I v těch nejhorších chvílích a opravdu těžkých životních situacích.“
Měl čtyři velké kamarády
V dětství měl Ivo řadu kamarádů jak v místě bydliště, tak na základní škole. V místě bydliště, zprvu v Rooseweltově ulici na pomezí Bubenče a Dejvic, hrál s kamarády se sousedství často fotbal, a mnohdy až do tmy. Ivo Rubík k tomu dodal: „Fotbal jsme přestávali hrát, až se opravdu setmělo a maminky nás začaly svolávat na večeři. Byli jsme velká parta kluků, o kterou jsem však přišel, když jsme se přestěhovali do jiného bytu v blízkosti Hradčanské. Na základní škole jsem měl v naší třídě čtyři velké kamarády. Se třemi z nich jsme po vzoru Rychlých šípů založili ,oddíl‘ – to nám bylo osm let, udělali si v lese týdenní tábor a živili se jen lesními plody. Rodiče z nás ,měli‘ velkou radost. A když jsem v deseti letech vstoupil do Stopařů a TISu, a seznámil se s Velkým zákonem, což považuji za další osudový okamžik mého dětství, přivedl jsem do Stopařů svého čtvrtého kamaráda ze třídy. Naše intenzivní přátelství vydrželo až do sedmnácti let, kdy se naše cesty rozešly.“
Zastřelil prakem kosa
Za jaký svůj největší dětský hřích se Ivo Rubík nejvíc stydí?: „Do smrti nezapomenu na příhodu, která se mi stala okolo devíti let. Vyrobil jsem si svůj prak a samozřejmě jsem ho i zastřeloval. Nejdříve do terče, ale pak jsem v křoví uslyšel šustění a tak jsem tam bez rozmyšlení poslal kámen. Když jsem se následně do křoví podíval, nalezl jsem přesně trefeného kosa s nožkama nahoře… Odhodil jsem prak a utekl. Zdálo se mi o tom několik nocí, a nakonec jsem si z toho vzal poučení: Člověk nemá právo brát jinému tvoru bezdůvodně život.“
Spolužák ho bezdůvodně zbil
Na základní škole, kde mezi jeho nejčastější známky patřily jedničky, nejhůř dvojky, a to i bez učení, neměl Ivo Rubík jen samé kamarády. Zvláště jednomu klukovi z vyšší třídy nemohl přijít na jméno. Poté, co Iva bezdůvodně zbil, se malý Rubík přihlásil do kurzů džuda, a to ve Spartě. Po půl roce získal druhý dan a oplatil mu „to“. Jak na tuto ,odplatu‘ dnes Ivo Rubík vzpomíná? „Dostal, co si zasloužil. Vzpomínám si i na druh klíčového chvatu, který jsem ve rvačce použil. Bylo to ,o-soto-gari‘. Po ,o-soto-gari‘ jsem měl již klid a nikdo si pak na mě netroufl.“ A tím jeho kariéra džudisty v podstatě skončila, protože se prý vytratila další motivace.
Snad z něj bude dobrý vodák
Protože Ivo Rubík jezdil od malička, a poměrně často, se svými rodiči do hor, a to snad do všech českých, ale i do Slovenského ráje a do Slovenského Rudohoří, a také na vodu – na Sázavu, Vltavu, Berounku, a i na rumunský Olt, získal dobré základy pro horolezectví, kterému se později věnoval na Kavkaze, ve Skalistých horách, Himalájích, Alpách, Karpatech, v bulharském pohoří Pirin, a též pro vodácký sport. Děda by z něho měl určitě radost. Při prvních kontaktech maličkého Iva s vodou – v jejich koupelně, do své kroniky totiž napsal: „Snad z něj bude dobrý vodák…“
Jeho láska byl lacross
Jako kluk se Ivo Rubík věnoval netradičnímu sportu - lacrossu. Se Stopaři zakládal ligu lacrossu v ČSSR. A jak na tuto sportovní aktivitu nyní starosta vzpomíná? „Pamatuji si, že jako kluci jsme lacrossky vyráběli z haluzí a sami si je podle návodu, který jsme si obstarali na Kanadském velvyslanectví v Praze, vyplétali. Po roce 1989 jsem zjistil, že tyto návštěvy kanadské ambasády se objevily v posudcích a kádrových materiálech na mou osobu.“
Na učitele nemá dobré vzpomínky
Když Ivo Rubík nastoupil na gymnázium a začal „brát rozum“, všiml si, mimo jiné, že jeho učitelé jsou nějací „divní“. Ivo Rubík to vysvětlil následovně: „Z mého pohledu byli ,divní‘ tím, jak se podřizovali normalizačním nesmyslům, jak se báli. Prostě mezi nimi nebyla žádná výrazná osobnost. Až na češtináře, který byl sice také srab, ale svému oboru opravdu rozuměl. Takže moji životní učitelé se nenacházeli ve škole, ale měl jsem je naštěstí v rodině, či v příbuzenstvu. Byli to hlavně dědeček Otakar a částečně strýc Ralf.
Zakládá kapelu a píše básně
Na gymnáziu měl a z gymnázia dosud má jednoho výborného kamaráda, na kterého se mohl, a stále může, vždy spolehnout. Společně psali básně, scénáře krátkých filmů, povídky po vzoru Semaforu, založili kapelu Steroidní povahy, přičemž jejich hudební produkce, jak se pan starosta přiznal, nebyla nikterak skvělá. Jeho dobrý kamarád, se kterým je v občasném kontaktu, je nyní špičkovým urologem v Thomayerově nemocnici.
V příštím čísle Slánských listů přineseme dokončení o mladých letech současného slánského starosty. Dozvíte se například, že mladý tenista Rubík měl šatnu vedle Ivana Lendla, že s žádnou dívkou jako student, kromě jediné, nechodil déle než tři týdny a že jen zázrakem unikl smrti.
Libor Pošta
27. 03. 2007, 16:08
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.
Určitě ano
43.08%
Spíše ano
17.74%
Spíše ne
15.30%
V žádném případě
23.89%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01