Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je čtvrtek 19. července 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Karel Ležák (bývalý místostarosta Slaného) - 3.část:
Zbili ho příslušníci Hitler jungen

Kliknutím zvětšit
S partou kamarádů v okolí Horažďovic.

V minulém vydání našich novin jsme nahlédli do Horažďovic konce třicátých let minulého století, kde v této době prožíval své útlé mládí bývalý místostarosta Slaného, pan Karel Ležák. V dnešním vydání Vám přiblížíme jeho mladické kroky v době fašistické okupace a krátce po válce.   

Plavili se na vorech

V době, kdy se mladičký Karel Ležák se svou partou „toulal“ prácheňským krajem, Horažďovicemi proplouvaly celé kordony vorařů. Plavení dřeva ze Šumavy po Otavě a Vltavě, tehdy ještě prosté přehrad, horažďovickým klukům umožňovalo rychlý a operativní přesun z jednoho konce města na druhý: „Vždycky, když jsme zjistili, že od Sušice plují voraři, tak už jsme na kraji města netrpělivě čekali na okamžik našeho ,nalodění‘. Pak jsme naskákali na vory a nechali se vodou nést až několik kilometrů za Horažďovice. Pro mne to byly jedny z nejúžasnějších zážitků mého dětství.“  

Horažďovičtí kluci, včetně Karla Ležáka, byli i zdatní pytláci. Otava byla ve třicátých letech minulého století ještě plná ryb, a tak o úlovek tlouště, často i pstruha, nebyla nejmenší nouze: „Horažďovičtí rybáři tam chovali pstruhy, kteří jim z chovných rybníčků dost často unikali do Otavy, takže pod Horažďovicemi jich bylo opravdu hodně a dali se celkem i snadno chytat. Bylo tam i spoustu raků a perlorodek říčních. Občas jsme nějakou otevřeli, ale nikdy jsme žádnou perlu nenašli,“ vzpomíná K. Ležák na své ,lovecké manévry‘ z doby, kdy Otavou ještě táhli poslové moří, lososi atlantští.

Přeřezal si šlachy na zápěstí

Když bylo Karlovi Ležákovi 14 let, přivodil si zranění s trvalými následky: „Jednou navečer, už byla skoro tma, jsem se na kraji Horažďovic s kamarády honil mezi pařezy, které si tam navezl nějaký doktor na topení. O jeden z nich jsem zakopl a spadl tak nešťastně, že jsem si o sklo, které trčelo ze země, přeřezal veškeré šlachy na levém zápěstí. Bylo to hrozné, doslova ze mě stříkala krev, a já se bál jít domů, protože jsem byl celý od krve. A tak jsem s kamarády přes město utíkal rovnou k doktorovi, který mě okamžitě poslal do nemocnice. Ale jak se do ní dostat, když tenkrát žádné sanitky neexistovaly? Nakonec mě tam pozdě večer odvezl drožkař, který mi slíbil, že to, co se mi stalo, hned sdělí mému otci. Ale táta mě ve strakonické nemocnici našel až za 2 dny… Takže levou ruku mám od zápěstí částečně nepohyblivou, i když můj táta se snažil o to, aby se s tím doktoři pokusili ještě něco udělat. Bohužel, už to nešlo.“

Esesáci se rozmázli o zeď

V březnu 1939, kdy naše území začala obsazovat německá vojska, přes Horažďovice projížděly velké vojenské kolony. Horažďovičtí kluci, včetně Karla Ležáka, s nelibostí pozorovali hrdé, nabubřelé okupanty, a přemýšleli, jestli by jim mohli něco provést. Když viděli, jak příslušníci Wehrmachtu na motorkách razantně projíždějí velmi ostrou a nebezpečnou zatáčku při vjezdu do Horažďovic, upředli svůj „bojový“ plán. Tenkrát začátkem března docela slušně mrzlo, takže nebyl problém vyrobit během několika hodin kvalitní ledovou plochu. A tak kluci neváhali a jedné noci ve výše zmíněné zatáčce, za níž se nacházela zámecká zeď, vytvořili opravdu kvalitní klouzačku. A ráno bylo o „zábavu“ postaráno. Několik esesáků se v této zatáčce opravdu pěkně vysekalo, když většina z nich skončila až na zámecké zdi. Akci pak ještě několikrát opakovali: „Na té zdi jich nakonec skončilo opravdu hodně a docela si i nabili hubu. Já však naše konání nepovažuji za nějaký hrdinský čin. Byla to jen obyčejná klukovina,“ tvrdí dnes skromně Karel Ležák.

Zbili ho příslušníci Hitler jungen

Když se Karel Ležák ještě učil na měšťance, jeho třída se o prázdninách musela podílet na sklizni chmele. „Jednou nás odvezli do Sudet, ale už přesně nevím, jak se ta obec jmenovala. Pamatuji si jen na jméno sedláka, u něhož jsme česali chmel: Franc Makusch. První den jsme začali česat v šest hodin ráno a odešli jsme normálně, asi ve tři odpoledne. Druhý den ,přilítli‘ na chmelnici příslušníci Hitler jungen, zeptali se nás, jestli už chceme jít domů, a když jsme přitakali, že ano, tak nás dost nevybíravě zmlátili. Pak jsme česali až do večera, asi do sedmi hodin.“

Ale další nepříjemné věci se mladý Karel Ležák dokázal vyhnout. Po vychození základní školy nastoupil do horažďovické zbrojovky, kde se učil strojním zámečníkem, a tím se oprostil od povinnosti kopat zákopy pro Wehrmacht.      

Králem valčíku se stal i bez tanečního mistra

Do tanečních Karel Ležák nechodil, protože ke konci války byla výuka tance všem mladým zapovězena. Ale horažďovičtí hoši si vždycky nějak poradili. „Pamatuji se, jak jsme s klukama objížděli všechny možné, většinou utajené zábavy, jež se konaly v okolních obcích. Naučit se precizně nějaký tanec bez tanečního mistra nebylo vůbec nic jednoduché. Přesto jsme se celkem obstojně naučili tancovat valčík, ale přiznám se, že nic jiného, a já v tomto tanci opravdu vynikal – byl jsem vyhlášený král valčíku. Celá naše taneční parta pak vynikala v oblažování děvčat, což se pochopitelně nelíbilo místním klukům, a občas vznikl nějaký konflikt. Ale fakt je, že jsme si to vždycky dokázali vyříkat a nikdy jsme se nepoprali,“ vzpomíná K. Ležák na své tehdejší taneční výpravy.

Holky ho „bavily“ odjakživa

Při komunikaci s děvčaty a potažmo se ženami prý nikdy neměl vážnější problémy. Jak mně potvrdila jeho přítelkyně, k ženám je stále velmi pozorný: „Přiznám se, že v této oblasti jsem byl vždycky dost aktivní, a je pravdou, že mě to baví i dnes. V Horažďovicích jsem za děvčaty pálil asi od svých 14ti let. V naší partě, ale i v dalších ,konkurenčních skupinkách‘, jsme v tomto směru měli jasně rozdělené ,kompetence‘. Každý kluk věděl, jaká je jeho partnerka, a zase každá holka věděla, ke komu patří. Ale v Horažďovicích jsem se do žádné holky nějak výrazně nezamiloval. Až po přestěhování do Jemník jsem prožil asi tři větší lásky, a z té poslední nakonec vznikl trvalý vztah.“

Po válce, když byl obnoven Junák, se Karel Ležák chtěl vrátit ke skautingu, ale protože stále více inklinoval k armádě, nakonec v roce 1947 vstoupil do organizace, jež nesla název Svaz brannosti. A právě na její půdě se seznámil s Evou Kolešovicovou, kterou v roce 1950 pojal za svou manželku. V té době ještě netušil, že s ní prožije 52 let společného života, že za 13 let odmaturuje – s vyznamenáním, na Mistrovské škole strojnické v Kladně a že ani v 80ti letech nepozná, co je to užívat si zaslouženého odpočinku v důchodovém věku.

Libor Pošta
08. 04. 2008, 18:18


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 1. Čtenáři celkem udělili: 5 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Čeněk
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.25%

Spíše ano
graf

17.36%

Spíše ne
graf

14.44%

V žádném případě
graf

18.95%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1129
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát