• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Václav Bečvář (motoristický nadšenec) - 1.část: Porodní bába kvůli motorce nestihla Václavův porod

Když byl na světě jen několik měsíců.

Václav Bečvář (68) je předsedou Orion klubu Slaný, pod jehož hlavičkou každoročně pořádá divácky velmi přitažlivé závody historických vozidel a motocyklů v Knovízi. Letos v květnu díky jemu proběhne již 20. ročník závodů do vrchu Knovíz – Olšany, které jsou součástí tzv. Klubového poháru a které získávají stále větší oblibu motoristické veřejnosti. Ve svém obleku – tmavém saku, bílé košili, černém motýlku a hlavně bílém baretu, a svému „povinnému vybavení“ – šachovnicovému praporku, je téměř nepřehlédnutelnou persónou tradičních závodů v Knovízi. Hobšovický rodák je rovněž majitelem a provozovatelem známého Muzea zemědělských strojů v Hobšovicích.  

Václav Bečvář má dva sourozence, bratra Vratislava (63), který celý život pracoval jako horník na dole ve Švermově, a sestru Evu (51), která ve Slaném založila proslulý kadeřnický salón.

Se svou manželkou, annou Bečvářovou (63), která celý život pracovala ve školství, má dva potomky, dceru Marcelu (42), která pracuje na ruzyňském letišti, a syna Václava (32), jež podniká v truhlářském oboru.

Jeho táta byl předsedou JZD Hobšovice

Táta Václava Bečváře, též Václav Bečvář (1911 – 1998), pocházel z rodiny drobného zemědělce. Ale protože jeho rodiče by pachtění na políčkách neuživilo, provozovali ještě krejčovství. Pochopitelně, že on i jeho další sourozenci museli na těchto živnostech nějakým způsobem vypomáhat. Táta Václava Bečváře především na polích a jeho tři sestry, vyučené švadleny, se logicky věnovaly práci v krejčovské dílně. Když Václav Bečvář starší vychodil základní školu, zůstal věrný rodinné tradici a nastoupil na zemědělské učiliště a posléze na zemědělskou školu v Rakovníku. Soukromým zemědělcem se stal těsně před vypuknutím druhé světové války a začátkem 50. let se ocitl, jako zootechnik, v JZD Hobšovice, ve kterém po necelých dvou letech zaujal post nejvyšší – předsedy družstva. V této pozici působil do konce 60. let a nakonec zastával funkci agronoma ve Státním statku Zlonice.

Maminka Václava Bečváře, Marie Bečvářová (za svob. Jeřábková, 1920 – 2006), i když občas chodila vypomáhat do místního zemědělského družstva, byla ženou v domácnosti, a prakticky rozhodovala o tom, co se bude doma dít, co je potřeba koupit, co je třeba zařídit, atd. Byla jednoznačně hybnou pákou jejich domácnosti.

K motorům zůstával chladný, ke své obci nikoliv

Přestože jeho syn je velkým motoristickým nadšencem, je tak trochu s podivem, že Václav Bečvář starší zůstával k motorům po celý svůj život chladný. „Motory a vůbec veškerá technika, včetně zemědělské, tátovi moc neříkaly. Ani po autu, na rozdíl od většiny jeho vrstevníků, vůbec netoužil. Jako kdyby to nebyl můj táta. Ale zvláštní je, že technické záležitosti docela ovládal, dokázal s technikou pracovat a i ji opravit,“ tvrdí V. Bečvář o svém tátovi.

I když motory a technika Václava Bečváře staršího jaksi minuly, měl řadu jiných zájmů a v obci Hobšovice byl poměrně aktivním činovníkem. Mimo hospodaření a chovu včel, což byl jeho hlavní koníček, vedl divadelní spolek v Hobšovicích, hrál v místní kapele, organizoval zábavy a další kulturní akce, byl aktivním členem hasičského sboru a určitou, poměrně dlouhou dobu vedl hobšovickou kroniku. Jeho syn ho ale ve shromažďování a sepisování údajů o rodné obci předčil, protože o Hobšovicích napsal dokonce knihu, která je mimo archivů a knihoven uložena i ve věži kostela.

Děda vyráběl fajnovější obleky

Dědeček Václava Bečváře, taktéž Václav Bečvář (zemř. 1940), byl krejčím, dle svého vnuka krejčím – elegánem, protože ve své krejčovské dílně, kde k tomuto řemeslu vedl několik učedníků, šil echtovní svrchníky, hlavně pánské obleky a fraky. Pochopitelně, že i tehdy musel každý živnostník, včetně dědy V. Bečváře, odvádět daně, ovšem způsob byl zcela odlišný tomu, který známe ze současnosti: „Můj děda si vedl takový deníček, do kterého si zapisoval vše, co zhotovil a kolik si za to nechal zaplatit. V paměti mi utkvěl jeden zápis, a to: přišití příklopce Františku Horovi – 20 haléřů. Když přišla doba placení daní z příjmů, odebral se děda s tímto deníčkem na tehdejší obecní úřad, kde pan řídící mu na to mrknul zkušeným okem, a pak prohlásil: ,Václave, daj nám dvě koruny padesát.‘ Po zaplacení ,daní‘ mu do deníčku šoupnul razítko, a děda měl daňovou povinnost na příslušný rok splněnou.“ Jak prosté a jednoduché…

Babička z tátovy strany, Anežka Bečvářová (za svob. Kilingerová, zemř. 1959), se s dědou seznámila v Drážďanech, když oba tam zavítali za prací. Do smrti svého muže pracovala v jeho krejčovské dílně a po roce 1940 se z ní stala doslova putovní babička. I když pevné zázemí měla u svého syna v Hobšovicích, kde pomáhala v domácnosti, více času trávila u svých dětí, dcer, v Čelechovicích a Ješíně: „Když u nás babička něco ušila, upletla, opravila veškeré oblečení, povlaky, a zašila i pytle na brambory, odebrala se vykonat tu samou údržbu ke své dceři do Čelechovic a pak do Ješína,“ vzpomněl V. Bečvář na svou klasickou „pletoucí“ babičku.

Druhý děda se měl v práci co obracet

Prarodiče z matčiny strany bydleli v Telcích – Skály u Loun. Děda, Tomáš Jeřábek (zemř. 1964), přes léto pracoval u nějakého pana Jelena, který tehdejším sedlákům zajišťoval zorání jejich polností pomocí „oračky“, čili oboustranného obracecího pluhu. A jeho děda byl pověřován tím, aby toto na první pohled složité soustrojí instaloval na polnosti sedláka, který si tuto službu objednal, a pluh během provozu obsluhoval. V zimě pak chodil za prací do cihelny. Později se s babičkou, Marií Jeřábkovou (za svob. Bíbovou, zemř. 1977), odstěhovali do Osluchova.

Bába to nestihla kvůli motorce

Václav Bečvář se narodil 19. února 1940 v Hobšovicích, a to bez asistence porodní báby. Jeho táta sice měl v úmyslu ji požádat o pomoc, ale počasí a technika byly proti. Když bylo nad slunce jasné, že Marie Bečvářová během několika hodin přivede na svět dalšího Václava Bečváře, její muž se sebral a přes Osluchov spěchal do Zvoleněvsi za porodní bábou. Ale protože venku bylo strašně moc sněhu a stále sněžilo, v Osluchově už toho měl plné kecky. Takže v Osluchově ho vystřídal děda Jeřábek. Když se konečně dovrávoral do Zvoleněvsi a našel tam porodní bábu, nastaly další neočákávané problémy. Bába z kůlny sebevědomě vytáhla motorku, ale nemohla ji za Boha nastartovat. Lítala na ní jak na koštěti, klela, ale motorka ne a ne chytit. A tak se oba odebrali pěšky, a s těžkým kufrem, směrem na Osluchov, kde dědu zase vystřídal Václav Bečvář starší. Když se dobelhali do Hobšovic, malý Václav již sebevědomě vyřvával ve svém rodném domě. Byl už čtvrtým Václavem Bečvářem, protože stejně se jmenoval jeho táta, děd a i praděd. Dnes je Václavů Bečvářů na světě již šest.

Nefňukal, nezlobil, rodiče poslouchal na slovo

Stejně jako byl bezproblémový jeho porod, byť bez porodní báby, bez problémů - bez hněvu rodičů, ale i bez vážnějších zdravotních potíží, prožil i svá nejútlejší léta. Malý Václav Bečvář byl totiž vzácným prototypem vzorného dítěte, s jehož výchovou neměli jeho rodiče žádné vážnější problémy. Nebyl ufňukaný, zlobil jen minimálně, neodmlouval a poslušně plnil to, co mu rodiče přikázali. Proto není divu, že prakticky nepoznal, co je to pohlavek, rána měchačkou či páskem na zadní část těla. Co by za to dala většina dnešních rodičů…

Libor Pošta
22. 04. 2008, 18:26

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.