Kliknte zde
Dobrý den, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je čtvrtek 26. dubna 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

MUDr. Martin Votýpka-Pecha (primář nemocnice) - 2.část: Tátu Martina doprovázela na obou zahraničních misích

Kliknutím zvětšit
Od pěti do devíti let pobýval malý Martin Votýpka-Pecha v africké Ghaně. Na fotu z roku 1963 je s maminkou Marií a starší sestrou Marií Magdalénou. Foto z rodinného archivu MUDr. M. Votýpky-Pechy

V prvním díle jsme Vám přiblížili osobnost MUDr. Josefa Votýpky-Pechy, táty primáře radiodiagnostického oddělení Nemocnice Slaný, MUDr. Martina Votýpky-Pechy. Dnes Vás seznámíme s jeho maminkou, s prarodiči z matčiny strany, a také již s malým Martinem, permanentně prchajícím z mateřské školky.

Jeho děda hrál v zajetí na citeru a projektoval mosty

Děda Martina Votýpky-Pechy, Jan Dražďák, je dalším pozoruhodným světoběžníkem, a to z matčiny linie. Jeho milá, Františka, na něj čekala celou první světovou válku a ještě dva roky po ní, protože děda s kamarádem Oldánkem přeběhli na ruské frontě do Ruska. Děda si tam opatřil citeru a jeho kamarád uměl na kytaru, mandolínu a prý zvládl slušně i balalajku. Mimo hudebních produkcí si děda Dražďák v ruském zajetí vydělával kreslením a projektováním menších mostů. Ze školních let mu totiž v ruce zůstal grif z doby, kdy nešikovným žákům technických škol rýsoval rysy. A v Rusku pak rýsoval mosty, a že není technik, nikdo nepoznal. Jeho další cesta směřovala do legií. Když do nich vstoupil, začal sloužit v lazaretu české legie, kde přežil i střevní tyfus. Každému tvrdil, že za války lidi jenom ošetřoval a že na ně nestřílel. Nebyla to však úplně pravda. Zažil i vojenské bojové operace. S legií se z války vracel přes Vladivostok a Kanadu, kde si hned podal přihlášku ke kanadské jízdní policii. Ale pak si to přece jen rozmyslel a poslední možnou legionářskou lodí odplul do Evropy. Ale prý to bylo jen tak tak – na nábřeží si svlékl stejnokroj kanadské jízdní policie a k lodi doplaval, když už odrážela.

Po návratu do Čech si už jako ženatý dodělal kurs na poštmistra a nastoupil v Řisutech. Bylo to pro něj neobyčejně výhodné, protože legionáři byli tehdy zvýhodněni tím, že se mohli přihlásit do státní služby s nárokem na penzi, ale museli absolvovat zkoušky. V Řisutech zemřela jeho nejstarší dcera Marta, pravděpodobně na tuberkulosní mengitidu. Poté byl děda Dražďák přeložen do Louňovic pod Blaníkem, kde se narodila mladší dcera Marie a Magda. Do Prahy se dědovi nechtělo, i když velmi slušná kariéra u pražské pošty by ho zřejmě neminula, protože uměl dobře rusky číst i psát.

Maminka navštěvovala elitní gymnasium

Maminka Martina Votýpky-Pechy, Marie, za svobodna Dražďáková (1924 – 2001), doprovázela svého muže na obou významných zdravotnických misích v zahraničí. Odjela s ním v roce 1961 do Ghany a v roce 1982 do Libye. Já jsem ji poznal jako přísnou, ale férovou učitelku na ZŠ v Novém Strašecí, když na této škole učila na začátku 70. let minulého století.

Když mladá Marie vychodila ZŠ v Louňovicích, dostala se na gymnasium ke Školským sestrám v Praze. Tato škola s internátem se nacházela blízko Náměstí Míru u kostela Svaté Ludmily. Na tehdejší dobu to bylo gymnasium elitní, s výukou latiny, němčiny a francouzštiny, žákyně chodily s doprovodem jeptišek pravidelně do divadla a měly i pravidelné taneční hodiny. Škola měla pronajaté i sportovní hřiště.

FotoDěda Dražďák, stojící vpravo, jako učeň u koláře. Foto z rodinného archivu MUDr. M. Votýpky-Pechy

Cestovat dělnickým autobusem mohla jen na povolení

Gymnasium Školských sester v Praze bylo výborným útočištěm i pro chudší dívky bez věna, mezi které patřila i mladá Marie. Možná i její rodiče počítali s tím, že se na škole ještě před maturitou zasnoubí s „vhodným“ ženichem. Jenže čáru přes rozpočet jim udělali Němci, kteří – když chodila do sexty, školu zavřeli. Střední vzdělání pak dokončila na gymnáziu v Benešově. Přes týden bydlela u vzdálených příbuzných, kteří provozovali hospodu, a i když její otec za Marii platil, musela v hospodě pomáhat. V sobotu odpoledne jezdila na neděli domů – cestovala vlakem do Vlašimi a z Vlašimi často chodila do Louňovic pěšky. Aby mohla občas jet dělnickým autobusem, musel jí na to dědeček vyžádat speciální povolení na úřadech v Praze. Také si vydělávala kondicemi, a každý týden šetřila na čokoládovou figurku pro svou o 8 let mladší sestřičku Magdu.

Totálnímu nasazení unikla sňatkem

Po maturitě chtěla jít studovat na vysokou školu, ale v té době byly vysoké školy zavřené. Totálně nasazená v Reichu ale mohla být okamžitě. Možná nebýt mladíka, který pracoval na tehdejším úřadu práce a kterému se Marie líbila, nuceným pracím by se nevyhnula a osud by jí zřejmě zavál úplně jinam. A tak pod „ochranným deštníkem“ tehdejšího úřadu práce žila v relativním poklidu u rodičů a s babičkou pomáhaly při zemědělských pracích. Poklid trval ale jen do té doby, než na úřad práce nastoupil Mariin spolužák, její kartu odněkud záhadně vytáhl a hrozba totálního nasazení v Reichu se stala děsivou realitou. V té době už ale měla ráda Josefa Votýpku-Pechu, za kterého se narychlo provdala, a tak nuceným pracím dala navždy sbohem. Jejím rodičům to bylo trochu líto – doufali, že půjde studovat, ale protože mladého Josefa již několik let znali, svolili ke sňatku.

Sen o studiích se jí částečně naplnil po válce, kdy absolvovala nadstavbové studium pro učitele na tehdy poměrně prestižním Amerlingově učitelském ústavu v Praze, jehož práh mohli do určité doby překročit jen muži. Pak učila v Louňovicích, Prosečnici, Lánech a nakonec v Novém Strašecí.

Ze školky vždycky utekl

MUDr. Martin Votýpka-Pecha se narodil 24. září 1956 v Kladně. V té době jeho rodina žila na Lánech – tatínek zde působil jako praktický lékař a maminka jako učitelka. Přestože malý Martin v Lánech žil jen 5 let, malou částí duše zůstává stále Láňákem. Že na nejranější etapu jeho života, kterou strávil v obci blízké jeho srdci, má stále živé vzpomínky, dokládají následující řádky: „Mé první vzpomínky začínají u želvy, kterou táta přivezl z Albánie a která nám ve velice krátké době na zahradě sežrala všechny jahody. A tak jsem raději měl našeho psa – Bleka. Kamarádil jsem s dětmi našeho souseda, který byl školníkem. Už ani nevím, kolik dětí náš soused měl, ale rozhodně vím, že jsem trpěl psychotraumatem, protože jsem byl pro ostatní členy party příliš malý, a všichni, včetně mé sestry, mně utíkali, jelikož jsem je pořád zdržoval. A tak není divu, že nejlépe jsem se cítil u maminky. S tou mně bylo dobře, a to tak, že jsem rezolutně odmítal nastoupit do mateřské školky. Moc se mi tam stýskalo, takže ze školky jsem pokaždé utekl… Po letech jsem se od paní učitelky, která učila mou sestru Madlenku, dozvěděl, že chodila pozdě na první vyučovací hodiny. Musela mě totiž pokaždé ,odchytit‘, když jsem prchal ze školky, a přivést domů.“

Určité obavy z odloučení od rodiny, zvláště od maminky, u Martina panovaly i před nástupem do základní školy. Do první třídy ale už nastoupit nestihl, protože v roce 1961 s celou rodinou odcestoval do rovníkové Ghany.

Libor Pošta
09. 08. 2009, 10:17


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 2. Čtenáři celkem udělili: 10 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Oto
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.52%

Spíše ano
graf

17.65%

Spíše ne
graf

14.22%

V žádném případě
graf

18.61%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1048
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát