• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Zbyněk Frolík (sl. podnikatel) - 2.část:
Největší výprask dostal ve 13 letech

S jeho čtyřnohým přítelem, kolií Argou.

V minulém čísle Slánských listů jsme zapustili sondu do dětství jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů slánského regionu, i celé ČR, Ing. Zbyňka Frolíka, a představili jeho rodiče. V dnešním a příštím vydání SL budeme v jeho dětské a později klukovské pouti pokračovat.

K učení ho motivovaly hlavně peníze

Číst, psát a počítat se malý Zbyněk naučil až na základní škole, protože, jak sám přiznává, nebyl žádné zázračné dítě: „Rodiče na mě, vzhledem ke své značné zaneprázdněnosti, neměli nikdy moc času a já určitě nebyl nějakým zázračným dítětem. Nikdy jsem se nechtěl moc učit, zvláště, když bylo nutné se něco naučit nazpaměť. To jsem úplně nenáviděl. Takže já jsem se učil nebo později studoval podle toho, jaký efekt pro mě určité studium mělo. Když jsem cítil, že je to k ničemu, tak jsem na to kašlal a občas přilítla i nějaká horší známka. Když jsem aspoň tušil, že by mně to mohlo k něčemu být, nebo že za vynikající studijní výsledky budu brát poměrně vysoké prospěchové stipendium, mohl jsem se přetrhnout. To byl případ posledních dvou ročníků na vysoké škole, když jsem studoval technickou kybernetiku. Za vynikající studijní výsledky jsem dostával stipendium ve výši 550 Kčs, a 17. listopadu jsem obdržel tzv. děkanské stipendium ve výši 5 tisíc Kčs, což tehdy pro studenta byly ohromné peníze.“ 

Zmítal se mezi vírou a ateismem

Přes léto malý Zbyněk často pobýval v Hřešihlavech, kde se ocital ve výchovném působení prastrýce a pratety z otcovy strany, Rudolfa a Marie Vopatových. A ti byli, na rozdíl od ateisticky uvažující a technicky zaměřené rodiny Frolíků, silně věřícími lidmi. Proto se jako kluk zmítal mezi ateismem a vírou v to, že někdo nahoře nad ním může držet ochrannou ruku. A zřejmě ji nad ním někdo i držel, protože malý Zbyněk byl dost neposedné a zvědavé dítě, které muselo „vymést“ všechna zákoutí domů a přilehlých stavení, většinou zemědělských, v nichž malý Zbyněk nebo jeho rodina působila. No, a při těchto „objevných cestách“ několikrát spadl z krovů stodol, a vždy pod ním byla aspoň kopka sena. Zbyněk Frolík to okomentoval takto: „Mně nesmělo nic uniknout. Jakmile jsem viděl nahoře – mezi trámy, nějaký „cvrkot“ – třeba když tam přeletěli vrabčáci, nebo po trámu přeběhla kuna, hned jsem šplhal nahoru, abych zjistil, co se tam ve skutečnosti děje. A častokrát jsem k tajemným zvířátkům spěchal tak dychtivě, že jsem neudržel balanc a sletěl jsem, třeba i po hlavě, dolů. Jako bych věřil v to, že se mi nemůže nic stát.“

V Hřešihlavech se měl božsky

Když malý Zbyněk přes léto pobýval v Hřešihlavech u svého strýce a u tety, tak se měl vždycky božsky. Strýc s tetou se o něho starali, jak jen mohli, neboť vlastní děti neměli, a jako silně pobožní lidé, kteří se každé ráno modlili a chodili pravidelně do kostela, vedli malého Zbyňka k víře v Boha. Velkou radost měli z toho, že jako šestiletý kluk se bez bázně a hany ujal funkce ministranta v tamním kostele. Když se s kadidlem producíroval po chrámu božím, cítil se vždy velmi důležitě. Možná důležitěji, než když nyní sedí v ředitelském křesle a „diriguje“ evropské pobočky.

Lépe, než v kostele, se ale malý Zbyněk cítil se svými kamarády z Hřešihlav, Prahy a Plzně, se kterými se v této obci pohyboval naprosto svobodně a neomezeně, jako v šengenském prostoru. Obec plná historických artefaktů a tajemných zákoutí byla ideálním místem pro provozování různých klukovských her a samozřejmě i pro páchání menších lumpáren. 

Strašně se bál Matase a klekánice

V obci Hřešihlavy bydlela jedna velmi podivná až tajemná rodinka – Matasovi. Zvláště starý Matas, který se každý večer odebral ke zvonici, aby odzvonil klekánice, vyhlížel dost děsivě. „Této prapodivné rodinky, hlavně starého Matase, jsme se opravdu strašně báli. S ,Mataskou‘, jak jsme říkali jeho ženě, žil v takové chatrči, společně se slepicemi, králíky, kozami a dalším domácím zvířectvem. Když se vždy navečer vynořil ze své chatrče a s děsivým šklebem v tváři pospíchal odzvonit klekánice, prchali jsme rychle domů, aby nás samotný Matas nebo klekánice, kterou mohl svým zvoněním přivolat, neodnesli,“ vzpomíná Zbyněk Frolík na podivnou postavičku obce, ve které strávil kus svého mládí.

Lumpárny byly skoro na denním pořádku

Skoro každý kluk má na svědomí nějakou tu lumpárnu. Ani mladý Zbyněk nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou, a v tomto „oboru“ nad ostatními očividně vynikal: „My jsme pořád dělali nějaké lumpárny. Bylo celkem běžné, že jsme lezli sousedům na třešně, že jsme stříleli prakem po vrabcích a občas to odneslo i nějaké okno. Dost okem jsme rozbili i míčem, protože jsme nebyli zrovna nějací excelentní fotbalisté, takže nám to létalo všude možně. Také jsme vypustili topení ve škole, a to nás nikdo nechytil. Zajímavé je, že to kluci dělají poměrně často. I můj kluk si to už vyzkoušel, aniž bych mu to radil.“

A jak vnímala jeho lotroviny maminka, Kamila Frolíková? „No, ten nám dal pěkně zabrat. Jenom těch poznámek, co přines domů. On totiž dával dost zabrat nejen nám, rodičům, ale i jeho učitelům. Proto jsem vždycky s velkými obavami chodila na rodičovské schůzky, protože jsem si pokaždé musela vyslechnout všechny lumpárny, které provedl jeho kantorům. A tak jsem to vydržela jen do 4. ročníku, potom jsem tyto schůzky přenechala mému muži, který měl pro našeho syna trochu větší pochopení a nastalé problémy dokázal řešit s větším nadhledem… Ale je pravdou, že některé poznámky nebyly až tak hrozné – spíše pramenily z nepochopení kantorů. Jednou, tuším že asi ve 2. třídě, měli o hodinu kreslení namalovat krabičku sirek. A Zbyněk ji namaloval rozloženou, jako na technickém výkresu. Paní učitelka asi nevěděla, že malý Zbyněk je technický typ, který určité věci vidí jinak, než ostatní, a do žákovské knížky mu napsala, že malý Zbyněk si z ní dělá srandu.“

Hlavně, aby to uslyšely sousedky!

Mladý Zbyněk Frolík nebyl žádný svatoušek, takže bylo logické, že za spáchané lotroviny to doma občas pěkně schytá: „Já jsem nebyl bit tak často, ale když už se k tomu rodiče ,odhodlali‘, tak to stálo opravdu za to. A musím přiznat, že rodiče měli k mému potrestání vždy pádný důvod. Máma, která byla hlavou rodiny, byla určitě ostřejší a pro pohlavek, častěji pro měchačku, nikdy nešla moc daleko. Ale já jsem naštěstí dokázal velmi zdařile unikat, protože jsem měl do detailu promyšlenou únikovou taktiku. Když jsem v okamžiku nápřahu dokázal rychle zaplout pod stůl, mohl jsem si být téměř jist, že mamka zlomí měchačku o nohu stolu. A kolikrát se tak i stalo.“

Malý Zbyněk byl taktik, který dokázal i bravurně hrát na city rodičů: „Výborným taktickým tahem se ukázalo to, když jsem při výprasku křičel, jako když mě na nože berou, a spoléhal, že můj řev uslyší sousedky a posléze mamince ,domluví‘, aby malého Zbyňdu tak krutě netrestala. A maminka pak skutečně ve svém ,úsilí‘ polevila… Ale nejvíc jsem dostal od táty, který mě řezal zásadně páskem. A to mně bylo už takových 13 let. Když jsem pobýval u svého strýce v Hřešihlavech, tak jsem mu tam vyšťoural ostré nábojnice do pistole, ráže 9 mm. Pistoli naštěstí ne. Doma, v Praze – Suchdole, jsem pak zjistil, že když dám nábojnici na pevný líh, a zapálím ho, tak nábojnice po chvíli vystřelí, což byla vždycky pěkná pecka. A to se mi hrozně líbilo. Méně se mi pak líbilo to, když mě zpozoroval jeden ze sousedů a řekl to na mne tátovi. Táta byl tenkrát tak rozzuřený, že mě zflákal i přeskou pásku, takže na zádech jsem řadu krvavých fleků, na které mně pak maminka lepila flastry.“

Libor Pošta
31. 07. 2007, 19:21

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.