Kliknte zde
Dobrý den, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je čtvrtek 26. dubna 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Bohumil Aldorf (bývalý boxer) - 2. část: Táta si ho brával do „parády“

Kliknutím zvětšit
Se svými rodiči, sestrami a tetou z německého Kasselu (vpravo) v roce 1934. Foto z rodinného archivu B. Aldorfa

V minulé části  jsme vám představili rodiče jednoho z nejúspěšnějších českých boxerů naší poválečné historie, Bohumila Aldorfa, který se stal třikrát Mistrem Čech, a odtajnili jeho nejranější léta žití. Dnes se přeneseme do doby konce první republiky a začátku druhé světové války, kdy se mladý Bohumil Aldorf poprvé objevil v boxerském ringu.

Boxera v něm ještě nikdo nespatřoval

Mladičký Bohumil Aldorf byl celkem klidný a vzorný žák, který se ve škole i mimo ni nikdy nepral. Nepamatuje si, že by byl někdy trestán, a to jak od rodičů za prospěch či lajdačení, tak i od učitelů za nějakou darebnost. Proto se nelze divit, že kariéru úspěšného boxera mu zcela jistě nepředpovídali jak jeho učitelé, tak i spolužáci. Vzhledem k jeho výbornému prospěchu a poměrně malé, subtilní postavě si ho dokázali představit spíše jako úspěšného studenta. I jeho rodiče měli obdobnou představu o Bohumilově budoucnosti. Ovšem jen do doby, než si mladý Bohumil Aldorf navlékl boxerské rukavice…

Jeho kamarád tak malé kopačky nesehnal

Základní školu navštěvoval, mimo dalších „štací“, také v Jaroměři. Tam bylo celkem běžné, že kluci z každé třídy vytvořili svou jedenáctku, která se utkávala v různých turnajích s dalšími „třídními kolektivy“, a to i ze sousedních škol. Mezi jeho spoluhráče a nejlepší kamarády patřil i továrníkův syn. „V Jaroměři byla tehdy přádelna, podobná té slánské. Továrníkův syn, nějaký Čerych, patřil mezi mé nejlepší kamarády a byl to i můj spoluhráč ve školním fotbalovém mužstvu, ve kterém jsem zastával pozici brankáře. Tenkrát jsem tíhnul spíše k fotbalu a o boxu jsem neměl ani ponětí. Můj kamarád, nato, že byl syn továrníka, ze sebe nedělal nic extra a byl to celkem prima kluk. Často na něj vzpomínám. Jednou se rozhodl, že všem klukům z mužstva koupí kopačky. Mně je ale nekoupil, protože kopačky na tak malou nohu, jakou jsem měl já, nikde nesehnal. A tak mi dal 50 korun, což za první republiky byly docela velké peníze. To, že by nějaký kluk dal svému kamarádovi tak velké peníze, se mé mamince zdálo velmi neobvyklé, a tak hned běžela za paní továrníkovou, aby zjistila pravý stav věci. Žena továrníka Čerycha mojí maminku vřele přivítala a ujistila ji, že její syn peníze, které dostával občas od babičky, investoval skutečně tímto způsobem, což mojí maminku pochopitelně uklidnilo,“ vzpomíná dnes Bohumil Aldorf na své působení v brance žákovského mužstva a potažmo na neobvyklé opatřování fotbalové výstroje.

Zbraně a munici museli vyložit na lavice

Přestože mladičký Bohumil Aldorf byl klidný a poslušný žák, svého času neodolal pokušení zúčastnit se jistých střeleckých manévrů během vyučování. Jeho kamarád, továrníkův syn, byl velmi vynalézavý, a tak jednou přinesl do školy tvrdé papírové trubičky, na které se spřádala vlákna, a několik balíčků rýže. Všem zájemcům, včetně Bohumila Aldorfa, tuto výzbroj a munici rozdal, a mohlo se začít frkat. „Jé, z toho byl průšvih velikej… Nejdříve jsme stříleli jenom po sobě a jenom o přestávky. Pak jsme frkali i o hodiny a i na paní učitelku. Když to prasklo, respektive když se paní učitelka po citlivém zásahu rychle otočila a někteří z nás nestačili skrýt trubičky pod lavici, museli jsme všichni vyložit naše frkátka a munici – rýži, na lavice. Na každé lavici se zjevily většinou 2 trubičky a dvě hromádky rýže. Pamatuji si, že jsme všichni měli dostat dvojku z mravů, za kterou by nás rodiče doma asi zabili, ale pak se to nějak ututlalo. To jsme si ale oddychli,“ zavzpomínal Bohumil Aldorf na jeden z mála jeho školních prohřešků.

Z koupaliště byl vykázán

Bohumilovi bylo 10 let a rodiče ho poprvé „vyslali“ do zahraničí. Na krk mu dali cedulku s názvem cílové stanice a posadili do vlaku, směřujícího do Vídně, kde bydlela jeho teta z maminčiny strany. „Ve Vídni se mi celkem líbilo, i když jsem tam zpočátku neměl moc kamarádů, protože jsem neuměl slovíčko německy. Ale po prázdninách jsem už slušné základy němčiny měl. Často jsem ve Vídni pobýval na koupališti, kam mě teta často vodila a nechávala mě tam tak 2 hodiny. Poprvé jsem tam ale vydržel jen krátce. Když si pro mě teta přišla a po marné pátrací akci se s velkými obavami šla zeptat plavčíka, zda tu neviděl takového malého chlapce z Čech, odpověděl ji, že ano, ale že ho musel vykázat z koupaliště, protože potápěl malé děti. Já zatím seděl v přilehlém parčíku a z obav, jak se mnou teta zatočí, ronil krokodýlí slzy. Teta ale byla naštěstí hodná a jenom mi domluvila,“ vzpomíná Bohumil Aldorf na svůj první pobyt v zahraničí.

Vyžádal si pana primáře

Jeho kamarád, továrníkův syn, mu občas půjčil koně či spíše koníka – ponnyho. Malý Bohumil na něm často předváděl různé krkolomné kousky, což se mu jednou vymstilo. Z koníka, ač nepříliš vysokého, sletěl a zlomil si ruku. V době, kdy se na zemi svíjel v bolestí, jeho táta, vášnivý rybář, již u vody čekal na příchod svého syna, jež ho vždy obdaroval svačinou. Bohumil, vědom si své povinnosti, vydal se za tátou i se zlomenou rukou. Po příchodu k řece jeho táta okamžitě – dle Bohumilova útrpného výrazu v obličeji a hlavně nepřirozené pozice ruky, poznal, co se stalo a svého syna – samotného, bez doprovodu, okamžitě vyslal do nemocnice. „Protože jsem věděl, že jdu do vojenské nemocnice, tak jsem si říkal, že musím jednat rázně. A tak hned ve vrátnici jsem si vyžádal pana primáře, který byl tak hodný, že mi dal ruku do sádry.“

„Bude válka, rychle jeď domů!“

K další Bohumilově tetičce, která bydlela v německém Kasselu, byl Bohumil rodiči poprvé vyslán – hlavně za účelem zdokonalení se v německém jazyce, v roce 1937 a pak o dva roky později. A jak jinak, než vlakem. „V Brně mi rodiče dali na krk tradiční ceduli, tentokrát s nápisem ,Kassel‘, a již jsem směřoval do Drážďan, kde jsem přestupoval. V Drážďanech jsem dle pokynu pana průvodčího z Brna vystoupil z vlaku a jako vždy čekal na pana průvodčího z Německa, který mne odvedl na to správné nástupiště. Tetička a i strejda byli kadeřníci a oba měli velkou zálibu v jízdě na kole, takže jsem s nimi často vyjížděl na poměrně dlouhé trasy. Ale v roce 1939 jsem si celé prázdniny v Kasselu neužil, protože tetička v předtuše blížící se války mne raději poslala po 6 týdnech domů. Ještě dnes mám v živé paměti její slova: ,Musíš jet hned domů. Bude válka a pak by ses nedostal domů.‘ A měla pravdu,“ vzpomíná Bohumil Aldorf na své poslední prázdniny za naší první republiky.

Možná by si vylámali zuby

Když už se schylovalo k válce, Bohumilův táta věřil, že Němci si na naší armádě vylámou zuby: „Když naší republiku obsadila německá vojska, táta v kasárnách zastával funkci zbrojíře. Jednou mi říkal, že Němci k nám přišli s velkým sebevědomím, a tak mnozí němečtí důstojníci měli jen prázdná pouzdra na pistole. Pak mi přesvědčeně tvrdil, že kdybychom se bránili, němečtí okupanti by s námi měli ohromné problémy, protože československá armáda byla tehdy velmi silná - perfektně připravena a vyzbrojena,“ vzpomíná dnes Bohumil Aldorf na odhodlaná slova jeho táty.

Táta si ho brával do „parády“

K boxu ho vyhecovali jednak kamarádi, ale hlavně jeho táta, kterého za jeho zápasnické kousky s Frištenským mladý Bohumil obdivoval. Navíc Bohumilův táta byl naprosto nekompromisní – když už mladý Bohumil Aldorf boxoval, nedokázal si představit, že někdo je lepší než jeho syn. A když už někdy prohrál, vyčítal svému synovi, že je lajdák, že pořádně netrénuje. A tak si ho často brával do „parády“: „Když už jsme bydleli ve Slaném, ve Kvíčku, kde si můj táta pronajal barák v lokalitě, které se říkalo U devíti bláznů, tak jsem s tátou trénoval v takovém upraveném sklepním prostoru. Pro mě to nebylo vůbec lehké, protože já tenkrát vážil něco přes padesát kilo a táta byl hromotluk, který se do mě snažil bušit. Když se do mě občas trefil, nebylo to nic pěkného. Pamatuji si, že jednou se mi zatmělo před očima a na zádech jsem ucítil takové divné šimrání. Po procitnutí jsem zjistil, že ležím v nějaké dřevěné bedně na brambory. Ale postupně, jak jsem boxoval se stále lepšími soupeři, jsem se dostával ke ,slovu‘ i já. Jednou táta přišel ze sklepa a držíc se za bradu a kroutíc hlavou mojí mamince povídá: ,Hergot, ten parchant má ránu. Ten mi jich nandal… Já už s ním trénovat nebudu!‘ A své předsevzetí si vzal skutečně k srdci.“

Libor Pošta
10. 12. 2009, 13:00


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 3. Čtenáři celkem udělili: 15 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Oto
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.52%

Spíše ano
graf

17.65%

Spíše ne
graf

14.22%

V žádném případě
graf

18.61%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1048
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát