Kliknte zde
Dobré ráno, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je úterý 16. října 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Václav Bečvář (motoristický nadšenec) - 3.část:
Do motorky se zamiloval v sedmi letech

Kliknutím zvětšit
Po úspěšném závodu na ploché dráze ve Mšeně, v roce 1959.

V minulém vydání našich novin jsme Vám představili známého motoristického nadšence – Václava Bečváře, co by vzorného žáka hobšovické školy. Dnes už přesedlá na motorky, na kterých bude brázdit povětšinou regionální silnice a v neposlední řadě i plochodrážní ovály. 

Doma měli pěkný zvěřinec

Bečvářovic hospodářství v Hobšovicích bylo tak trochu zvláštní a tajuplné. Hlavně tím, jaká zvířata se nacházela za vraty jejich stavení. Mimo klasické domácí „havěti“ měli v péči například straky, ale také sýčky a i jiné dravé ptáky. Jeden čas opatrovali dokonce i výra velkého. „Z velké části se jednalo o ptáky, kteří utrpěli nějaké menší zranění, nebo o mláďata, která k nám občas někdo přinesl, když je předtím našel vypadnuté pod hnízdem. Když se u nás zotavili, tak jsme je zase vypustili zpátky do přírody. Takže už tenkrát jsme provozovali takovou provizorní stanici pro handicapovaná zvířata. Já se přiznám, že tohle byla spíš parketa mého bratra Vratislava, a mně to zase až tak moc neříkalo,“ vzpomíná V. Bečvář na největší koníček jeho bratra.

Do motorky se „zamiloval“ už v sedmi letech

Přestože táta Václava Bečváře nebyl motory tak posedlý, jako jeho potomek, jako kluk si neodpustil několik výletů do Knovíze, aby mohl při závodech do vrchu, které se tam už tenkrát pod patronací továrníka Michla konaly, spatřit zázraky tehdejší techniky. Už tehdy zřejmě pochopil, že na těchto strojích lze nejen závodit. A proto, když se z něho stal zralý muž, si jeden z takových strojů pořídil: „V roce 1947 přivezl táta první motorku – ČZ 125, z které jsem pak dlouho nemohl spustit oči. Prostě ten stroj mě vzal za srdce, a vydrželo mně to až do dneška. Samozřejmě, že jsme tu ,čézetku‘ všichni opatrovali jako oko v hlavě, protože tehdy to byla, a zvláště na vesnici, veliká vzácnost. Navíc táta tím získal vítaného pomocníka, který našel uplatnění hlavně při velkých nákupech ve Slaném. Pro tyto účely si za motorku vyrobil takovou káru, do které se vešlo opravdu hodně. Takže tato motorizace nám umožnila určitě větší rozlet i rozhled, na rozdíl od dalších obyvatel obce, kteří měli k dispozici stále jen kolo, nebo maximálně mohli jet autobusem, kterých ale tenkrát moc nejezdilo, vzpomíná Václav Bečvář na dobu, kdy se Bečvářovi v Hobšovicích stali motoristickými průkopníky.

Na závod jel 100 km, pak 120 km závodil

Když dříve Hobšovicemi projel traktor, auto nebo motorka, byla to pro kluky z vesnice vždycky velká událost. „My jsme za těmi motorovými zázraky lítali v prachu jako pominutí. Od svých kamarádů jsem se ale lišil tím, že jsem asi nejvíc toužil na těchto báječných strojích i jezdit, závodit na nich. Mé sny se začaly plnit, když mě a mého bráchu začal táta v roce 1950 vozit na silniční závody motorek ve Slaném a pochopitelně i na plochou dráhu. Samozřejmě, že nás vozil na své motorce ČZ 125, a já jsem vždycky seděl za tátou a mladší brácha na bandě. Bohužel, v tomto věku jsme se mohli jen koukat, nikoliv závodit, jako dnešní kluci. Tenkrát prostě nebylo možné se přihlásit a hned jezdit. Další problém byl v tom, že až po dovršení věku 16ti let, když jste uprosil rodiče a oni se za vás zaručili, bylo možné si udělat řidičák na silnější motocykl. Já jsem otce naštěstí uprosil, a tak jsem mohl v tomto věku začít jezdit tzv. soutěže, a později, když jsem si vyjezdil licenci, čili 3. výkonnostní třídu, jsem už mohl na motorce jezdit v podstatě vše – plochou dráhu, silniční a terénní závody. Pamatuji se, že první soutěž jsem jel na jaře, v roce 1957, v Karlových Varech, a dojel jsem někde ve středu pole. Nebylo to žádná sranda, protože jsem tam musel nejdřív 100 km jet, pak jsem najel 120 km při samotném závodě, a nakonec jet zpět, pochopitelně zase 100 km. Nepanovalo zrovna ideální počasí, a tak jsem na té motorce dost prochladl. Tenkrát totiž neexistovaly nějaké speciální motorkářské kombinézy, jezdilo se většinou v různých impregnovaných oblecích, ve kterých jste se strašně potil, a tím jste i snáze prochladl a nastydl. Takže kdo měl koženou bundu, tak byl pán,“ vzpomíná V. Bečvář na svůj první závod na motorce a na své „bídné“ vybavení.

Nejdřív hrabal škváru

Mladého Václava Bečváře ale nejvíce učarovala plochá dráha. „Plochou dráhu jsem hojně navštěvoval už v době, kdy jsem ještě neměl licenci. To, aby mě někdo ze závodníků aspoň občas nechal svézt na plochodrážní motorce, o čemž se mi pak dva dny zdálo, jsem si pochopitelně musel na ploché dráze odmakat. Takže jsem dost často hrabal škváru na plochodrážním oválu, v lepším případě jsem tlačil motorky kluků, kteří už jezdili… A pak jsem si konečně vyjezdil licenci a hned jsem začal jezdit za Prahu – venkov. To bylo fajn, až na to cestování, protože tenkrát neexistovaly nějaké vlečňáky na motorky. Takže když jsme jeli na nějaký závod, tak nejdřív na korbu náklaďáku naložili kluky z Prahy, samozřejmě i s motorkami, a pak sebrali další jezdce z okolí, včetně nás. My jsme se tam pod plachtou vždycky třásli zimou a často nám bylo i blbě, protože skoro všechny zplodiny se hromadily pod tou plachtou,“ vzpomíná V. Bečvář na časy, kdy „válčil“ na plochodrážních oválech.

Na vojnu vzpomíná rád

Aby také ne, když chytil „šolích“, o kterém se mohlo ostatním vojákům v základní službě jenom zdát. Nastoupil na stanici technické kontroly, a přestože byl jen vojákem v základní službě, po svém předchůdci, vojákovi z povolání, který byl jako nadějný kádr odeslán na delší školení, včetně politického, převzal funkci, které se v tehdejší vojenské hantýrce říkalo „dýzlák“. Ale nebylo to hned, protože v čele této speciální technické jednotky mohl stanout až po absolvování kurzu v Plzni. Na vojáka v základní službě měl nezvykle velké pravomoci, a tato funkce mu přenáramně vyhovovala i jinak. Mohl se totiž dál věnovat své největší zálibě – motorkám. „Občas jsem si tam složil motor, třeba do plochodrážní motorky, a za nějaký čas jsem ho ,přemístil‘ domů. Vycházet či vyjíždět jsem mohl prakticky pokaždé, kdy mne to napadlo, protože jsem nepodléhal vycházkovému režimu. A také jsem často vyjížděl na různá soustředění a samozřejmě i na závody,“ vzpomíná V. Bečvář na zlaté vojenské časy.

Kvůli holkám málem přišel o hlavu 

Při spanilé vojenské jízdě ale jednou dost tvrdě narazil. A to doslova. Jednou se s jeho dobrým kamarádem rozhodli, že si na motorce vyjedou za děvčaty. Že s nimi půjdou tančit. Ve snaze vyjet rychle z vojenského prostoru to hnali opravdu velmi rychle a jeho kamarád, který motorku řídil, nehodlal zastavit ani u železničního přejezdu, přestože závory byly staženy. Rozhodl se, že závory podjede. O svém úmyslu však zapomněl informovat svého spolujezdce, a tak se sklonil akorát on. Neskutečně tvrdý náraz do hlavy smetl Václava Bečváře z motorky. V tratolišti krve ležel bezvládně u železniční trati, a v ten okamžik to s ním vypadalo opravdu bledě. „Nakonec jsem se z toho vyhrabal, i když jsem utrpěl těžký otřes mozku, měl jsem několikrát přeražený nos, zlomenou čelist a přišel jsem prakticky o všechny přední zuby, nahoře i dole. Půl roku jsem ležel v nemocnici,“ vybavuje si V. Bečvář asi nejhorší okamžik jeho života.

Manželka byla proti

Ani tento těžký úraz Václava Bečváře neodradil od dalších závodních aktivit, hlavně na ploché dráze. Mezitím se ale seznámil se svou manželkou, které se časté Václavovy „úprky“ na škvárové ovály viditelně nezamlouvaly. „V tomto ohledu to pro mne bylo nesmírně těžké, protože na jedné straně jsem se nechtěl vzdát koníčka, který mi nesmírně baví, a na druhé jsem chtěl zachovat vztah, na kterém mi nesmírně záleželo. A tak jsem se zkusil přeorientovat na méně rizikové motoristické odvětví, na motokáry, ale po krátkém čase jsem zjistil, že tudy cesta též nepovede. Schůdnou cestu jsem nalezl až později, kdy jsem se začal zajímat o veterány,“ vzpomněl V. Bečvář na tehdejší rozkol, který se však podařilo včas zažehnat. V té době V. Bečvář ještě netušil, že jeho zájem o veterány přeroste v založení muzea, které získá věhlas daleko za hranicemi slánského regionu.

Libor Pošta
20. 05. 2008, 18:41


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Článek ještě nebyl hodnocen

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Havel
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

48.53%

Spíše ano
graf

17.27%

Spíše ne
graf

14.32%

V žádném případě
graf

19.89%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1222
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát