• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Pavel Táborský (slánský farář) - 2.část: Studoval s kardinálem Vlkem

S celou svojí rodinou. Pavel Táborský je nahoře.

V minulém vydání našich novin jsme vás seznámili s předky faráře Římskokatolické farnosti Slaný, Pavla Táborského, a s jeho prvními životními kroky. Dnes vám poodhalíme jeho další životní pouť.

Fyzika s matematikou mu moc „nevoněly“

Pavel Táborský byl celkem nadaný žák, který vynikal především v češtině a dějepisu, matematika s fyzikou mu ale moc „nevoněly“. Ke své docházce na ZŠ se slánský farář vyjádřil následovně: „Od páté třídy jsem chodil do druhé budovy téže osmiletky ve Štěpánské ulici v Praze. Tam jsem také v červnu 1957 ukončil školní docházku. Pamatuji si, že jsme byli poslední ročník, který musel dělat závěrečné zkoušky. Byla to jakási příprava na pozdější maturitu.“

V září 1957 zahájil P. Táborský středoškolská studia, a to na tříletém gymnáziu, dnešním Akademickém gymnáziu v Praze, Štěpánské ulici. Tehdy se mu říkalo Jedenáctiletá střední škola. Maturoval v roce 1960 a vyznamenání mu zkazila trojka z matematiky.

Mechanikem být nechtěl

Po maturitě se chtěl Pavel Táborský dostat na Filosofickou fakultu UK, ale na to prý měl tuze špatný posudek: „Tehdejším ,mocným‘ vadily náboženské ,předsudky‘ v rodině, a tak jsem nastoupil do učení. Za rok a půl jsem měl být vyučen jako jemný mechanik v n.p. Metra Praha, kde se vyráběly měřící přístroje. Ale tahle práce mě nebavila. Ve fabrice jsem vydržel rok a znovu se pokoušel dostat na nějakou školu.“

Podruhé maturoval i z marxismu

Pavel Táborský si toužebně přál pokračovat ve studiích: „Na Institut osvěty a novinářství – katedru knihovnictví, mě z kádrových důvodů nevzali, ale nakonec jsem se dostal na Střední knihovnickou školu v Praze, na Maltézském náměstí. Studium bylo zakončeno maturitou nejen z odborných předmětů, ale i z marxismu. Tento maturitní předmět jsem zvládl celkem lehce.“

Prožil velkou lásku

Na Střední knihovnické škole v Praze byla ve třídě Pavla Táborského téměř samá děvčata – kluci tam byli jen dva. Jak se s takovou převahou vypořádával? „Celkem bez problémů. Holky se mi líbily, copak o to… S jednou jsem chodil asi dva roky a byla to opravdu velká láska. Rozešli jsme se v dobrém, a když jsem byl vysvěcen na kněze, poslala mi blahopřání. Bylo to také věřící děvče, které chápalo, že když Bůh někoho povolá, tak není jiné cesty,“zavzpomínal P. Táborský na svoji první a jedinou velkou lásku.

Svazákem být nechtěl

Vzhledem k velké třídní přesile děvčat byli Pavel Táborský a jeho jediný spolužák „povoláni“ do třídní samosprávy ČSM. „Štvalo mě to, ale co jsem mohl dělat? Pionýrem jsem nikdy nebyl, a teď tohle. Ještě více mě ,nazvedli‘, když mně po maturitě navrhli za kandidáta tehdejší ,všemocné‘ strany. Samozřejmě, že jsem to s ,díky‘ odmítl, i když jsem mohl počítat s následky,“ poodkryl nám P. Táborský dobu, kdy se musel bránit silným stranickým tlakům.

Pro mnohé to byl šok

Po druhé maturitě se Pavel Táborský „nečekaně“ rozhodl: „Když jsem podruhé odmaturoval, rozhodl jsem se pro studium teologie. I když pro mnohé lidi z blízkého okruhu přátel a známých to byl obrovský šok, moje rodina to uvítala a v mém směrování mě podporovala. Jenže dostat se na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, která měla vychovávat budoucí kněze, to nebylo jen tak. Všudypřítomná strana i do toho mluvila. A tak došlo k paradoxní situaci: kvůli posudku, kde byla řeč o slepě a nesnášenlivě věřící rodině, z níž jsem vyšel, jsem byl pro studium teologie nepřijatelný, kdežto ,rodná strana‘ by mě jako kandidáta ráda brala. Dokonce mi znovu poslali přihlášku… Ale nakonec se vše vyřešilo ,šalamounsky‘, ke studiu teologie (bohosloví) jsem byl přijat a v září 1963 jsem začal studovat na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích.“

Studoval s Miloslavem Vlkem i s Václavem Malým 

Ve stejném ročníku jako Pavel Táborský studoval i dnešní pražský arcibiskup a kardinál Miloslav Vlk. Spolu s ním studovali další biskupové – Radkovský, Lobkowicz, Hrdlička, Duka, Paďour a Václav Malý, neodmyslitelná postava z listopadu 1989. A jak na ně Pavel Táborský dnes vzpomíná? „Miloslav Vlk byl velice nadaný student a už tenkrát všichni říkali: ,To by byl biskup.‘ Pamatuji se, že v roce 1968 se postavil do čela studentského hnutí, které žádalo, abych duch Pražského jara pronikl i do církve. Kardinál Miloslav Vlk občas poctí svou návštěvou i naše město, naši farnost, a já s ním mám ty nejlepší vztahy. A Václav Malý? Ten studoval o několik ročníků níž a já ho poznal až těsně před mým svěcením. Pak jsme byli spolu na vojně, já jako záložák, on vykonávající základní službu. Vím, že byl přidělen k politrukovi.“

Jeho učitel uměl i 20 jazyků

V paměti Pavla Táborského asi nejvíce ,uvízli‘ tito učitelé: „Rád vzpomínám na paní profesorku Villanyovou, která nás učila na gymnáziu češtinu a které jsme říkali ,Baronka‘, protože si vzala nějakého šlechtice. Vím, že byla věřící a opravdu nás dokázala hodně naučit. Z bohoslovecké fakulty mi nejvíce utkvěl v paměti její děkan, Dr. Jan Merell, který byl biblistou, a pak prof. František Kotalík, který učil starý zákon, hebrejštinu, a byl to nesmírně vzdělaný člověk, který uměl okolo dvaceti jazyků.“  

Ještě si musel „odkroutit“ vojnu

Teologická studia zakončil Pavel Táborský v roce velkých nadějí – v červnu 1968. Ale vysvěcen ještě nebyl, protože si musel „odkroutit“ vojnu: „Tu jsem nastoupil v říjnu 1968, již po srpnových událostech. Tehdy byly v armádě ještě ostře protisovětské nálady i mezi důstojníky. Když jsme skládali přísahu, vypustili jsme ono ,po boku armád SSSR a ostatních spojenců‘. Na vojně jsem byl plné dva roky, i když většinu času jsem tam prožil u benzinové pumpy – vydával jsem naftu a benzín. S ostatními kolegy ,ve zbrani‘ jsem až na výjimky, dobře vycházel. I s důstojníky. Když jsem byl vysvěcen na kněze, někteří z nich se tohoto obřadu zúčastnili. Vojna nakonec utekla a v říjnu 1970 jsem se vrátil do Litoměřic. Tam jsem se připravoval na finále mých studií – na svěcení. Na jáhna mě posvětil pozdější kardinál Štěpán Trochta v listopadu 1970, a o měsíc později mě na kněze vysvětil pražský apoštolský administrátor a pozdější kardinál a pražský arcibiskup František Tomášek, u kterého jsem dříve ministroval. Bylo to v Praze, v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí.“

Ať Vám Bůh žehná

V té době ještě Pavel Táborský netušil, že za 9 let, 8. června, se v Polsku, na letišti v městě Nowy Targ, setká s papežem Janem Pavlem II. Pavel Táborský k tomu dodává: „Papež tam měl při své první návštěvě Polska bohoslužbu a žehnal na základní kameny k novým kostelům v Polsku. A my jsme zjistili, že jeden kámen je tam ještě volný a že se o něj nikdo ,nestará‘. Bylo nám to dost divné a pořád jsme si říkali, proč ho nikdo z ,domorodců‘ ještě neuchopil. No, a když se ,domorodci‘ k ničemu neměli, tak jsme ten ,šutr‘ vzali a šli jsme s ním až k papežskému trůnu. Protože mí kolegové měli před papežem takovou trému, že nebyli schopni ze sebe vypravit slova, začal jsem mluvit já. Představil jsem se, a samozřejmě i mé kolegy, a sdělil mu, že kněží z pražské arcidiecéze mu též přinesli jeden ze základních kamenů, na kterém vyroste nový polský kostel. Podal nám ruku, pokynul nám a řekl: ,Ať Vám Bůh žehná.‘ Byli jsme strašně šťastní, že jsme se dostali do bezprostřední blízkosti papeže. To se povede jen málokomu!“

Po atentátu na papeže nebylo prakticky možné něco podobné zopakovat. Pavlovi Táborskému se to přesto podařilo. Podruhé si s ním podal ruku v katedrále sv. Víta…

Libor Pošta
05. 06. 2007, 17:47

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.