• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

MUDr. Martin Votýpka-Pecha (primář nemocnice) - 4.část: Co se ti stalo, doktore?

Kompletní rodina MUDr. Josefa Votýpky-Pechy v jejich bytě, v ghanském Kumasi. Foto z rodinného archivu MUDr. M. Votýpky-Pechy

V minulé části se malý Martin Votýpka-Pecha ocitl v pro něj pohádkovém světě pralesního města Kumasi, v africké Ghaně, kam byl jeho tatínek vyslán v rámci pomoci rozvojovým zemím. Zpočátku měl úplně jiné starosti, než jeho rodiče, respektive neměl žádné – za bungalovem chytal škorpióny a obdivoval jedny z nejnebezpečnějších hadů světa. Bál se jich stejně, asi jako bambusové hole, kterou byl preventivně a pravidelně vyplácen. Na určitý, byť nevalný režim si zvykl až po nástupu do základní školy v Kumasi, kam docházel s dětmi různých barev pletí a národností. Dnes budeme pokračovat v jeho skvělé ghanské „misi“.

Proslulého lékaře již nespatřil

V roce 1963 se tatínek Martina Votýpky-Pechy rozhodl, že jejich rodina pojede na dovolenou do gabunského Lambaréne, k proslulému lékaři Albertu Schweitzerovi, který ještě ve Francouzské rovníkové Africe založil nemocnici, kterou financoval z vlastních prostředků, například z koncertů, kdy jako varhanní virtuos v letech 1920 - 23 interpretoval skladby J. S. Bacha. V roce 1928 koncertoval i v Praze, kde byl posléze přijat prezidentem T. G. Masarykem. Než však nastřádal potřebné finance pro výstavbu základní budovy, byl nucen ordinovat pod širým nebem a poté v chatrči z vlnitého plechu. Světový ohlas jeho misijní činnosti daleko přesahoval hranice Francouzské rovníkové Afriky i samotného afrického kontinentu, až za svou činnost byl v roce 1952 odměněn Nobelovou cenou míru.

Martinův táta, MUDr. Josef Votýpka-Pecha, a Albert Schweitzer spolu písemně komunikovali. V posledním dopise mu Albert Schweitzer jeho úmysl – jet k němu s celou rodinou na dovolenou, rozmluvil. „Podmínky v Lambaréne jsou příliš drsné. Jestli chceš přijet, přijeď sám, bez rodiny,“ napsal mu Albert Schweitzer dva roky před svou smrtí. „Dle slov jednoho zdravotního bratra, který v Lambaréne pod Schweitzerovým vedením pracoval, byl konec skvělého, charismatického lékaře velice smutný,“ prozradil nám MUDr. Martin Votýpka-Pecha a dodal: „A tak na dovolenou jsme nejeli do Lambaréne, ale do Čech.“

Obdivoval pózujícího krokodýla

Jednou Martinův táta zjistil, že v nedaleké nádrži žijí krokodýli, z nichž zvláště jeden „umí“ před svými obdivovateli udělat i nějakou tu pózičku. A tak jedné slunečné neděle vyjela celá Martinova rodina fotit krokodýla. Přijeli do vesnice, pod jejíž „správu“ jezírko s krokodýly patřilo, a zeptali se jednoho domorodce, jestli jsou na správném místě, a co mají udělat, aby spatřili toho skvělého krokodýla. Když vesničan chvíli mlčel, pochopili, že mu musejí dát nějaký bakšiš. Na jeho tváři se vykreslil úsměv a hned spěchal za šamanem. Jeho museli taktéž vyplatit a navíc si zakoupit notně vypelichanou, starou slepici. Teprve pak je domorodec odvedl k větší laguně, ve které plavali krokodýli. Prozrazovaly to nozdry a jejich hladové oči. Černoch chodil po břehu sem a tam a slepici mordoval tak, že kdákala jako o život. A o život jí skutečno šlo. Krokodýli v tušení nabízeného pamlsku začali naplouvat ke břehu a jeden z nich, zrovna ten „nejslavnější“, měřící skoro tři metry, vylezl na břeh. Když začal pózovat jako manekýn, Martinův táta toho využil a zhotovil několik fotografií. Produkce byla ukončena „obětováním“ slepice. Bylo vidět, že tamní krokodýlí hvězda nepózovala poprvé.

„Ochočeného“ krokodýla bylo možné chytat i za ocas. Ale když sežral kozu i se šamanem, už si to nikdo netroufl. Foto z rodinného archivu MUDr. M. Votýpky-Pechy

Slavný krokodýl si pochutnal na koze i na šamanovi

Ač pózující krokodýl byl miláček vesničanů, zvláště jako zdroj vedlejších příjmů, a nechat se od nich tahat i za ocas, své zvířecí pudy přece jen nezapřel. Dokládá do výpověď MUDr. Martina Votýpky-Pechy: „Po letech jsem se dozvěděl, jak špatně dopadl místní šaman. Mimo krokodýlů choval i kozy, a jedna z nich se chodila napájet k jezírku s krokodýly. Jednou ale byla hodně neopatrná a slavný krokodýl ji napadl. Šaman to spatřil a snažil se krokodýlovi vyrvat kozu ze chřtánu. Nakonec nezachránil ani ji, ani sebe. Krokodýl si pochutnal jak na koze, tak i na šamanovi.“

V době nepokojů je hlídala i ašantská ochranka

Martinův táta, MUDr. Josef Votýpka-Pecha, byl pro příslušníky ašantského kmene a samotnou královskou rodinu významnou osobou, a tudíž byl i pod ochranou samotného ašantského krále. Běda tomu, kdo se mu odvážil zkřivit jediný šedý vlas! „Když byli v Kumasi a potažmo v Ghaně veliké obavy z převratu a krveprolití, náš bungalov hlídali nejen policisté v civilu, ale i ochranka ašantského krále,“ potvrzuje MUDr. Martin Votýpka-Pecha tvrzení z výše uvedených řádků a ještě dodává: „Když v královské rodině někdo onemocněl, přijel pro tátu Rolls Royce pana krále a jeho řidič ho samozřejmě přivezl i zpět.“

Co se ti stalo, doktore?

Martinův táta též pracoval pro nadnárodní společnost, která vlastnila zlaté a diamantové doly po celé Africe. „Ta spolupráce spočívala v tom, že můj táta pro ně hodnotil snímky havířů ze zlatých dolů, respektive snímky jejich plic. Protože zlato se těžilo z křemene, hodně horníků trpělo tzv. silikosou, tj. zaprášením plic křemenným prachem. Do zlatého dolu v Obuasi jezdila s tátou celá naše rodina, a z našeho bungalovu to bylo asi 80 km. Když tatínek pracoval, koupali jsme se v místním bazénu. Jednou jsme při cestě do dolu asi v polovině cesty, v husté džungli nabourali. Nehoda sice nebyla příliš vážná, byli jsme jen trochu pomláceni, ale auto, které sjelo do hluboké škarpy, bylo již nepojízdné. Když všechny členy naší rodiny začaly přepadávat ty nejchmurnější představy, protože nejbližší civilizace byla na jednu i druhou stranu vzdálená 40 km, vynořil se z pralesa černoch, oblečený pouze v hodně krátkých kalhotách a botách „kristuskách“, a zvolal: ,Co se ti stalo, doktore?‘ Byla to scénka jako z Divadla Járy Cimrmana,“ vypověděl nám MUDr. Martin Votýpka-Pecha.

Martinův táta si mohl vybrat z pěti krásných dívek

Přestože Martinův táta byl špičkovým plicním lékařem, někdy léčil choroby, které neměly s dýchacím ústrojím pranic společného. Jedním z takových případů byl ašantský náčelník, jež si nechtěl moc sedat. Na jeho léčbu a nadšení po úspěšné terapii si MUDr. Martin Votýpka-Pecha ještě dobře pamatuje: „Jednou jel tatínek na návštěvu k jednomu místnímu menšímu náčelníkovi. Náčelník vypadal nemocně, nechtěl si moc sedat. Během krátké chvíle tatínek zjistil, že náčelníka velice trápí hemeroidy. Stanovil terapii a stav náčelníkova konečníku se významně zlepšil, jakož i jeho psychika. Náčelník byl léčbou nadšen a chtěl se tatínkovi zavděčit. Pozval ho na návštěvu. Při té příležitosti mu velice poděkoval, ale nezůstalo jen u toho. Přivolal asi pět patnáctiletých, krásných dívek a tatínkovi řekl, že si má jednu vybrat, že mu jí věnuje za manželku.Takový dar a poctu však nelze jen tak odmítnout. Táta se velice zapotil a nakonec se z té situace dostal. Řekl náčelníkovi, že dívky se mu velice líbí, že je poctěn, ale že si dívku, bohužel, nemůže vzít, protože svému bohu slíbil, že bude mít v životě pouze 12 žen, a ty už měl, a tohle by byla třináctá. Náčelník tento důvod akceptoval a místo toho dal tatínkovi krásný vyřezávaný stolec z jednoho kusu dřeva, který máme dodnes.“

Libor Pošta
13. 09. 2009, 11:02

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.