Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je čtvrtek 19. července 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Stanislav Berkovec (moderátor a cestovatel) - 2.část:
Přečetl Lovce mamutů a pak chtěl „ulovit“ auto

Kliknutím zvětšit
První veřejné vystoupení malého Standy Berkovce – na rekreaci ČKD zpívá píseň „Dobrý den majore Gagarine“.

V minulém vydání našich novin jsme vám představili rodiče známého moderátora ze Slaného, Standy Berkovce. Dnes vás seznámíme i s jeho prarodiči z matčiny strany, kteří v jeho srdci zanechali nesmazatelné stopy, a zavedeme vás i do doby jeho klukovských her a hrátek s ohněm…

Do Slaného přišli za prací

Prarodiče Standy Berkovce z matčiny strany, Václav a Josefa Žemlovi, se ve Slaném ocitli tak trochu nuceně. Jejich přesídlení z rodného kraje bylo v podstatě vynuceno německou okupací - vznikem protektorátu, a tím, čím se oba živili. Standa Berkovec na ně vzpomíná vždy s patřičnou nostalgií: „Rodiče mojí matky, Josefa Smolařová a Václav Žemla, se poznali v Litoměřicích. Dědeček byl z Terezína a babička z Litoměřic. Oba byli ze stejného oboru – babička švadlena a děda krejčí. Přesněji řečeno, krejčí specialista na vojenské uniformy. No a hranice protektorátu procházela Terezínem. Odchod do Slaného byl ryze racionální úvahou, protože už tehdy byla ve Slaném velká kasárna a posádka. Tedy i práce. Na válečné půjčky si postavili malý domek Na skalkách. Babička mi vyprávěla, jak celou dobu stavby bydleli za malým krejčovským krámkem na Třebízského ulici. Bylo to někde v místech, kde byla potom dlouhá léta prodejna Mototechny. Pro moji maminku muselo být přesídlení výraznou změnou, dodnes si přesně pamatuje některé úseky z cesty, místo, kde zastavili a odpočívali s malým náklaďáčkem. A musím říci, že moje babička se nikdy s tím částečně nuceným odchodem nesmířila. Celý život vzpomínala na Litoměřice. I mé mamince se po Litoměřicích pořád stýská, a když jí chci udělat radost, jedeme na výlet. K rituálům patří návštěva Máchova pomníku na městských hradbách, procházka po náměstí a ulici, kde se stále nachází její rodný dům. Nakonec, rodné město má člověk jen jedno… Jinak babička byla milá, nesmírně pracovitá a povídavá. Rozmazlovala nás – měla radost, že mně a mé sestře může dopřát dobroty, které za války neměli.“

U Kočků tiskl dědovo parte

Standův děda byl strohý asketický typ kníratého fešáka, na kterého Standa Berkovec i přes jeho pověstnou přísnost nedal dopustit: „Mně vždycky připadal dost přísný, ale jinak to byl formát. Naučil mě hrát šachy a od té doby jsem je vlastně s nikým jiným už nehrál. Pracoval jako vychovatel v internátu ČKD v sídlišti. Pamatuji se, jak jsem mu nosil přes tehdejší obilné pole na Dolíkách po takové malinkaté cestičce obědy. Později jsem se dozvěděl, že byl mistrem republiky ve skoku do vody z věže. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem byl smutný, když jsem jako učeň v tiskárně u Kočků (kterou jim komunisté sebrali a ve které je zaměstnávali na velmi podřadných místech) tiskl dědovo parte.“

Nudu chtěl zahnat vdolky se šlehačkou

Stanislav Berkovec se narodil 31. května ve Slaném a posléze byl v jejich domě tajně pokřtěn farářem Vojtou a jeho dědou Václavem Žemlou. Už jako maličké dítě „trpěl“ neposedností a svým rodičům vymýšlel až nevšední překvapení. Ve třech letech se maličký Standa „blýskl“opravdu originálním zahnáním nudy: „S mojí maminkou Slávinkou máme jednu takovou typickou příhodu, která už tehdy jaksi naznačila, co budu v životě dělat. Byly mi tři roky a maminka mě nastrojila a vzala na oběd do závodního stravování v hotelu Pošta. Byly vdolečky se šlehačkou. U velkého stolu seděli její kolegyně z prodejny, a mám pocit, že tam byla i nějaká kontrola z pražského ústředí. A já jsem usoudil, že je to nuda a že je potřeba udělat nějakou srandu. A tak jsem si plácnul vdolek na obličej. No, a tak je to od té doby vlastně pořád. Jen vdolky a společnost se mění. A dlužno poznamenat, že maminka mi je často s chutí podává!“

O jeho výchovu se starali strýčkové

V rodině Standy Berkovce bylo vždycky hodně děvčat. Tatínek Standy Berkovce měl dva bratry – Pepu, jež měl dvě dcery – Ivanu a Milenu, a Jirku, se kterým bydleli společně v domku po rodičích jeho táty na Skalkách. A ten měl pro jistotu dcery tři – Jarku, Jiřinku a Zdeničku. Přesto na malého Standu měli zásadní vliv muži. Standa Berkovec k tomu dodává: „I když se strýčky jsme byli v rodině tak trochu v menšině, byli to právě strýčkové, kteří se postarali o správnou chlapskou výchovu mé maličkosti. Například mě učili básničky, které zrovna nebyly ve školních osnovách. Největší sranda byla se strejdou Pepíkem. On, původem holič, který potom pracoval i bydlel v Benaru, byl dost upovídaný a já si pamatuju, jak vždycky říkal: ,Když se na podnikovém plese s ředitelem trochu opijeme, tak se potom druhý den v přádelně povídá, že ředitel byl trochu veselej a Berkovec vožralej! Ale panáků jsme měli stejně...‘ Nevědomky mi tak vštípil jeden z nešvarů celého světa – dvojí metr na pány a kmány. Nakonec, to se vůbec nezměnilo... Když bydlel můj strýček Pepík na Komenského náměstí, chodil jsem k němu domů cvičit na klavír.“

Svět v éteru ho fascinoval od malička

Díky šikovnosti jeho tatínka se mohl malý Standa často přenášet do světa, který byl pro většinu ostatních dětí zapovězen. Na své časté pobyty na bilichovské chatě, či spíše v jejím těsném okolí, vzpomíná Standa Berkovec asi takto: „Můj tatínek byl opravdu velmi šikovný, a když skoro rok marodil s páteří a nevěděl, jestli vůbec někdy bude chodit, vymyslel si, že postaví chatu. A vymyslel ji tak dokonale, že když ji potom nakreslil a po malých panelech sestrojil doma celé sekce, spolu s mými strýčky ji potom za tři dny na Bilichově smontovali. Stojí dodnes a teprve v pozdějším věku jsem si uvědomil, jak dobře jsou tam vymyšleny komunikační a klidové zóny, jak je účelná a praktická. Nábytek z mahagonových beden od jakéhosi stroje, který přišel do ČKD ze zahraničí. Okna z bouračky za patnáct korun kus. Pro mě a pro mé kamarády to bylo úžasné, až pohádkové prostředí. Ale nejoblíbenějším ,vybavením‘ této chaty byl posed na vedlejším stromě pro naše dětské hry. Člověk si až teď uvědomuje, že všechno tohle ho možná formovalo pro příští život a práci. Nikdy například nezapomenu na to, jak mi tatínek daroval „krystalku“ – radiopřijímač, ke kterému připojil stará vojenská sluchátka. Svět v éteru mě fascinoval a na posedu, na stromě vedle chaty, jsem se sluchátky na uších proseděl celé hodiny. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že pod Everestem vytvořím výškový vysílací rekord do rádia, asi bych měl pocit, že se zbláznil. A když jsme díky tátovi, který pomáhal v Aeroklubu s propagací, letěli s Tondou Bosákem v Moravě můj první let, těžko bych si asi dokázal představit, že jednou poletím první balonový let ze slánského náměstí, nebo že budeme s americkým velvyslancem křtít slánské letiště na letiště Generála Fajtla. Život je ten největší sci-fi román!“

Chtěli si udělat jen ohníček

Na lotroviny měl malý Standa neobyčejné vlohy. Když se na Skalkách něco „veledůležitého“ odehrávalo, Standa Berkovec mladší u toho se svými „kumpány“ nesměl nikdy chybět: „No jasně! Jako malí kluci jsme zapálili kus pole se strništěm. Bylo to na Skalkách u kasáren, zhruba tam, co je teď pumpa Benzina. Chtěli jsme si původně udělat jen ohníček. Ale nějak se nám to rozfoukalo, či co, a najednou plápolalo celé pole a museli přijet hasiči. Na stejné silnici mě taky porazila motorka. Možná proto jsem měl dlouho k motorkám odstup. Začal jsem jezdit až ve 37 letech, ale zato jsem si to potom vynahradil. Rozbitá okna, praky, tvrdé boje mezi ,Skaláky‘ a ,Rájáky‘ – to byla naše téměř každodenní ,praxe‘. Ještě si pamatuji, jak jsem o hlavu většímu vetřelci z druhé strany mostu rozbil o Velikonocích syrové vajíčko o hlavu.“

Auto „neulovili“

Tehdejší Skalka ve Slaném připomínala spíše než město vesnici, a místní kluci, včetně Standy Berkovce, se tam tak i cítili. Lidé tam chovali králíky, prasata, chodili sekat trávu a obracet seno: „Náš svět – to byla divočina kolem Lidického lesíka, železniční trať a tunely pod ní. Jednou jsme se rozhodli, že zastavíme vlak. Házeli jsme na něj z mostu kusy pískovců a mám takový výrazný pocit, že jsme dokonce namazali koleje vyjetým olejem. A jednou – to jsem četl Štorchovy Lovce mamutů – jsme dětskými lopatičkami vykopali obrovskou díru uprostřed Štefánikovy ulice. Tehdy tam nebyl ještě asfalt. A chtěli jsme jámu zakrýt, aby se do ní chytilo auto. Přišlo mi to jako úžasný nápad. Tatínek naštěstí včas zasáhl a zavezl díru několika kárami sutě.“

Libor Pošta
29. 07. 2008, 19:13


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Článek ještě nebyl hodnocen

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Čeněk
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.25%

Spíše ano
graf

17.36%

Spíše ne
graf

14.44%

V žádném případě
graf

18.95%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1129
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát