Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pátek 19. října 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Stanislav Berkovec (moderátor a cestovatel) - 3.část:
Odvysílal „sametovou revoluci“ a vůbec se z toho nepo….

Kliknutím zvětšit
Standa Berkovec „náctiletý“

V minulém vydání našich novin jsme se vrátili do Slaného šedesátých let minulého století. V té době slánskou čtvrť Skalka „ovládala“ parta kluků, jejíž neodmyslitelným členem byl i mladičký Standa Berkovec, vymýšlející pro ni různé „propagační“ akce. Když ho později čas odval na jiná místa, jeho klukovská jiskra určitě nezhasla. Následující řádky jsou toho jasným dokladem…

Při skautingu získal smysl pro čest a spravedlnost

Skauting řadí mezi jedno z nejkrásnějších údobí jeho dětství. Ve skautských táborech mu jeho úžasní vedoucí, Antonín Kramosil (Kim) a Tonda Bosák, vštípili do srdce jistý druh morálky, hodnotové žebříčky a smysl pro čest a spravedlnost, a taky zodpovědnost dospělých mužů. A také ho naučili pracovat: „Dodnes se zálibně podívám na chodník u ČSAD, který jsme jako skautíci celý ručně kopali. V té době jsme byli žáky šestých a sedmých tříd, a vůbec jsme si neuvědomovali souvislosti. A přestože údobí skautingu bylo komunisty už poněkolikáté přerušeno, myslím, že v nás cosi zůstalo. Od té doby jsme například kamarádi s Jardou Hložkem, který byl stejně jako já v 1. chlapeckém oddílu Slaný. A myslím, že máme stejné názory na pojetí politiky, morálky, ale i divadla, a dalších věcí. Mimochodem – zvukový film, který o našich táborech tehdy natočil Tonda Bosák, stojí za shlédnutí. Cácibulku (Jardu) a Vorvaně (mě) byste tam určitě poznali na první pohled. Když jsme po roce 1989 v krojích napochodovali na jedno z našich starých tábořišť, kde byl slánský skautský tábor generace našich dětí, a přinesli léta ukrývanou vlajku se znakem našeho města, byli jsme z toho dost naměkko. Tak to bylo správné – symbolická vlajka toho dobrého, co v sobě máme, musí být předána další generaci. Jinak život nemá smysl.“

Po větší vzdělanosti hned neprahl

Když dokončil základní školu, do žádné další školy se mu ale vůbec nechtělo. A ani tatínek a maminka svého syna ke studiím nenutili, za což jim je velmi vděčný: „Rozhodli jsme se společně pro to, co mě přitahovalo a co jsem vlastně už částečně znal z domova. Učební obor tiskař na knihtiskových strojích. Tehdejší provoz 34 Středočeských tiskáren, to byla tiskárna pana Kočky, kterou mu komunisté sebrali. Ale byla tam jedna úžasná věc, kterou nikdy nesebrali a která jim nikdy nemohla patřit. Noblesní profesní a lidská atmosféra fachmanů, kteří v té tiskárně pracovali už od dob první republiky. Nedávno zesnulý, úžasný a vždy šaramantní Sláva Kočka – absolvent lipské polygrafické univerzity. Pan Kostříž se svým nezaměnitelným podmračeným úsměvem, který mě učil pracovat na ručním lisu z předminulého století. Pan Rol, vždy s pečlivě uvázanou kravatou pod pracovním pláštěm, který mě učil ručně sázet z ,kasy‘ spolu s panem Suchopárkem. Usměvavý pan Tausig, který se u řezačky papíru učil své ochotnické divadelní role. O generaci mladší a nesmírně šikovný pan Pužman, který si věděl rady s každým strojem. A dozajista i dámy, které v tiskárně dohlížely na chod strojů a staraly se o mě, jako o vlastního – paní Hamplová, Kutišová, Kejkrtová, Jirková, Víchová. Všichni ti lidé v sobě přes všechny okolnosti tehdejšího režimu nesli v sobě slušnost a pracovitost malých poctivých českých živnostníků. A dnes už vím, že kromě odborných dovedností mi předali i kus této slušnosti a úcty k práci a řemeslu. Mým o rok starším souputníkem byl Pepa Mansfeld z Hořešovic, díky němuž jsem zažil i úžasné cesty a tahy na zábavách v okolních vesničkách. Prostě celá ta parta z tiskárny u Kočků mě zasvětila do života, a moc rád na to vzpomínám.“

Ulítlá poezie ho vzala za srdce

O mnohých letech života každého jednotlivce se rozhoduje v jediné minutě nebo vteřině. Jenom v té chvíli to skoro vůbec nikomu nedochází. A mladý Standa Berkovec nebyl v tomto směru výjimkou: „Jako učeň chodil jsem moc rád do Dividýlka. Ono se to v té době nejmenovalo Dividýlko, ale HloDoStaSáHoVo divadlo poezie. Podle začátku jmen jednotlivých protagonistů: Hlo – Jarda Hložek, který byl vlastně hlavním hybatelem založení divadla, Do – Libor Dobner, Sta – Jana Staňková, Sá – Radek Sábl, Ho – Hošek a Vo – Olina Vomastková. A v té době se vrátil z vojny Jirka Šíma, který spolu s Mirkem Pavlíkem a Standou Červeným založili hudební skupinu Grogy Team. Ovšem nezůstalo jen u muziky a jednou mě Jirka vyzval, abych při nějakém představení přečetl pohádku o Karkulce. Ulítlou, pochopitelně. A od té doby se mě už nezbavili. Jirka přišel s první opravdovou hrou, která se jmenovala ,Běsové mořských hlubin‘ a tento způsob autorského divadla postupně převládl nad poezií. Ale ještě dlouho poté se poetické pořady dělaly a poezie má dodnes v Dividýlku své místo!“ Báseň Milana Davida ze hry „0,1 kg Meronu aneb Kšeft umírající matky češtiny“

je asi nejlepším dokladem toho, proč „ulítlá“ poezie má v Dividýlku stále své místo:

Když jsem byl včera u strýce,

pojídal zrovna ústřice.

Nejprve si je osolí,

z lastur pak vysrká rosoly.

Spokojený je s mušlemi,

když z huby visí mu šlemy.

Pokaždé, když můj strýc škeble jí,

málem se z toho zebleji...

Podílel se na „protistátních“ akcích

Když později začal uvažovat o svém dalším vzdělání, velkou výhodou pro něj bylo to, že o něj stál sám a že vybral si obor, který ho opravdu hodně bavil: „Udělal jsem přijímací zkoušky na Střední průmyslovou školu grafickou v Helichově ulici v Praze. Tu jsem potom večerně a dálkově dokončil. Dálkově proto, že z naší večerní třídy (30 lidí) nás postupně zbylo jen deset a museli nás zařadit mezi dálkaře. Téhle školy si opravdu vážím nejvíc, i když vysokoškolský diplom z Karlovy Univerzity je pro mě také velmi cenný. Studovat při práci nebylo jednoduché. Začal jsem pracovat jako výtvarník v Okresním kulturním středisku v Kladně. Ale s partou z Dividýlka byl život nádherný a zábavný. Tvořil jsem a tajně tiskl pro divadlo plakáty, pozvánky, grafické listy. Občas z toho byl málem průšvih – například známá causa s country ,Tancem na mlatě‘ ve Třtici, který pořádal Jára Dobner se svými kamarády. Po celém okrese jezdila Veřejná bezpečnost a strhávala moje plakáty. Pak byla vyprovokovaným zásahem STB poklidná zábava ukončena. Taky to byl někdy život komplikovaný, protože jsme ,zlobili‘ a některé naše hry byly tehdy dokonce označeny za protistátní. Ale my jsme si jen dělali srandu z lidské blbosti, chamtivosti, české uprděné malosti. A to se nelíbilo rošťákům a sráčům tehdy stejně, jako se jim to nelíbí dnes. A tak se běžně stává, že v autorském pojetí Revizora Jirky Šímy se našel tehdejší politik a najde se tam i současný. Ale teď už nám nikdo nezakazuje Prahu. Naopak – Dividýlko bylo posláno v roce 1991, aby reprezentovalo Československo na světovém festivalu amatérských divadel v norském Haldenu.“

Stál u zrodu Kladenských dvorků

Při práci v Okresním kulturním středisku v Kladně se zcela logicky nemohl minout s partou mladých výtvarníků – rebelů, kteří začali před více než dvaceti lety poprvé vystavovat na zahradě uměleckého kováře Viktora Stříbrného: „Kladenské dvorky, to byl na svoji dobu úžasný fenomén. Nebyl to jen obraz tehdejší necenzurované umělecké tvorby, ale také jistá forma klidného uměleckého protestu proti oficiální řízené kultuře a umění. A tak se na kladenských dvorcích konaly Mišíkovy koncerty , hrál tam Jablkoň, Hrubého keltské housle a také Dividýlko. Myslím že Milan Petriščák, Viktor Stříbrný, Fanda Tomík a další tím udělali opravdu historický počin na okrese a ve městě, kde to bylo obzvlášť těžké. Jsem rád, že jsem mohl být u toho a pomáhat. Je to jedna z věcí, na které jsem v životě hrdý a které určitě měly smysl. Což se v dnešní zkomercializované kultuře a umění nedá vždycky docílit, pominete-li smysl kšeftu a peněz. Bohužel. Náš podivný kapitalismus paradoxně takovým věcem, jako je amatérské divadlo nebo výtvarné umění, spíše uškodil.“

Na rozdíl od řady kolegů v rozhlase se nepo….

K rádiu se dostal jednak oklikou - díky tatínkovi, a také přímo díky Milanovi Petriščákovi, který na Kladně organizoval dění kolem Klubka 55 a Kladenských dvorků: „Díky tatínkovi proto, že mě naučil vymýšlet a realizovat propagační akce, které ve své době byly až ,revolučními‘ počiny. Já jsem v tom vlastně vyrostl, řadu propagačních akcí jsem mu pomáhal dělat. Stejně jako moje sestra, která se v tomto oboru pohybuje dodnes. A Milan Petriščák? Ten pro tehdejší rozhlasové Mikrofórum potřeboval udělat kompletní propagaci a výzdobu akce ,Svatba na kolejích‘. Bylo to v době, kdy už jsem měl po promoci na fakultě žurnalistiky UK v oboru propagace. Sestra mi pomohla s aranžováním květin, vyzdobili jsme tramvaje, namaloval jsem a vytiskl letáky, transparenty – vše ve stylu secese. Líbilo se to. Pak jsme ještě spolupracovali při chmelovém vysílání a hned mi nabídli místo redaktora. Mokrofórum – to byl můj nejúžasnější kus a také začátek rozhlasového života! A díky tehdejší partě jsem se naučil, že když se člověk nebojí, dokáže všechno. Odvysílali jsme tehdy ,sametovou revoluci‘, a na to jsem taky hrdý. I když se časem ukázalo, že to nebyla revoluce, ale domluvená výměna moci. Přesto jsem rád, že jsem se na rozdíl od mnoha kolegů v Československém rozhlase nepos...! A od té doby vlastně v nejrůznějších souvislostech dělám rádio, televizi, propagaci a moderování pořád. Ono je to vlastně prosté. Častokrát si vzpomenu na knihu Roberta Fulghuma: ,Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.‘ Mě to nejdůležitější naučil táta.“ To ostatní prý už byly jen maličkosti…

Libor Pošta
26. 08. 2008, 19:19


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 4. Čtenáři celkem udělili: 17 bodů. Průměrný počet bodů: 4.25

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Michaela
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

48.45%

Spíše ano
graf

17.35%

Spíše ne
graf

14.25%

V žádném případě
graf

19.95%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1228
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát