Klikněte zde
Dobrý den, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pátek 29. března 2024 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Jaroslav Hnátek (syn ředitele Palaby) - 2.část:
U Pálů se cítil jako doma

Kliknutím zvětšit
Šestiletý Jaroslav Hnátek nepotřeboval k pohonu svého automobilu žádný benzín.

V minulém vydání našich novin jsme Vám představili rodiče Jaroslava Hnátka, syna ředitele bývalé Pálovy továrny na baterie. Dnes se přeneseme do jeho klukovských let…

Byl vzteklý a tvrdohlavý klučina

Jaroslav Hnátek se narodil 1. července 1925 v zemské porodnici v Praze, na ostrově Štvanice. Pokřtěn byl v kostele na Karlově náměstí v Praze, přičemž jeho kmotrem se stal samotný továrník Jaroslav Jan Pála.

Výchova malého Jaroslava nebyla pro jeho rodiče nikterak snadnou záležitostí, protože dle jeho slov byl „poměrně dost vzteklý, vzpurný a tvrdohlavý klučina“. Malého a později mladého Jaroslava bylo tudíž nutné často usměrňovat: „Táta mě dokázal ,srovnat‘ klasickým způsobem, aniž by na mě křičel, a to poměrně rychle, maminka mě usměrňovala slovně. O tom, že rodiče to se mou neměli zrovna jednoduché, asi nejlépe vypovídá hodnocení mého vedoucího na česko-německém táboře v Lukově u Zlína, kde jsem se měl dále zdokonalovat v němčině. Charakterizoval mě tak, že si rád hraji na důležitého a uraženého, a tudíž je nejlepší mě ignorovat, nechat o samotě, a že pak se ještě rád vrátím mezi ostatní děti,“ přiznává se dnes Jaroslav Hnátek.

Metody, které uplatňoval Antonín Hnátek při výchově svého syna Jaroslava, byly sice poměrně tvrdé, ale zase na druhou stranu velmi inspirativní, za což je dnes Jaroslav Hnátek tuze rád: „Táta byl slušný a poctivý člověk, který mě vždy vštěpoval to, že když si dva solidní lidé na něco podají ruku, tak na to nepotřebují žádný papír. Vždycky mě vychovával k tomu, abych to, co slíbím, také splnil. Pro dnešní dobu je to ale tak trochu nepraktická rada. A také mně vždycky říkal, že vysoká politika je svinstvo, což se dneska ve stále větší míře potvrzuje.“

Děda mu podsouval zapálenou fajfku

Dědeček a babička z otcovy strany, Alois Hnátek (1870-1942) a Anna Hnátková, roz. Vodrážková (1866-1940), žili v Kamenici, a později v Čakovicích, na východ od Prahy. Jejich synové, Antonín a Josef, za nimi se svými rodinami, tudíž i s malým Jaroslavem, pravidelně, každý měsíc, jezdili. Jaroslavův děda pracoval jako mědikovec ve firmě Měďárna Čechy, zabývající se výrobou a montážemi převážně měděných kotlů, babička celý život pracovala na polích, a ke svým synům a vnukům byla velmi hodná.

Jaroslav Hnátek má ještě v blahé paměti, jak jeho děda, když „nahodil“ patřičnou grimasu a vycenil svůj jediný zub, mu se značným zaujetím nabízel zapálenou fajfku, a on ji pokaždé rezolutně odmítl. Jeho rodiče však nikdy nepohrdli gáblíkem na vidličku a posléze pečenou husičkou. Občas si odvezli husu i domů, což ale nebylo vůbec jednoduché. Dovozy či převozy jakýchkoliv potravin se tenkrát dost složitě evidovaly a podléhaly přísným kontrolám, a tak Hnátkovi převáželi husu raději „tajně“ – ukrytou pod sedačkou jejich automobilu.

Po dědečkovi z matčiny strany, Karlu Faschingbauerovi (1858-1930), správci malé továrničky v Praze – Libni, zdědil Jaroslav Hnátek značnou obavu z pozdního příchodu na vlakové nádraží – stejně jako on čeká na peróně už půl hodiny před odjezdem vlaku. S babičkou Emílií (1865-1912) se vzhledem k jejímu brzkému úmrtní nemohl nikdy setkat.

Nechal se „uplácet“ autíčky

Jako dítě byl Jaroslav Hnátek velmi často nemocen: „Největší zdravotní patálie jsem měl s plícemi, první zápal plic jsem prodělal již v předškolním věku. Pamatuji si, že mě léčil nějaký MUDr. Bub, což byl výborný člověk. Mimo klasického způsobu léčby mě tento doktor léčil ještě originální, alternativní metodou, která byla kupodivu dost úspěšná. Mamince doporučil, aby vyválela křenové placky, do kterých mě pak balila. Ale ty strašně studily, takže jsem řval jako tur, a to už předem, ještě než mi do nich maminka zabalila. Ještě víc jsem řval u zubaře, protože můj chrup nebyl po častých a vysokých horečkách zrovna moc pěkný, a navíc se mi velmi často – zřejmě po dědečkovi, tvořil zubní kaz. A tak mě maminka často vodila k zubaři. Slaňáci, kteří bydleli v sousedství zubní ordinace manželů Hemzalových (na křižovatce naproti Grandu), vždy neomylně zaznamenali moji návštěvu u zubaře, protože já jsem pokaždé strašně řval už na ulici, a když jsem pak v čekárně zaslechl zvuk zubní vrtačky, tak jsem ještě přidal na intenzitě. Maminka se mě snažila ,uplácet‘ tím, že za každou ,tichou návštěvu‘ zubaře mně kupovala malé dřevěné autíčko, která jsem tenkrát sbíral, a měl jsem jich celkem dost.“   

Tátovi upíjel pivo a rum

Jako malý kluk určitě neholdoval alkoholu. Ale občas si neodepřel malý doušek jamajského rumu, který jeho táta schovával v kredenci pro vzácné hosty, a jehož konzumace podléhala u Hnátků přísné evidenci – po každém odlití tohoto vzácného nápoje vytvořil Antonín Hnátek na flašce rysku, snad proto, aby se mu nějak záhadně „nevypařoval“. To mu ale nebylo vůbec nic platné, protože mladičký Jaroslav uměl vedle podpisu svého táty perfektně napodobovat i rysku na flašce jamajského rumu… Otázku, jak chutná ten údajně hořký, nazlátlý mok, pro který ho táta posílal do restaurace „U rybiček“, si kladl až do té doby, než z džbánku poprvé upil. Pak už pivo upíjel pravidelně, a při tom si nikdy nezapomněl setřít pěnu ze rtů.

U Pálů se cítil jako doma

Malý Jaroslav Hnátek často navštěvoval rodinu továrníka Pály. V podstatě se všemi rodinnými příslušníky Pálovy rodiny, jak se samotným panem továrníkem, tak i s jeho synem Rudolfem a dcerou Aničkou si výborně rozuměl. Malinko měl potíž s paní továrníkovou, která jako rodilá Němka nikdy neokusila kouzlo českého jazyka a která mu rozuměla jen tehdy, když ji dle nařízení maminky oslovil v němčině: „Milostivá paní.“ Dalšími rodinnými příslušníky Pálovy rodiny byli i dva bernardýni, s kterými si malý Jaroslav velmi často hrával. U Pálů se vždy cítil jako doma. „Já jsem je poznal jako hrozně dobré lidi. Zvlášť pan továrník, který ke mně promlouval v přátelském duchu, ale vždy otevřeně, byl na mě moc hodný, a občas mně věnoval i nějakou pozornost – nejčastěji knihu. Zprvu to byly jen knihy vyloženě dětské, ale později, kdy Kniha džunglí mě až tak neoslovovala, mě začal ,zásobovat‘ špičkovými a na tu dobu poměrně drahými knihami s vědecko-technickým zaměřením, jako například Věda láme monopoly, kterou mám ještě dnes i s jeho věnováním. Asi ve mně viděl zdatného technického pracovníka, který bude dále šířit dobré jméno Pálovy továrny, a v tomto duchu se asi snažil mě vzdělávat a vychovávat,“ vzpomíná Jaroslav Hnátek na dobrosrdečného J. J. Pálu.

O dvojku „zavadil“ jen zřídka

Do školy se Jaroslavovi moc nechtělo. A nebylo divu, protože již jako malý kluk byl velmi konzervativní, a tudíž jeho nedůvěra k novému, pro něj naprosto neznámému školnímu prostředí, byla značná. Ale brzo se otrkal: „Do školy jsem začal chodit v roce 1931, a to do budovy do dnešní speciální školy. Pamatuji se, že ředitele tam dělal pan Písecký, starší, velmi seriózní pán, a mou třídní učitelkou byla paní Pavlátová. Rád vzpomínám na paní učitelku Coubalovou, před kterou jsem měl respekt a která mně svým způsobem i pomáhala. V lavici jsem chtěl od prvního okamžiku sedět s Otíkem Nešporem, což byl můj nejlepší kamarád, ale na úvod jsem dostal jiného ,přísedícího‘. Ale protože jsem byl, jak již jsem uvedl, značně vzteklý a tvrdohlavý, Otíka Nešpora poměrně brzo posadili vedle mě. Jako žák jsem byl, asi po svém tátovi, velmi pečlivý a cílevědomý, takže s prospěchem jsem neměl sebemenší problémy. Prakticky jsem dostával samé jedničky.“

Jaroslav Hnátek byl celkem vzorným a poslušným žákem, a když náhodou „spáchal“ nějakou lotrovinu, kterou bylo nutno písemně sdělit jeho rodičům, měl v rukávu schován trumf, kterým se nemohl pochlubit žádný z jeho spolužáků: „Vzhledem k tomu, že jsem uměl velmi zdárně napodobit tátův podpis, tak mého tátu jsem těmito ,maličkostmi‘ vůbec nezatěžoval a ,žalující vzkazy‘ učitelů domů jsem si podepisoval sám,“ přiznává se Jaroslav Hnátek k „výrobě“ velmi zdařilých falzifikátů. 

Libor Pošta
23. 09. 2008, 19:44


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 2. Čtenáři celkem udělili: 6 bodů. Průměrný počet bodů: 3

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Arnošt
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

43.26%

Spíše ano
graf

17.60%

Spíše ne
graf

15.21%

V žádném případě
graf

23.93%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3005
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát