Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pátek 19. ledna 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Vlastimil Tlustý (poslanec Parlamentu ČR) - 2.část: Bil se o postavení v třídní smečce

foto
S rodiči v roce 1965.

V minulém vydání našich novin jsme představili rodiče a i prarodiče Vlastimila Tlustého, poslance Parlamentu ČR, a nahlédli do jeho raného dětství. To, jak se mediálně asi nejznámější Slaňák profiloval na základní škole a i mimo ní, se dočtete v dnešním vydání našich novin.

Do školy nastoupil v pěti letech

Protože maminka Vlastimila Tlustého se chtěla co nejdříve vrátit do zaměstnání, snad aby nepřišla o místo spojovatelky v telefonní ústředně, malý Vlastimil se ve školní lavici ocitl již v pěti letech: „Samozřejmě, že při nástupu do školy jsem vůbec neuměl číst, psát ani počítat, na rozdíl od některých vyspělejších spolužáků. Ve třídě jsem byl úplně nejmladší, takže jsem musel pořád něco dohánět. Jestliže některé maminky uvažují podobně, chtěl bych jim to zásadně nedoporučit. Ale naštěstí asi po 3 měsících docházky do školy nastala okolnost, která mi můj další pobyt v ní značně usnadnila. Přestěhovali jsme se do domu, který se nacházel hned naproti vchodu do školy na Komenského náměstí. Do ,práce‘ jsem to měl asi 20 metrů, což bylo báječné. A protože oba rodiče v té době dojížděli z hlavního náměstí autobusem do Kladna a vraceli se poměrně pozdě domů, byl mně nastolen takový samostatnější režim, který mi náramně vyhovoval a zároveň i usnadnil další pobyt ve škole. Ráno jsem sám vstával, sám jsem chodil do školy i ze školy, sám jsem se pohyboval – převážně na kole, po městě, topil jsem v domě, atd. Určitě jsem se výrazně odlišoval od dětí, které maminky nebo babičky vodily do školy, i ze školy, a které neměly to privilegium, aby v 1. třídě nosily klíče na krku, na ruce měly hodinky a v kapse peněženku s pětikorunou.“  

Sourozenců se nedočkal

Vlastimil Tlustý je jedináčkem, kteří občas bývají i dost rozmazlení a zhýčkaní. Je to případ i slánského poslance. „Ne, to určitě ne! Mě totiž neměl kdo hýčkat, protože naprostou většinu času jsem byl doma sám. Tatínek přijížděl pozdě domů, takže jsem ho viděl tak maximálně půl hodiny denně, a maminka pracovala na směny, takže občas jsem ji neviděl vůbec. A já chodil spát v zimě v sedm a v létě v osm hodin… To, že rodiče uvažovali o sourozencích, ale nakonec jsem zůstal sám, mě nikdy nekonsternovalo. Vždycky jsem to vnímal jako minci s dvěma stranami, z nichž jedna je dobrá a druhá špatná. Jako zásadní výhodu či nevýhodu jsem to nikdy nebral.“

Nového Favorita si vydupal u prodavačky

Pro své první kolo jel malý Vlastík s babičkou Tlustou vlakem, přes Kralupy do Ústí nad Labem. Zde na něho „čekal“ červený Pionýr, který byl pro jeho bratrance, Josefa Šelichu, již nepotřebnou ojetinou. Ale pro malého Vlastu to byl skvělý dopravní prostředek, který však zprvu nedokázal patřičně osedlat, protože nedosáhl na šlapky. Když se mu to asi po roce povedlo, začal podnikat své první pokusy ve Štechově ulici, kde zpočátku jezdil jen z kopce a na jedné šlapce, jako na koloběžce. Když zvládl sjezd z „Komendy“ ke kostelu sv. Gotharda, dokázal se otočit a vyšlapat nahoru, nabyl malý Vlasta přesvědčení, že je již skvělým cyklistou, který si může dovolit občas i trochu zamachrovat. No, a při jedné otočce u Gotharda mu to nějak nevyšlo, takže domů se vrátil notně potlučen, s odřenými koleny a lokty. Když už byl skutečně zkušeným cyklistou, který se díky tomuto prostředku dokázal pohybovat po velmi širokém okolí Slaného, zakoupil si z našetřených pětikorun, za 1050 Kčs, nového červeného Favorita. A jak ho Vlastimil sháněl? „Strašně! Koupil jsem ho v prodejně pod hlavním náměstím, kde se prodávají kola i dnes. Pamatuji se, že jsem paní prodavačku chodil otravovat tak dlouho, až jí nakonec nezbylo nic jiného, než přiznat, že jedno takové kolo kupodivu přišlo a mají ho prý volné na skladě.“

Vyzbrojen byl dvěma praky a foukací trubičkou

V „operačním“ prostoru, který pokrýval téměř celé královské město, provozoval Vlastimil se svými kamarády řadu aktivit. Od bohulibých až po ty, za které byl doma spravedlivě ztrestán. Nejčastějším důvodem zloby rodičů byly až příliš přesné trefy prakem do nepublikovatelných terčů: „Na louce jsme ustřelovali drobné kytičky, a to na 5 i více metrů, podle čehož se dá soudit, že jsme byli opravdu velmi přesní střelci. K přesné střelbě na neživé terče jsme používali své lepší, profi praky, kterými jsme chtěli ostatním dokázat, že to opravdu umíme. A pak jsme měli takové malé praky, kterými jsme po sobě stříleli jeřabiny. Co se týče našich profi praků, tak můj prak byl určitě nejvýkonnější. Získal jsem ho poměrně kuriózně, protože předtím, než jsem ho ,zkonfiskoval‘ mému dědovi, učiteli Horovi, on ho ve škole zabavil jednomu, zřejmě již staršímu hříšníkovi. Staršímu proto, že tento prak by nezvládl vyrobit kluk v mém věku. Byl to skutečně profesionální, velmi pěkně provedený prak mimořádné výkonnosti, vyrobený z kovu a opatřený silnými gumami. Vzhledem k velké praxi jsem s ním dokázal trefit téměř všechno, co bylo na dostřel.“ 

Dalším nešvarem, který souvisel s „municí“ asi tak desetiletého Vlastimila, bylo vyfukování kuliček plastelíny z asi čtyřiceticentimetrových trubiček: „Určitě se najdou pamětníci, kteří na Komenského náměstí nevěřícně kroutili hlavami nad olepenými fasádami domů a pihatými nápisy téměř všech obchodů kolem školy.“

Hlídal stoh před požárem, přesto byl doma zbit

Největší výprask dostal malý Vlastimil od svého táty, když se nevrátil v domluvených 18 hodin, ale přišel domů až o 3 hodiny později. Co bylo příčinou? „Příčina byla ještě strašnější, než samotný pozdní příchod. S kamarády jsme hasili požár takového malého stohu na kraji Slaného, směrem na Velvary. Vše se odehrálo tak, že jeden ze spolužáků nevymyslel nic lepšího, než že z velkého stohu vynosil, naštěstí dál do pole, asi 10 balíků, které následně zapálil. To, že značně podcenil hořlavost tohoto materiálu, se ukázalo poté, kdy pět sedmiletých kluků se ve velké panice snažilo bezúspěšně uhasit skutečně ohromný oheň. Ten sice stále slábl, ale ne natolik, aby se od něj dalo odejít v hodinu, která byla pro mě kritická. Bylo to pro mě velké dilema, protože jsem věděl, že když na sklonku podzimu, kdy je večer již pěkná tma, přijdu pozdě večer domů, tak že z toho bude pěkný průšvih. Na druhé straně jsem si říkal, že kdyby od tohoto ohně chytl vedlejší velký stoh, nastala by ještě větší katastrofa. A tak jsem tam ještě s jedním kamarádem raději počkali až do úplného dohoření ohně, do devíti večer, kdy mě po Slaném již hledalo široké příbuzenstvo. Při cestě domů jsem intenzivně přemýšlel o tom, jak zdůvodním svůj pozdní příchod. Když jsem přišel a nasupenému tátovi sdělil, že jsem čekal, až dohoří ohýnek, založený vedle stohu, vůbec jsem si nepomohl. Dostal jsem pořádný výprask a navíc mně bylo odebráno kolo, na což jsem reagoval vytrvalým, téměř několikadenním brekotem. Vnímal jsem to jako velkou křivdu a obrovskou nespravedlnost, protože jsem si myslel, že jsem hrdinně střežil velký stoh, aby nelehl popelem. Pamatuji se, že po tomto výprasku jsem se táty dlouho bál, protože ta situace byla opravdu vypjatá.“

Bil se o čest a místo ve smečce

Protože Vlastimil byl ve třídě úplně nejmladší, jeho starší spolužáci průběžně zkoušeli, jestli je v třídní smečce „správně“ zařazen. Jejich testy ale malého Vlastíka dost rozčilovaly, takže občas docházelo i k ostřejším výměnám názorů: „Já jsem rozhodně nebyl agresivní dítě, a také jsem nikdy nikoho nenapadl. Ale když někdo napadl mne, tak jsem se vždy zarputile bránil. Odneslo to několik mých spolužáků, kteří dostali docela tvrdou nakládačku, aby si dobře zapamatovali, že si na mě nemohou vyskakovat a že v třídní hierarchii je rozhodně před sebe nepustím. Poslední ,souboj‘ jsem podstoupil asi v 17ti letech na gymnáziu, a pamatuji se, že útočník byl velmi nemile překvapen rychlostí a tvrdostí mé reakce. Neříkám, že jsem vždy odešel jako vítěz, ale určitě jsem nebyl nikdy zbit. Přinejhorším obě strany odcházely ze souboje více či méně postiženy. Znamená to, že oběma sokům tekla krev z nosu a na těle jim naskákala nějaká ta modřina. I přes tyto občasné šarvátky jsme vyrůstali v běžném, normálním prostředí, ke kterému takovéto klukovské ,vyřizování účtů‘ jednoduše patří. Musím říci, že pak zejména na vojně se mi tato zkušenost náramně hodila.“ 

Libor Pošta
23. 10. 2007, 20:23


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 2. Čtenáři celkem udělili: 5 bodů. Průměrný počet bodů: 2.5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Ilona
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.61%

Spíše ano
graf

18.46%

Spíše ne
graf

14.68%

V žádném případě
graf

19.24%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 899
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát