• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ladislav Kočka (bývalý tiskař) - 1.část:
Jeho táta se snažil o co nejrychlejší pád rakousko-uherských vojsk

Rodina Kočkova v roce 1914. Třetí zprava je čtyřletý Ladislav Kočka, jeho sedmiletý bratr Vojtěch, ostříhaný nakrátko, se uprostřed fotografie přidržuje rohu stolku. Táta Ladislava Kočky stojí v horní řadě uprostřed, jeho maminka st

Ladislav Kočka, který se letos dožil požehnaného věku – 97 roků (narodil se 9. května 1910), vedl v letech 1936 až 1950, spolu se svým bratrem Vojtěchem, známou Tiskárnu Kočka ve Slaném.  

Vyučil se sazečem, pak pracoval v tiskárně v německy hovořícím městě Odry, aby se zdokonalil v němčině. Další vzdělání, ovšem jen částečné, získal v německém Norimberku. Čtyřletou grafickou školu totiž nestačil dokončit, protože, jak sám říká: „Hitler mi to uťal.“ Po dvou letech studií nastoupil do Tiskárny Kočka, dříve Neubert, kde se stal nejdříve sazečem a pak tiskařem. V roli vedoucího tiskárny se ocitl v roce 1936…

Jeho táta založil Tiskárnu Kočka

Otec Ladislava Kočky, Vojtěch Kočka (1879-1948), se narodil v Trpoměchách, a po vychození chlapecké školy se vyučil sazečem a nastoupil do tiskárny paní Hermanové, v dnešní ulici E. Beneše. Po smrti manžela paní Hermanové vedl tuto tiskárnu Ladislavův otec. V roce 1914 ale musel jít do války, narukoval do Srbska.

Když se po necelých třech letech vrátil zdráv z válečných polí, stal se šéfem rakousko-uherské vojenské tiskárny na Malé straně v Praze, kde se vedle své tiskařské profese snažil o co nejrychlejší pád rakouských vojsk: „Otec vyslal jednoho sazeče s čerstvými obtahy připravovaných vyhlášek stanného práva do Obecního domu, což přispělo k lepší informovanosti tehdejšího předsednictva Národního výboru.“

Po válce byla ve Slaném otevřena Tiskárna Neubert, na kterou byla zanedlouho, po úmrtí majitele tiskárny, vyhlášena dražba. Jednou z asi šesti osob, které se společně ucházely o „opuštěnou“ tiskárnu, byl i Ladislavův otec, Vojtěch Kočka. S jeho společníky v dražbě uspěl a během několika let již tato tiskárna nesla název Tiskárna Kočka. „Ale ze začátku to neměl vůbec jednoduché, protože se musel vypořádat se svými společníky. Předtím, než mohl říci, že ta tiskárna je opravdu jeho, vyplácel nemalé částky, takže se ,jelo‘ takzvaně na doraz, “ vzpomíná na poměrně těžké podnikatelské začátky svého otce 97letý Ladislav Kočka.

S budoucí paní prezidentovou chodila na kursy šití

Maminka Ladislava Kočky, Marie Kočková, rozená Kašpárková(1887-1960), se narodila v Tuřanech, a v mládí byla aktivní ženou, která mimo to, že zabezpečovala chod domácnosti, se například věnovala ochotnické činnosti. Za zmínku určitě stojí její účast na kursech šití u paní Šejnové, kterých se ve stejné době zúčastňovala i budoucí žena prezidenta Edvarda Beneše. Na těchto kursech maminka zhotovila většinu oblečení jak pro malého Ladislava, tak i pro jeho bratra Vojtěcha. „Nějaké kupování šatů nebo jiného oblečení, to u nás neexistovalo. V podstatě všechno ušila maminka,“ vzpomíná L. Kočka na svoji maminku. 

Letos by se dožil 100 let

Ladislav Kočka měl pouze jednoho sourozence, a to bratra Vojtěcha, který byl o dva roky starší. Na rozdíl od L. Kočky chodil na základní školu do Tuřan. „Maminka byla tehdy po operaci hospitalizována v nemocnici, v Praze, a tak mého bratra ,šoupli‘ k dědečkovi do Tuřan. Já zůstal u tety ve Slaném a chodil do školy na Komenského náměstí,“ vzpomíná dnes na školní odloučení od svého bratra Ladislav Kočka.  

Na rozdíl od Ladislava Kočky stačil ještě před 2. světovou válkou dostudovat grafickou školu v Norimberku. Po návratu do Čech nastoupil v tiskárně Neubert v Praze, na Smíchově, kde pracoval v kartonáži. Poté pracoval, až do znárodnění v roce 1950, v tiskárně svého otce, a dále pak ve Středočeských tiskárnách. V letošním roce by se dožil 100 let.

Byli živi o králících

Malý Ladislav Kočka vyrůstal, tak, jako valná většina děcek té doby, ve velmi skromných poměrech, navíc umocněných začátkem 1. světové války. „Tenkrát jsme to neměli vůbec lehké, protože tatínek byl na vojně v Srbsku a maminka nás živila v podstatě tím, že chovala králíky, a od dědečka z Tuřan, který měl jednu kravku, občas dostala čerstvé mléko a domácí chléb. Takže v bídě jsme rozhodně nežili, ale na nějaké ,vyskakování‘ to také nebylo. I o vánoční svátky jsme si nemohli dovolit jiný pokrm, než tradičního králíka.“

A jaké dárky vůbec malý Ladislav Kočka nacházel pod vánočním stromkem na začátku 1. světové války? „Dárky byly velmi prosté. Většinou se jednalo o dřevěné hračky. Já si pamatuji, že velkou radost jsem měl z dřevěné káči. Doslova nadšený jsem byl z takového námořnického oblečku, který jsem pak velmi často nosil.“ 

Slušnou fyzičku získal v Sokole

Už jako šestiletý cvičil ve slánském Sokole. A co mu to dalo? „Když jsem v šesti letech začal cvičit v Sokole, tak chlapi byli tenkrát na vojně, ve válce, takže jsme tam cvičili akorát my, žáci. Učitelky, které nás tehdy vedly, nám věnovaly opravdu hodně času, a to se samozřejmě promítlo na naší výborné fyzičce. Vím, že jsme byli rozděleni asi do 12ti družstev, z nichž v každém cvičilo 8 až 10 žáků… Já si nemůžu pomoct, ale Sokol – to byla tenkrát výborná organizace, díky které jsem se celý život udržoval ve slušné fyzické kondici a ve zdraví se dožil mého věku. Dneska většina mladých žádnou fyzičku nemá, protože pořád čučí do počítače nebo v televizi koukají na kdejakou blbost.“

Češtinu si zamiloval, matematiku nikoliv

Častým hostem v rodině Kočkových byla paní učitelka Těšňovská, která, když s maminkou L. Kočky probírala „dámské záležitosti“, věnovala nějaký čas i malému Ladislavovi. Za její pomoci si ještě před nástupem do školy osvojil určité základy psaní, či spíše čmárání. Slušně a úhledně psát se naučil o rok později - v prvním ročníku chlapecké školy na Komenského náměstí ve Slaném. A jakým způsobem se tenkrát učili psát malý Ladislav a jeho vrstevníci? „Na stěně byla připevněna malá břidlicová tabulka a vedle ní visela na provázku houbička. Velké, nalinkované tabule jsme měli až od páté třídy… A na tu malou tabulku jsme pořád něco psali a pořád mazali. Takhle jednoduše jsme se naučili psát,“ vzpomněl na počátky svého vzdělávání L. Kočka.  

Psaní a vůbec český jazyk se stal jeho zamilovaným předmětem, což se naopak nedalo říci o matematice. Ale i přes líté „souboje“ s čísly se Ladislav Kočka učil vcelku slušně, a dá se říci, že byl typickým dvojkařem. V třídním kolektivu byl většinou nenápadný a choval se velmi slušně, na rozdíl od několika vyhlášených, nezvladatelných darebáků, na které platil snad jediný učitel této školy.

Nepřehlédnutelnou a respektovanou postavou školy na Komenského náměstí byl pan učitel Černý: „Na pana učitele Černého si pamatuji jako na mohutného chlapa, který vzbuzoval, jak svou postavou, tak i svým nekompromisním vystupováním vůči žákům, velký respekt. Prostě všichni z něho měli vítr,“ vzpomíná L. Kočka na obávanou persónu chlapecké školy.

Učil se jezdit na kole z Michlovy továrny

Kolo, na kterém malý Ladislav Kočka podnikal první jezdecké pokusy, je stále v pojízdném stavu, i když dlouhodoběji odložené v „půdním depozitáři“. „Kolo jsem od rodičů dostal asi v sedmi letech, a pamatuji se, že stálo 200 K. Pocházelo z Michlovy továrny na bicykly a motocykly Orion, a v tehdejší době to bylo docela moderní kolo. Tenkrát jsme bydleli Na Skalkách, kde jsem se také, společně s kluky z dalších dvou baráků – víc jich tam tehdy nebylo, učil jezdit na svém zánovním kole. Jako každý malý kluk, který se učí jezdit na kole, jsem byl pořád potlučený a měl jsem permanentně odřená kolena,“ vzpomíná L. Kočka na to, jak se za 1. světové války učil jezdit na kole.

Libor Pošta
20. 11. 2007, 21:08

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.