Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je středa 18. července 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

MUDr. Martin Votýpka-Pecha (primář Nemocnice Slaný) - 1.část: Jeho táta prožil neobyčejně dramatické dětství

Kliknutím zvětšit
MUDr. Josef Votýpka-Pecha očkuje v ghanském Kumasi černošské děti. To se psal rok 1963. Foto z rodinného archivu MUDr. Martina Votýpky-Pechy

MUDr. Martin Votýpka-Pecha je primářem radiodiagnostického oddělení Nemocnice Slaný. Narodil se v roce 1956 v Kladně. V té době jeho rodina žila v Lánech a poté se přestěhovala do Nového Strašecí. Odtud v roce 1961 odjel s rodinou do africké Ghany, kde jeho táta vykonával zdravotnickou misi v rámci pomoci rozvojovým zemím. Po návratu, v roce 1965, navštěvoval ZDŠ v Novém Strašecí a posléze ve stejném městě vystudoval i gymnázium. Po maturitě absolvoval studia na Fakultě všeobecného lékařství University Karlovy v Praze. Když si v roce 1982 „odkroutil“ i vojenskou službu, nastoupil jako lékař na radiodiagnostickém oddělení Nemocnice Slaný. V roce 1991 byl jmenován primářem tohoto oddělení.

MUDr. Martin Votýpka-Pecha má dva starší sourozence, bratra Josefa, nar. 1945, který je obvodním lékařem v Rumburku, a sestru Marii Magdalénu, nar. 1953, která je specialistkou – revmatoložkou, působící jak v kladenské, tak i ve slánské nemocnici.

V roce 1977 se oženil s Evou Havlíkovou, nyní zdravotní sestrou v kladenské LDN, s níž má 3 děti. Klára (31) je manažerkou v T-mobile, Martina (29) je restaurátorkou a nejmladší Martin (21) právě absolvoval střední hotelovou školu.

Jeho táta utekl v šesti letech z domova

Rodiče své zlobící děti často straší peklem, ale tátu Martina Votýpky–Pechy, Josefa (1922 – 2004), když byl malé dítko, nikdo strašit peklem nemusel. On ho v dětství opravdu zažil. Jeho matka, Martinova babička, roz. Anna Ždárová, zemřela na tuberkulosu, když byly Josefovi tři roky. Po smrti maminky ho vedle jeho otce vychovávala Martinova prababička z matčiny strany, která byla velmi hodná a také na ni rád vzpomínal. Ale po dvou letech, když bylo Josefovi pět let, se jeho otec znovu oženil s matkou svého nemanželského syna. Z tohoto manželství vzešel další syn, který však ještě v kolébce, když ho mladší bráškové hlídali, zemřel. Jejich otec staršího syna následně tak zmlátil, že mu přerazil obě nohy. Josef byl také brutálně zbit, ale naštěstí se to obešlo bez zlomenin. Krátce po těchto hororových scenériích v rodině utekl z domova. V létě mu pak bylo docela hej. Žil divoce, jako bezdomovec, a živil se kde čím, ale nejraději hlídal třešňové sady.

Málem umrzl v dutině stromu

Když ale nastal podzim a prudce se ochladilo, malý Josef nevěděl, kde by složil hlavu. Jako obydlí si vybral dutinu velké lípy, kde nějakou dobu přežíval. V prosinci, kolem vánoc, ho tam celého zkřehlého našel pan farář. Jinak by s největší pravděpodobností umrzl. Na faře se o něj pan farář celkem dobře staral, a to až do doby, dokud se formálně nevyřídilo, že se Martinova táty jeho otec zříká. Pak ho umístil do celkem prestižního sirotčince v Praze. Malý Josef si tam vydělával jako ministrant a posel – po Praze roznášel hostie, které pekly jeptišky, jež vedly sirotčinec. Na delší cesty dostával jízdné, ala malý Josef šel často pěšky i delší trasy, aby si mohl za ušetřené jízdné koupit indiána či jinou laskominu. Kamarádil i s drožkářskými koňmi, kterým nosil jablka. Tímto způsobem poznal Prahu velmi brzo a důkladně, ale jeho stále více lákaly dveře knihovny, které se naučil potají otevírat, a pak se dlouhé večery nemohl odtrhnout od knih…

Saleziáni mu našli adoptivní rodiče

V učení, pravděpodobně u koláře, kde byl pověřen hlídáním malých dětí a uklízením, nevydržel ani rok, proto se sám přihlásil ke zkouškám na akademické gymnasium, které úspěšně složil, a hned si obstaral práci v tržnici. Aby byl připuštěn ke zkouškám, musel zfingovat podpis svého otce, a i když se na to později přišlo, nebyl vyhozen, neboť jako nemajetný nemusel platit školné. Když prasklo, že táta Martina v tržnici nejen pracuje, ale i přespává, umístili ho do internátu k Saleziánům, což byl mnišský řád. Saleziáni mu posléze našli adoptivní rodiče Pechovi, kteří naivně doufali, že mladičký Josef vystuduje na kněze. Saleziánští mniši ale za války odešli z Čech a mladého Josefa s sebou nevzali, protože v sobě prý neměl dost pokory.

FotoMaturitní foto Josefa Votýpky-Pechy, Martinova táty. Foto z rodinného archivu MUDr. Martina Votýpky-Pechy.

V Louňovicích se poznal s Marií

Pechovi bydleli nejdříve v Praze, ale potom si postavili vilku v Louňovicích, kde se mladý Josef Votýpka-Pecha poznal s Marií Draždákovou, jejíž rodina Josefa neformálně adoptovala. V roce 1943 byl Josef totálně nasazen v Sellinger a Bellot – náboje, a když za krátko hrozilo totální nasazení v Reichu i Marii, dlouho se nerozmýšleli a v listopadu 1943 se vzali. Počátkem roku 1945 Marie porodila prvního syna, sourozence Martina Votýpky-Pechy, Josefa. Jeho otec se už po několikáté ocitl na hranici života a smrti, tentokrát si se zubatou zahrával při likvidaci tyfové epidemie v Terezíně, v květnu 1945. Po válce Marie svého manžela přihlásila na medicínu a sama absolvovala nadstavbové učitelské studium.

Když úspěšně dokončil studia medicíny, navštívil svého otce – toho, který se ho zřekl, aby mu zvěstoval tu skvělou novinu. Ale byl to malér, protože jeho táta si začal půjčovat peníze na hospodu, a hned začal operovat s tím, že by to jeho syn mohl zaplatit. A tak se zase ve zlém a už natrvalo rozešli. O pana doktora se začali zajímat i další příbuzní z matčiny strany, o kterých do té doby neměl nejmenší tušení. Neznal je proto, že v raném dětském věku, kdy mu bylo nejvíc zle, pro něj nikdy nic neudělali.

Gagarin odletěl do vesmíru, Votýpka-Pecha „jenom“ do Ghany

MUDr. Josef Votýpka Pecha postupně získal atestaci z ftiseologie, plicní chirurgie, interny a organizace zdravotnictví. Nejdříve působil v plicní léčebně v Prosečnici, kde prodělal těžkou nemoc z ozáření, což ho donutilo změnit pracovní orientaci – přijal místo obvodního lékaře v Lánech. Odtud jeho cesta vedla do OÚNZ v Novém Strašecí, kde působil jako ředitel a významně se zasloužil o vybudování polikliniky. Poté, co byly sloučeny okresy Rakovník a Nové Strašecí, se přihlásil do programu pomoci rozvojovým zemím. Po pečlivé konzultaci s manželkou si z několika nabídek vybrali africkou Ghanu. V ghanském Kumasi, kde pobývali v letech 1961 až 1965, byl jedním z nejváženějších lékařů, protože se stal dvorním lékařem jednoho z mocných mužů rovníkové Afriky – Ašantského krále. Byl přednostou největší TBC léčebny v Africe mezi Saharou a rovníkem.

Další zdravotnickou misi podnikl do Tripolisu

Po návratu z Ghany převzal uvolněné místo ředitele OÚNZ Rakovník, kde se zasloužil o modernizaci starých budov a postavení velkého moderního pavilonu. Ale protože s papaláši minulého režimu nenašel společnou řeč, byl nucen z Rakovníka odejít k útvaru Civilní obrany Středočeského kraje, kde do roku 1982 působil jako vedoucí lékař. V roce 1982 podnikl další významnou zahraniční zdravotní misi, když do roku 1985 šéfoval zdravotnickému týmu polikliniky č. 1 v Gurži, v libyjském Tripolisu. Nakonec pracoval v Novém Strašecí na částečný úvazek, a to jako ambulantní plicní lékař. Angažoval se také v Českém rybářském svazu Nové Strašecí, kde se podílel na stavbě dvou nových rybníků. V Novém Strašecí žil až do své smrti v roce 2004. Dlouhá léta aktivně působil v Českém červeném kříži – vedl družinu v Lánech a v Novém Strašecí.

Libor Pošta
26. 07. 2009, 10:05


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 7. Čtenáři celkem udělili: 33 bodů. Průměrný počet bodů: 4.71

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Šuměnka - 02. 02. 2015, 20:20:45
dík panu doktorovi
Krásný článek o krásném člověku a lidské síle. Povedlo se mu vychovat i velmi slušné a úctyhodné děti, minimálně syna Martina.

Dnes má svátek Drahomíra
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.29%

Spíše ano
graf

17.38%

Spíše ne
graf

14.45%

V žádném případě
graf

18.88%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1128
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát