Kliknte zde
Dobrý den, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je čtvrtek 26. dubna 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Jiří Jirát (organizátor vysokohorské turistiky) - 2.část: Do branky nikoho nepustil

foto
Bez tohoto průkazu totožnosti se by se Jiří Jirát v roce 1943 neodvážil vykročit z domu. Z rodinného archivu J. Jiráta

V prvním díle jsme Vám představili rodiče Jiřího Jiráta, neúnavného propagátora vysokohorské turistiky a rozeného obchodníka, a poodhalili jeho první životní kroky. Dnes se dozvíte mimo jiné i to, jak mladý Jiří Jirát za první republiky hrdinně, po vzoru Pláničky, hájil svou branku na místním plácku, jak ministroval, či muzicíroval s kamarády v okolních vesnicích.

Husy ho dohnaly až k pláči

Na prarodiče z matčiny strany, Jana a Antonii, vzpomíná Jiří Jirát často a rád. A aby také ne, když u nich prožil prvních 10 bezstarostných let života. Ale jednou přece jen velkou starost měl. To když ho babička Liscová jednoho dne poslala na přilehlé pole pást husy: „To mně bylo asi 5 let. Na pastvu jsem vodíval dvě hejna – jedno bylo maminky a druhé babičky. Když jsem je přivedl na pole, bylo tam dalších asi 50 hus, a ty naše se mezi ně zamíchaly. Já nevěděl, které jsou naše, a tak jsem začal hrozně brečet. Naštěstí jsem nevěděl ani to, že husy jsou chytré. V poledne se samy seřadily a začaly pěkně v řadě pochodovat domů. Fuj, to jsem si ale tenkrát oddych… Jinak s dědou Liscem jsem často jezdíval s koňmi pro krmení a často jsem měl možnost koně kočírovat. A to i při cestách na trhy. To mě hrozně bavilo.“

Méně už malého Jiříka bavilo pást kozy: „První byla bílá, rohatá a ta druhá černá bez rohů. Obě byly dost drzé a dělaly si se mnou, co chtěly. Zlaté husy. Ještě víc mě štvalo to, že když jsem pásl kozy, kluci hráli na vedlejším plácku fotbal.“

Měl strach, že mu snědí buchty

Největší pochoutkou byly pro malého Jiříka Jiráta buchty s mákem, které jeho maminka pekla vždy v neděli. A protože Jirka měl strach, že jeho buchtičky budou členy rodiny rychle snědeny, hlavně tatínkem, odnášel si velkou část této pochutiny, stejně jako veverka, do své skrýše. Ale jednou to Jirka, když byly buchtičky obzvláště vypečené, trochu přehnal. Do své skrýše jich odnesl půl pekáče, což neuniklo pozornosti jeho maminky. „Ježíšmarjá, vždyť před chvilkou tu byl ještě plný pekáč, a teď ho tady je jenom půlka,“ prohlásila s patřičně zvýšeným hlasem, a tak Jirka musel s pravdou ven. Od té doby se u Jirátů už buchty neztrácely.

Půjdeš na kněze!

Když bylo malému Jiřímu 7 let, jednoho rána v neděli u nich začal někdo zběsile bouchat na vrata. Maminka šla hned otevřít a již za chvíli Jirku tahal z postele jeho nejlepší kamarád, Vašek Kovařík. Oči měl až na vrch hlavy a z jeho úst se hned „vysypal“ jasný požadavek: „Jirko, vstávej! Jdeme do kostela, budeš dělat ministranta!“ Malý Jirka Jirát z hodin náboženství zhruba věděl, o co jde, ale své počínání před oltářem si nedokázal dost dobře představit. Ale Vašek Kovařík byl neodbytný: „Dělej, vstávej, já tě to po cestě naučím!“ Výmluvy Jirky, že to určitě nezvládne, nebyly brány vůbec v potaz, a za chvíli již rychlým krokem směrovali ke kostelu do Budeniček. Během zhruba kilometrové trasy prošel Jirka ministrantským rychlokursem a po několika minutách byl, již v červenobílé košilce, připraven v zákristii, spolu s ostatními ministranty, ke svému prvnímu účinkování v chrámu božím. Přes značnou trému zvládl ceremonii křtu bez nejmenšího zaváhání, což spokojený otec dítka vyjádřil odměnou 10 korun. Byly to Jirkovy první vydělané peníze, bez asistence jeho táty či dědy. Měl ohromnou radost a hned se běžel pochlubit tátovi: „Doma jsem tatínkovi vyprávěl, jak jsem se stal rychle ministrantem, a on na to hned odvětil: ,No, vidíš to, ty kluku šikovná… Půjdeš na kněze! V Žebráku u Berouna máme strejdu, který je také knězem, a on tě zaučí.‘ To by ale k tomu, abych mohl být vysvěcen na kněze, nestačilo. Musel bych na studia, která v té době nebyla zrovna nejlevnější záležitostí. A tak z důvodů finančních z mé kněžské kariéry záhy sešlo,“ vzpomíná Jiří Jirát na okamžiky, které mohly naprosto změnit jeho životní dráhu.

Do branky nikoho nepustil

V dětství měl Jiří Jirát docela hodně kamarádů, se kterými nejčastěji hrál fotbal. Jeho místo bylo v brance, do kterého nikoho nepustil. Vzorem mu byl slávistický brankář Plánička, jehož styl se snažil napodobovat. Ale stát v jarpické brance nebyla vůbec žádná sranda: „Fotbal jsem hrál i s dvěma bombarďáky, Honzou Svobodou a Vaškem Tajzichem, kteří byli takoví udělaní, o dva roky starší kluci. Takže když vystřelili na branku, tak jsem div neproletěl i s merunou sítí. Také to byli nejvyhlášenější rváči na vesnici, nikdo je nedokázal přeprat, a uměli i výborně střílet prakem a skákat šipky do vody,“ vzpomíná po letech Jiří Jirát.

Mezi oblíbené „sporty“ venkovských kluků patřila také hra o kuličky, v které Jiří Jirát obzvláště vynikal a své kamarády vždy připravil téměř o všechny kuličky, které pak vystřeloval prakem.

Pak mu byly housle dobré

Jako malý kluk se učil hrát na housle. Když odehrál osmý sešit, zjistil, že virtuosem asi nebude: „Jednou jsem přišel asi v sedm hodin večer domů – to jsem už měl odehraný ten osmý sešit, a táta se mi zeptal, jak mi to jde. Já mu říkám, že špatně a že se na to asi vykašlu. To jsem asi říkat neměl, protože táta se šíleně nasupil, sundal pásek a já dostal výprask, na který se nedá zapomenout. Kdyby se mě maminka nezastala, tak jsem měl zadek na cimpr campr. Tak skončila moje výuka hry na housle.“

Mladý Jiří Jirát se ale přece jen něco naučil, a hru na housle, i když ne úplně dokonalou, později patřičně zúročil: „Další z mých kamarádů, Vašek Kovařík – známý to ničitel mých hraček, sice hrát fotbal vůbec neuměl, ale hrál docela obstojně na housle. A tak jsme vytvořili duo. Občas jsme si zajeli zahrát do Pálče, k panu Pánkovi, což byl otec Jendy Pánka, který prodával v Jednotě. Vždycky přispěchal z pole, rychle nakrmil dobytek, vzal klarinet a dali jsme se do hraní. Na kole jsme jezdili hrát i do Břešťan, a když jsme se docela solidně sehráli, tak jsme v naší vsi chodili hrát tzv. ,štandrdle‘. Jak měl svátek Josef nebo svatý Václav, chodili jsme po domech, kde oslavenci bydleli, a na jejich přání jsme jim vždycky něco zahráli, a pak za to dostali nějakou odměnu. Můžu odpovědně prohlásit, že jsme nikdy nevynechali ani jednoho svatého. Za námi chodívalo tak 10 kluků z vesnice, pro které to byla docela slušná zábava. Ale protože neuměli hrát, tak obdarováni byli jen velmi zřídka,“ vzpomíná Jiří Jirát na své hudební produkce v raném věku.

Úkoly za něj psal bratranec

Ve škole byl Jiří Jirát průměrným žákem, kterého vůbec nebavilo psát domácí úkoly. Nepsal doma ani ve škole, ale přesto je měl vždycky na výbornou. „Domácími úkoly jsem ,pověřoval‘ mého bratrance Václava, velmi nadaného žáka, pro kterého bylo učení, na rozdíl ode mě, koníčkem. Byl to neskutečně hodný bratranec, protože zatímco já pospíchal hrát s klukama fotbal, on se vždycky s velkým nadšením ujal mých úkolů. Největší odměnou pro jeho záskoky byly hruškové vdolky s domácí smetanou, které pekla moje máma,“ přiznává se Jiří Jirát k obcházení školních povinností.

Učil se v nejlepším obchodu ve Slaném

Do učení nastoupil 15. března 1941, a to k vyhlášenému obchodníkovi Janu Dolejšímu, který prodával potraviny a lahůdky: „U pana Dolejšího jsem si nemohl na nic stěžovat. Opatřil mě byt a měl jsem u něho zajištěno i stravování. Ráno v 7 hodin byla snídaně, v 9.30 svačina, ve 12 hodin oběd – jedlo se u jednoho stolu s panem šéfem, paní šéfovou a oběma úředníky, a pak ještě byla v 16 hodin svačina a v 18.30 večeře. Byl to v podstatě takový malý internát. Cítil jsem se tam jako doma,“ vzpomíná Jiří Jirát, s nostalgií v hlase, na skvělé učednické zázemí u Dolejších…

Libor Pošta
09. 06. 2009, 12:30


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Článek ještě nebyl hodnocen

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Oto
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.52%

Spíše ano
graf

17.65%

Spíše ne
graf

14.22%

V žádném případě
graf

18.61%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1048
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát