Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pátek 19. ledna 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Vladimír Nosek (spoluzakladatel OF ve Slaném) - 2. část: Slánská hora byla pro něj středem světa

foto
Vladimír Nosek se svými kamarády na „Place“. Foto z rodinného archivu Vl. Noska

V první části jsme vás seznámili s rodiči a dalšími zajímavými předky Vladimíra Noska, který před dvaceti lety ve Slaném spoluzakládal OF a později i místní organizaci ČSSD, a zavedli vás do Slaného konce 20. let minulého století, kdy malý Vladimír pod Slánskou horou prožíval své nejranější dětství. Dnes nahlédneme do jeho klukovských let.

Na školu vzpomíná jen mlhavě

Do obecné školy začal chodit, když mu ještě nebylo 6 let. Ale když se narodil až v prosinci, dalo se to celkem očekávat. Školu navštěvoval v Palackého ulici, tam, kde je dnes ve Slaném speciální škola. „Zvláštní je, že si z této etapy školní docházky skoro nic nepamatuji. Ani to, jak jsem prospíval, i když tuším, že jsem byl takovým průměrným žákem. Z této školy nemám ani vysvědčení, na rozdíl od školy měšťanské. Z kantorů mám v hrubých rysech vykreslenu jen paní učitelku Babuškovou, Ta nás za každý přečin udeřila rákoskou do dlaně,“ mlhavě vzpomíná Vladimír Nosek na svá první léta v obecné škole.

„Podhoráci“ sváděli nelítostné souboje o kuličky

Hrátky mimo školní budovu jsou pro většinu kluků mnohem zábavnější, a tak není divu, že zůstávají trvale uloženy v jejich paměti. I Vladimír Nosek si ve svém věku celkem dobře pamatuje, jak trávil svůj volný čas poté, co se jako malý prcek vrátil ze školy domů. „Nejlepším místem, které praví ,Podhoráci‘, užívali ke svým hrám, byla část ulice Pod horou, počínaje místem zvaném Na kopečku a konče místem u schodů, za tzv. ,Obecňákem‘, který měl tehdy tři vchody. V každém vchodu bydlelo několik velmi chudých rodin s řadou dětí. A protože ulice tenkrát neměla dlažbu, i když kámen se těžil o několik stovek metrů dál, daly se na ní krásně hloubit důlky, nezbytné ke hraní kuliček. Těch měl každý z nás v pytlíku několik desítek a mezi námi o ně byly vedeny nelítostné souboje. Další zábavou bylo točení káčou. Na klacku byl přivázaný kousek provázku, který se na káču navinul a prudkým zatažením za provázek se roztočila. A pak se do ní pořád šlehalo provázkem, aby se stále točila. Dodnes nemohu pochopit, jak jsme tu káču tenkrát snadno a brilantně ovládali,“ uvažuje po desítkách let Vladimír Nosek.

U brodu se plavili na krách

Malý Vladimír a jeho kamarádi tak trochu povyrostli a prostor Pod horou jim začal být těsný. A tak začali chodit i na „Plac“, což bylo místo před velkým patrovým domem - mlýnem U Baňků. Nyní zde vede široká silnice podle „Brodu“, ke kruhovému objezdu. A tady, vedle hraní kuliček a honění se za hadrákem, se daly provozovat i jiné „hry“: „Zde naše hry dostaly vyšší rozměr, který byl dán tím, že na dosah několika kroků se nalézal rybník U brodu. A na něm jsme se vyřádili hlavně v zimě. Protože někteří z nás dostávali k Ježíšku brusle – šlajfky, na kličku, mohli jme na zamrzlém rybníce bruslit a klackem honit nějaký ten hadrák. Na zamrzlý rybník také chodili ledaři, kteří led rozsekávali na kry, které potom odváželi na „Pandu“ – do budovy mezi potokem a Brodem, naproti Lidlu. Aby led vydržel co nejdéle – pro potřeby hostinských zařízení, přikrývaly se kry slámou. Ale to bychom nesměli být kluci, kdybychom této situace nevyužili a neplavili se za pomocí klacků na zbývajících krách. Samozřejmě, že někdy jsme to nevybalancovali a zvrhli se do ledové vody. Než jsme doběhli domů, všechno na nás zmrzlo. Rodiče nás pak doma docela rychle „rozehřáli“… V té době s námi na „Place“ kamarádil Mirek May, pozdější tchán současného starosty. Jeho rodiče měli malou továrničku na tzv. Uhelnách, naproti bývalé drůbežárně, což bylo do města daleko, a tak zde neměl žádné kamarády,“ vzpomíná Vladimír Nosek na svá klukovská léta.

Když se na „Slandě“ těžilo

Dalšími teritorii, v nichž působila parta kolem Vladimíra Noska, byly prostory pod Slánskou horou a na vrcholu této hory, na jakési svažující se rovině. „Na ní tehdy rostla všemožná stepní květena. A zřejmě to nebylo teritorium jen naše, ale i člověka z období neolitu – při hloubení jam na této rovině jsme nalézali střepy hliněných nádob a snad i tehdejších nástrojů. A všechno, co jsme našli, jsme vždy odevzdali do slánského muzea. Když už nás nebavilo pátrat po stopách pravěkého člověka, hráli jsme fotbal na malém hřišťátku pod třemi kříži. Dalším pro nás zajímavým místem byl prostor pod Slánskou horou, naproti klášteru, kde se též těžil kámen a kde ,šutráři‘, jak se jim tehdy říkalo, ho roztloukali pomocí paliček, podobným těm, které používal pračlověk, na štět, s kterým se pak štětovali silnice. Při drcení kamene používali šutráři též jakýsi kožený návlek na ruku, v které drželi kámen,“ vysvětluje mi Vladimír Nosek.

Málem přišel o oko

Jednou z významných klukovských kapitol Vladimíra Noska bylo každoroční pálení čarodějnic. Souboje mezi „Podhoráky“ a „Lázeňáky“ má Vladimír Nosek v blahé paměti i po více než sedmdesáti letech: „Při stavění hranice měli Lázeňáci vždy ohromnou výhodu. Zatímco my jsme museli snášet suché části remízků a klestí ze Slánské hory, Lázeňáci hranici stavěli ze starých hřbitovních věnců, vyvezených za hřbitovní zeď. Na jedno takové pálení mám ale nemilou vzpomínku, protože jsem při málem přišel o oko. A to tak, že při vyhazování košťat, namočených do vyjetého oleje nebo do asfaltu, do výšky se jednomu klukovi koště vysmeklo a hodil mně ho do obličeje. Jen zázrakem se mi pouze malý kousek uhlíku zapíchl do víčka. Uhlík mi ještě ten večer vyňal MUDr. Stehlík, který hrál s tátou kopanou.“

Lyže měl mizerné, sáňky vynikající

Tenkrát, ve třicátých letech, panovaly v Česku poměrně kruté zimy s množstvím sněhu. A protože sněhu napadlo vždy hojně i ve Slaném, bylo oblíbenou zábavou „Podhoráků“ hlavně sáňkování. Mladý Vladimír Nosek se pokoušel i lyžovat, ale… „Tenkrát mně táta z Prahy přivezl dvě prohnutá prkna ze sudu, která jsem si poutky z kůže připevnil na boty. A jezdit se na tom moc nedalo. Ale sáňky, ty jsem měl vynikající – lehké, pevné, bez zadního opěradla. Asi nejlepší trasou pro sáňkaře byla tehdy dlouhá štreka, která začínala u dívčí školy na Hájích a končila až u hasičárny. To byla prostě nádhera. I z toho pohledu, že tenkrát nejezdila téměř žádná auta, a když už se objevilo koňské spřežení s povozem, tak to už muselo být. Další pěkná trasa začínala u schodů na Slánskou horu a též končila u hasičárny,“ vzpomíná Vladimír Nosek na tehdejší zimní radovánky.

Fotbal hráli na všech možných pláccích

V létě, hned jak přišel ze školy, honil s kamarády míč na všech možných pláccích. „Podhoráci“ měli plácek v místech, kde se dnes nalézají poslední domy, vystavěné svépomocí, v Chadalíkově ulici, ale často se hrálo i V lužích, což bylo místo naproti továrně Palaba, pod městskými jatkami, a hlavně na Hájích, v prostorách dnešního letního kina. „Myslím, že tam bylo i první fotbalové hřiště dospělých. Fotbalové mače probíhaly mezi ulicemi a kluci z téměř každé středně dlouhé ulice byli schopni sestavit pěti až sedmičlenné mužstvo,“ potvrdil mně Vladimír Nosek.

Libor Pošta
20. 04. 2010, 10:30


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 1. Čtenáři celkem udělili: 5 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Ilona
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.61%

Spíše ano
graf

18.46%

Spíše ne
graf

14.68%

V žádném případě
graf

19.24%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 899
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát