Hra na schovávanou

Naše malá spolubydlící se jmenuje Kočka. Je to černobílá micina. Zlobí jako čert. Trhá záclony. Škrábe všechno, co se jí dostane pod packy. Čičinka se ráda schovává. A je na ní vidět, že se pokaždé náramně baví.

Když jí bylo asi pět měsíců, tak se nám poprvé schovala. To jsem ještě nevěděla, že Kočička má v sobě ďáblíka, i když vypadá jako svatoušek. Asi dvě hodiny jsem chodila a hledala ji. Prohledala jsem všechny zákoutí. Dokonce i skříň. Byla jsem už bezradná a ztrácela jsem naději, že ji najdu. Už jsem si myslela, že mi proklouzla a utekla ven. Večer jsem ulehala do postele plné plyšáků a stále mi vrtalo hlavou, kam mi Kočka zmizela. Vhodila jsem do postele mobil a uvelebila se k spánku. Zapomněla jsem si na telefonu nastavit budík na ráno. Tak jsem šmátrala v té tmě a hledala telefon. Najednou jsem ucukla. Co to je? Nahmatala jsem něco heboučkého a teplého. Kočka! To malý zlobidlo se mi schovalo do té ohromné hromady plyšáků. Našla jsem mobil a Kočku vyfotila, ta se lekla blesku a poškrábala mě. Má opravdu ostré drápky. Dodnes mám na pravé ruce jizvu asi tak o čtyřech centimetrech. Já vím, neměla jsem ji tak vystrašit.

V srpnu byl Kočce rok a já myslím, že zlobí ještě víc, než když byla koťátkem. Často slýchám větu: ,,Jé, vy máte hezký koťátko.". Ale to není pravda. Naše micinka je prostě jen takový malý zakrslík. I když někdy vyvádí tak, že bych ji nejradši vzala, roztočila za ocas a vyhodila z okna, tak se stala mou malou kamarádkou, které můžu říct cokoliv a vím, že mě vyslechne a nikomu to nikdy nevyzradí. Mňauzí, mám Tě ráda.

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%