Kočičák Puf

,, Tak kdy už?" Nedočkavě se stále dokola ptám. ,,Vydrž, bude to asi až zítra" odpoví mi mamka. Jdu spát. Ve své hlavě uslyším mňouknutí. Otevřu oči a uvědomím si to. ,,Jistě  vždyť Žofinka bude rodit,jupííí " Ani se nepřevléknu a vletím na chodbu kde měla naše kočička Žofka domeček postavený z krabic. Žofka mne přivítala mňouknutím. Na ní bylo přilepeno pět koťat. Tři měly černou barvu, jeden byl krásně mourovatý a poslední byl černý s bílými odznaky. Já jsem dostala za úkol vybrat jednoho z nich. Zavolala jsem si babičku, aby mi řekla kdo z nich je kočka a kdo kocour. Jsem totálně na dně. Koho mám vybrat? Koho si nechat a koho dát pryč? Všechny si pochovám a kocourek s bílými odznaky se slepě přitulí a začne si volat maminku. Už vím to on je ten, kterého si necháme doma. Máma k večeru přijela domů z práce a kocourek se jí zamlouval stejně jako ostatním.

    Když už jsem si myslela, že je konec toho vybírání, proběhlo mi hlavou, že jsme zapomněli na jméno. Další hodina promarněna. ,,Holky a co třeba Puf, Pufík?" To by nemuselo být špatné, říkala jsme si v duchu. Tak začala naše výchova. Já jsem se malinko zazubila a začala jsem mámě  říkat ať si Pufika moc nevychovává, že si vždycky přivlastní zvířata k sobě. Já jsem vždy chtěla vlastní zvířátko. Tak jsem si Pufíka učila na sebe.  Pufíkovi se konečně otevřela očka a celá rodina jsme ho učili jak se co dělá. Po večerech jsme spolu usínali a rodiče ho potom vzali. Hráli jsme si spolu, provokovali se. Odpoledne Pufik rád spával v igelitové tašce nebo na mé posteli. 

      Jenže problémem je, že Pufik je kocour a po té co "dospěl" se začal toulat. Nepřišel jeden den, dva dny,tři dny,týden. Po čtrnácti dnech jsem ztratila víru v to, že se vrátí. Už jsem ho oplakala. V té době jsem byla přihlášena v knižním klubu " Pony club". Zrovna jsem se  dočítala jak Chika (koník, kterého Pony club adoptoval, když ji našli myslím v lese) umřela na rakovinu. Už mi stékala slza po tváři. Najednou slyším jak vešel děda a máma jen řekla " No nekecej!" Tak jsem vyběhla do kuchyně a co nevidím. V dědové náruči ležel docela vyhublej Puf. Okamžitě jsem ho vzala k sobě a rozbrečela jsem se ještě víc. To bylo radosti. Pravděpodobně byl chudák někde zavřenej, protože byl dost o hladu.

      O týden později už byl zase takovej baculatej. A my jsme s ním mohli zase trávit čas. Teď je na Pufikovi vidět, že je po mamče Žofce, protože oboum kouká ven jeden špičák. =) Bez koček by jsme to prostě už nebyli my!.  

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%