Upřímné dětské hraní

„Tak už jdeš? Pojď… A nezapomeň si dědův klobouk, jinak bys nemohla hrát krále!“

Hulákala jsem na babičku a zřetelně jsem vyslovovala písmenko r, které jsem se zrovna naučila. Abyste rozuměli, jdeme si hrát na Sůl nad zlato. A já jsem Maruška. No a taky Zpěvanka a Drahomíra. A babička zase hraje krále, komorného a babku kořenářku.

Vše je připraveno, může se začít. A já zvesela zpustím zpěv. Jakožto Zpěvanka jsem znamenitá. Pak prohrábnu šperkovnici a nakonec ustelu polštář tatínkovi králi…

Kdo by to neznal? Nejvíce jsem milovala hry s babičkou. Pak přišlo pexeso, schovávaná nebo hra na kadeřnictví.

Je vážně zvláštní, že si detailně pamatuji všechny hry, kterýma jsem prarodiče trápila, ačkoliv jsme je hráli jen do mých čtyř let. Babička ochotně dělala Rumcajse, Boba či Bobka, Vílu Amálku či brouka Pytlíka. Nestačilo mi na pohádky koukat, toužila jsem se stát každičkou postavou, která mne zaujala. Jé a kolikrát jsem byla Arabelou? Ani se neptejte… jen ta auta se ne a ne změnit, zvoneček byl asi rozbitý a prsten? To nikdy nebyl ten správný.

Má fantazie neznala mezí. Jediné, co mi vždycky chybělo byl létající kobereček…

Dnes, když o tom tak přemýšlím, musím říct, že tyhle hry byly ze všech nejkrásnější.

Ten zápal, to nadšení, ta upřímná touha  po výhře v pexesu… Neříkám, že dnes si nerada něco

nezahraji, ale už to není takové…A když už hraju, pak raději pro obecenstvo, na jevišti. Nejkrásnější pocit je stát se někým jiným a rozzářit dětská očíčka. To vážně zbožňuju…

Dnes má svátek Oto

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3024