I chyby mohou být dobré, pokud se z nich poučíme

Už dva roky a půl jsem se svým přítelem Davidem. Potkali jsme se v létě a už když jsem ho poprvé spatřila, řekla jsem si: „To je on!“ David je opravdu báječný kluk a já ho miluji! Když jsme spolu začali chodit, cítila jsem něco, co ještě nikdy s nikým. Nejen po dobu, kterou jsme byli spolu mě zaléval pocit neuvěřitelného blaha, ale po celý den jsem se cítila šťastná a pozitivně naladěná. David je prostě něco, co je nepopsatelně krásného. Je to moje světlo, moje opora, mé druhé já, a proto do teď nechápu, jak se mohlo stát to, co se stalo…

     Jednoho sychravého odpoledne jsem dostala poštou pozvánku na menší párty pár mých známých v místní restauraci. Čas na rozmyšlenou není třeba. Už píši SMS mé kamarádce (pořadatelce), že nebudu chybět. Jsou to většinou známí ze základní školy, a tudíž bych výjimečně ráda šla bez Davida. Přece jen by s námi na staré časy vzpomínat nemohl. Nemusím ani naznačovat a sám rychle pochopí, že by byl navíc. „Jsi opravdu báječný! Miluju tě!“ řeknu upřímně a David mi s úsměvem na rtech popřeje hezkou zábavu. Chudák netuší, co se bude dít a já v té chvíli ještě také ne.

     Již na začátku akce se to pěkně rozjíždí. Sotva se setmělo a už je tu pár jedinců, co domů autem určitě nepojedou. Říkám si ale: „Klid, co by to bylo za párty bez alkoholu.“ Vidím tu poměrně dost neznámých tváří, nejspíš si spolužáci přivedli i své přátele. Chvilku si nadávám, proč jsem přeci jen Davida nevzala sebou. Ale z výčitek mě vytrhne jemné pohlazení po zádech. Rychle se otočím. „Smím vás pozvat na něco k pití slečno?“ zeptá se mě se širokým úsměvem milý neznámý. „Ano, ráda!“ jsem tak zaskočená, že ani nevím, proč jsem pozvání přijala.

     Sedíme na barových stoličkách oba se skleničkou bílého vína a nejdřív ani nevím, co říkat, ale po pár minutách konverzace není k zastavení. Zjistím ne o moc starším neznámým spoustu zajímavých věcí, ale vám bude stačit, když řeknu, že se jmenuje Michal. Čas neuvěřitelně ubíhá a promile v krvi rychle stoupá. Obzvlášť, když vyměníme bílé víno za panáky vodky. Motá se mi hlava a nejsem jediná, ovšem můj společník je na tom značně lépe. „Nepůjdeme se na chvíli projít? Je tu strašně vydýchaný vzduch!“ navrhne Michal. Jelikož jsem nekuřačka a toto prostředí mi taky nevyhovuje, bez odpovědi se zvedám ze stoličky a míříme ke dveřím. „Konečně čerstvý vzduch!“ libuji si. „Pravda, už jsem tím nikotinem načichl do poslední nitky. Schválně si čichni.“ Nabádá mě Michal. Nemyslí mi to. Nakloním se k Michalovi a on ke mně. Naše rty se spojí. Proboha, co to dělám?! Bleskne mi hlavou. Ale nemám sílu se od něj odtrhnout. Nevím jak dlouho se líbáme. Nevnímám čas. Nevnímám nic. Až najednou uslyším známý hlas. „PROBOHA! To se mi zdá! Jano!!!“ pár metrů od nás stojí David. Konečně odtrhnu své rty od Michala. Zadívám se Davidovi do tváře. Nevím co říct. Nenapadá mě nic. David mi to ulehčí. I přes svoji opilost vidím, jak se mu lesknou oči. Jsou to snad slzy? Nestačím se pořádně zadívat. David se otočí na podpatku a v tu ránu je pryč.

     „Jani, vstávej,“ budí mě pleskáním po tváři mamka, „ty teda vypadáš!“ Pravou rukou mamku odstrčím a rychle běžím na WC připomenout si, co všechno jsem včera vypila. Je mi nepopsatelně zle. Bolí mě hlava. Jsem si však moc dobře vědoma, co jsem včera provedla! Ač je mi špatně sebevíc, obléknu se a mažu kvapem za Davidem. Cestou se sice musím stavit na veřejných záchodcích, ale při vzpomínce na včerejší Davidovu tvář je má kocovina detail. Jsem u něj za pár minut a zvoním jak pominutá. Otevře mi. „To jsi ty! Už tě nechci nikdy vidět, slyšíš nikdy!“ a zabouchne mi před nosem. Nestačila jsem ani otevřít pusu. Nevzmůžu se na nic, jen oči si mohu vyplakat. Netušila bych, že tolik slz vůbec mám. Cožpak je všechno pryč?… naše láska, naše plány, naše sny, můj David… Tohle jsem zahodila? Kvůli čemu, kvůli nějakému Michalovi, kterého ani neznám! Chtěla jsem si jenom popovídat s přáteli! Proč jsem tak pitomá?! Proč jsem vůbec přijala jeho pozvání?! Potom, co všechno jsem vypila, se vůbec divím, že si to pamatuji. Kéž by se dal vrátit čas! Mluvím sama se sebou… Kéž by to byl jen zrůdný sen! Abych se probudila a oddychla si, že tohle se nestalo. Mohla zas obejmout svého Davida a být šťastná. Ale já jsem vtom pořád! Ne a ne se probudit.

     Ach Bože, celé dny nejím, nespím. Jsou to ty nejhorší dny v mém životě až do doby, kdy mi napíše SMS David: MUSÍME SE SEJÍT.

     Stepuji už hodinu předem na smluveném místě. Uteče to jako voda a já po dlouhé době opět uvidím tu nádhernou tvář. Jsem tak napjatá a honem chci všechno vysvětlit, když mi nenechal příležitost. „Nemám dost slz na to, co jsem provedla.“ Začnu, když vtom mě náhle zarazí: „Nic neříkej.“ Potřeboval jsem čas, abych si to v sobě urovnal a znovu přišel na to, jak strašně moc tě miluji a vím, že ty mě taky.“ Rozpláču se štěstím.

     Tak tohle naše láska ustála. Ukázala mi, že já také jsem schopná se dopustit tak obrovské chyby. Už nikdy nechci zažít, to co jsem zažila na osudné párty a po ní. Můžu se vrátit opět ke svému štěstí a to díky mému Davidovi!

Dnes má svátek Viktor

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.03%

Spíše ano

17.78%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.87%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3133