Chci vrátit čas...

Chybovat je prý lidské. Odpouštět, je taky lidské. Tak proč nikdo neodpouští?
Když uděláme chybu, jíž litujeme, trošku nám to zjištění vyrazí vzduch z plic. Ať už to bylo špatné rozhodnutí, nevhodná věta v nevhodný okamžik a nebo cokoliv jiného.
Ne, ne, ne! To se nestalo, to se NESMĚLO stát! Prosím, ať se mi to jenom zdá! A přitom my víme, že to není sen.
Časem se zapomene. Neodpustí, ale zapomene. Na všechno se zapomene. A to je zvláštní. Proč se bavím v pohodě po půl roce s tím, kdo mi podrazil nohy? Proč se bavím s někým, kdo se mi z bůh ví jakého důvodu vyhýbal a ani nepomyslím na to, co se stalo? Na to není žádný povzdech dosti velký a hluboký. Ach jo... Mizerný svět. Ale vlastně jsem rád, že tady žiju, ne?!
Tyhle protiklady jsou všude. Stejně jako hromada automatických metafor. Stejně jako instinkty, které nám občas napoví jak udělat tu chybu a než se jim stačíme postavit, už je na světě.
Chyba je jedna z mála věcí, pro které jsem schopna plakat. Ta lítost, o níž vím, že ji nikdo nevyslyší. To vědomí, jak moc jsem klesla v očích druhých. To je svazující. Ani ztráta mi nevžene slzy do očí tak rychle, jako chyba. Ale kdy já naposledy plakala? To už je moc dávno... Ale stejně chybuji pořád. Znovu a znovu, nenapravitelně, nepochopitelně. A klesám v očích ostatních.
A zase ta otravná otázka. Tak sakra PROČ? A proč si kladu otázky, které nelze zodpovědět? Ta odpověď je, jak se tak říká, za jazykem, ale nejde ji vyslovit. Máme pocit, že to víme, ale neumíme to formulovat. Nebo to prostě vysvětlit. Neví to ta část mysli, která to má vysvětlit. A je to tak správně? To je otázka s odpovědí na stejném místě.
Co na to vše říci? ACH JO...

Dnes má svátek Oto

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3024