Chyby, chyby a nedostatky... Těch bych se asi nedopočítala

Den co den děláme chyby – všichni a kdo říká, že nechybuje, dělá chybu už jen při těchto slovech… Chyby můžeme udělat různé, vědomé i nevědomé, úmyslné i omylné, velké i malé. Každá z těch chyb je tu ale hlavně proto, abychom se z ní poučili. Jen občas je to ponaučení dost drahé, jde o chyby, jejichž následky už nejde vrátit, jde o chyby, které s sebou přinášejí trest. Vrah přijde do vězení, ať už zabil úmyslně, v opilosti nebo v zoufalství. Má-li ovšem takový člověk alespoň nějaké svědomí, užírá se nejvíc sám svými výčitkami. To je teprve pocit, se kterým se asi nedá žít.

 

Když se podívám na sebe a na svůj krátký život, vidím spousty chyb, jen vím, že bych téměř nic z toho nechtěla vrátit. Ať už jsem udělala desítky drobných chyb, které děláme každý nebo ať jsem udělala blbost o něco větší, nechtěla bych vracet čas a chyby napravovat. V neposlední řadě jsem třeba píchla ucho klukovi z tábora. Já, prvním rokem jako praktikantka, jsem se ve své funkci trochu otloukala a nechala jsem se snadno ukecat. Rok předtím, ještě jako dítě jsem ucho píchla spolubydlící a nic se nedělo, všechno bylo v pořádku. A proto mi nepřišlo, že dělám něco špatného. Dlouho jsem si to vyčítala, když jsem se pak musela stavět čelem narážkám všech ostatních a zejména nadávkám a kritice jeho sestry. Jistě, měli na to právo, udělala jsem hloupost, velkou hloupost, ale klopýtnout může každý. Kdyby si tak v dané chvíli ségra toho kluka uvědomila, jak se chovala ona prvním rokem jako praktikantka… Nepřišlo mi fér, že se do mě všichni tak pouštěli, protože každý z nich své první roky chyboval a válčil. Přesto bych takovouhle chybu zpět nevzala, protože dnes už vím, že rozhodně nepíchám ničí uši. Ještě vloni mi to připadalo jako něco, co dělá každý a je to v pořádku.

Mezi své největší chyby počítám zklamání v přátelství, ale ani takové bych nevracela, protože pravý přítel je ochoten zavřít obě oči, odpustit a jít dál. Myslím, že každý má právo na svou chybu, jen ji nesmí opakovat.

 

Nejvíce chyb ale paradoxně nepozoruji ve svých činech, vnímám je na sobě samotné. Pominu-li chyby na vzhledu, vadí mi hned několik rysů mé povahy. Vždyť já jsem nemístně paličatá, přehnaně upřímná,  pomlouvačná, kritická ke svému okolí a netolerantní k lidské hlouposti. Jsem asi zdánlivě povrchní a namyšlená.

Všechny tyhle chyby na mě bez pochyby musí vidět okolí a vnímám je i já. Jenže připustíte-li si tuhle vyšinutou holku blíže k tělu, poznáte, že každá z těch chyb má i svou druhou stránku. Jsem paličatá, ale dá se k tomu také jednoznačně říct, že si jdu za svým cílem, jsem upřímná, ale nepovažuji to za špatnou vlastnost, jen lidé kolem mě si musí připustit, že nejen kritizuji, ale také přijímám kritiku bez výhrad. Nikomu není příjemné, když je kritizován, ale raději se dozvím od kamarádky, že v té modré sukni vypadám příšerně, ač si myslím, že je báječná, než aby si to pak říkali lidé na ulici nebo ti, o jejichž pozornost stojím. A proto se říká co nemáš rád, nečiň druhým, což ale jasně dodává, že co požaduješ od okolí, musíš také dávat. A já chci, aby vůči mně byli lidé upřímní, ačkoli to občas bolí.

To že jsem pomlouvačná už jsem zmiňovala jednou, beru to jako součást své částečné povrchnosti, jako rys mé osobnosti a dělám to ač vím, že to není hezké.

A má netolerance k neinteligenci? Zkrátka víc než špatně snáším, když si nemohu s člověkem promluvit na úrovni, když jeho inteligence hraničí s inteligencí houpacího koně a myslím si, že je to jen jakési kritérium vůči společnosti, kterou jsem obklopena. Neříkám, že nejsem schopna vést rozhovor s někým, kdo není zcela geniální, jen to nevydržím dlouho a myslím si své. Prosím proto své okolí, aby mne za to neodsuzovalo, myslím, že si zasloužím alespoň trochu inteligentní společníky, když i má inteligence není úplně nízká.

 A že jsem pro své okolí povrchní a namyšlená? Abych  nebyla, když vyžaduji přirozený intelekt a jsem upřímná. Málo lidí se totiž s takovými vlastnostmi vyrovnává a já si tím pak sama ztěžuji život.

Říkávám si docela často, že by se mi lépe mezi lidmi dýchalo, kdybych přestala být tak otevřená a upřímná a kdybych krotila své požadavky. Jenže to už bych pak nebyla vůbec já. Pokud mne mají mít lidé v mém okolí rádi, přijmou mne takovou, jaká jsem a nebudou žádat, abych se změnila. O tom, že to jde svědčí množství lidí, kteří jsou v mojí společnosti docela rádi.

Na povrchu možná vystupuji jako bezcitná a chladná, ale to jen do doby, než si pustím lidi k tělu. Vždyť já jsem taková uřvaná holka. To je pokaždé něco, co mě rozpláče, včera ráno to byl film a dnes se mi chtělo plakat nad tím, že vyhazuji dárek od babičky, přitom jde o věc, kterou jsem už dostala dávno a která je skutečný kýč, přesto mě úplně bolí hlava z myšlenky, že tím ubližuji tomu, kdo mi dárek dal. Jenže já si ho vážně nemůžu nechat doma, protože se mi nelíbí a zabírá tolik místa. Už několikrát jsme ho přesunula z krabice do krabice a pak na půdu, jenže teď, když se budeme stěhovat prostě musí zbytečné věci pryč… A potom může někdo tvrdit, že jsem bezcitná…

Prosím, nesuďte mě dříve, než mě poznáte, není to vůči mně fér a já se zase na oplátku vyvaruji svým nadměrným kritikám.

Dnes má svátek Alexandra

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3021