Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je úterý 23. ledna 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Běh na dlouhou trať

Nikdy jsem nebyla soutěživý typ, hlavně asi protože jsem se bála prohry. Ovšem existují i jiné výhry než soupeření v soutěžích. Takovým typickým příkladem jsem třeba já.

Od svých třinácti let vedou boj s těžkou psychickou nemocí jménem deprese. Mnoho lidí používají věty typu: „Dneska mám zas depku,“ ale neuvědomují si, co opravdu tato nemoc obnáší. Bohužel já to vím až moc dobře.

Přibližně v sedmé třídě základní školy jsem začínala pociťovat pocity beznaděje – ve škole byla šikana na denním pořádku, nikdo se semnou nekamarádil, otec je těžký alkoholik, který mi velice často a rád připomíná moje slabá místa a pak tu byl můj o 5 let starší bratr, který chodil na gymnázium.

„Páni, on chodí na gympl, tam já se nikdy nedostanu, jsem úplně blbá. Nesahám mu ani po kotníky.“ honilo se mi hlavou.…

Začala jsem docházet k psycholožce, ale jelikož se můj stav rychle horšil, začala jsem docházet i na psychiatrii a brát antidepresiva. Přišla střední škola a já se těšila, že začnu znova, úplně od začátku, kde mě nikdo nezná! Chtěla jsem být dobrá, co dobrá ta nejlepší! Pořád dokola jsem se jenom učila a učila. Skoro nic jsem nejedla, protože jsem si přála zhubnout, můj sen bylo 48 kg při výšce 165 cm. Nebylo to tak jednoduché, jelikož jsem jedna z těch nešťastnic, co přiberou 5 kg i ze vzduchu. Tenkrát to bylo jedno z nejtěžších období. Táta téměř denně pil, protože se s matkou stále dokola hádali a veškerou jejich psychickou zátěž si vybíjeli na mě. Každý z nich zamnou chodil a chtěl potvrdit svoji pravdu, která ale špinila toho druhého. Vždycky jsem se zastávala spíš matky, jelikož si s otcem zažila neuvěřitelné věci, kdy ji nakonec doktor nařídil nechodit do práce, jelikož její imunita psychická i fyzická byla hluboko pod bodem mrazu. Teď už vím, že místo zastávání se, jsem měla být radši zticha. Otec mě začal nenávidět ještě víc a já dodnes nikdy nezapomenu na proplakané noci, kdy se mi třásly ruce strachy, jestli táta vrazí do pokoje, vytáhne mě s postele a začne nadávat. Nebyli výjimkou ani policajti, kteří přijeli ve 3:00 ráno, když je máma zavolala potom, co ji vyhrožoval zabitím. Jelikož má otec zbrojní pas a příslušné zbraně ani jsem se nedivila, že ty policajty zavolala. Ale to jsem odbočila z tématu. Chtěla jsem říct, že se u mě deprese rozvíjela v silnější a silnější.

Co se mé váhy týče, dosáhla jsem 50 kg, ale hlady jsem jednou téměř omdlela. Naštěstí byl semnou můj přítel, který mi konečně otevřel oči a doslova mě cpal vším možným. Holt jsem se musela smířit s tím, že nikdy ze mě nebude nějaká vyhublá modelka. Na konci školního roku jsem dosáhla 3 dvojek, ale vyznamenání, na které jsem hleděla mi nebylo dost dobré na to, kolik jsem do něho vložila úsilí. Začaly prázdniny, otec se konečně odstěhoval a já se začala pomalu psychicky zotavovat. Ovšem tím můj boj zdaleka neskončil!

Prázdniny utekly jako voda a já nastoupila do druháku. Samozřejmě se ode mne očekávaly stejné výsledky jako v prváku, ale já už na začátku září věděla, že na to prostě nemám. Nemohla jsem se smířit s trojkami, které byly na denním pořádku. Není divu. Už jsem se zdaleka tolik neučila co dřív. Přišla jsem domů, lehla si a brečela a brečela, nemohla jsem se soustředit, nechtěla jsem se učit, nechtěla jsem jít ven, nechtěla jsem nikoho vidět, nic dělat, nechtěla jsem si dokonce ani číst, nic mě nebavilo, chtěla jsem jen jedno jediné! Chtěla jsem umřít… Z celého srdce jsem si přála, aby mě přejelo auto, prosila jsem Boha, aby už skončil moje trápení.

Svůj boj jsem prohrávala a bylo mi to jedno. Ale čeho jsem nejvíce litovala? Nejvíc ze všeho mě mrzí, že jsem rvala srdce mému Tomáškovi. Nikdy mě neopustil, snažil se mi vždycky pomoct, jak jen mohl, ale marně. Prosila jsem ho, aby si našel někoho jiného, někoho s kým bude konečně šťastný. Moc jsem ho milovala a miluji ho stále, ale nemoc byla silnější. Psychiatrička do mě cpala prášků až běda, ale nic nezabíralo. Měla jsem jich hodně doma nastřádáno a nebyl jediný den, kdy bych se kvůli něčemu nerozbrečela. Dostávala jsem záchvaty, kdy jsem se ani nemohla nadechnout. Myslela jsem jenom na smrt.

Jednoho dne mi moje psycholožka řekla, ať si představím život jako stoličku, která je podepřená třemi nožičkami. Jedna nožička je práce (škola), druhá je rodina a třetí nožička představuje přátelství. Říkala mi: „Věřím, že to musí být strašné, když škola pro tebe představuje obrovský faktor stresu, z rodiny ti pomáhá pouze milující přítel a přátelé jak si sama řekla, nemáš žádné.“

Jaké nožičky tedy drží mojí stoličku? Měla pravdu. 8. 10. 2008 jsem spolykala prášky ani nevím kolik jich bylo, ale vím, že tu noc u mě spal Tomáš a zachránil mi život. Moc si toho nepamatuji, jen útržky, např. sanitka, sonda v žaludku, … Probudila jsem se až v nemocnici v Motole připíchnutá ke kapačce.

Dnes jsem s Tomáškem 2 roky a půl a já konečně cítím, že svůj boj vyhrávám. Žádná psychiatrie, žádné léky, ale láska. Láska je to, co mi tu osudnou noc zachránilo život. A já chci žít, chci vyhrát. Vím, že to bude běh na dlouhou trať, ale já to zvládnu, musím…

Fotografie:

Kliknutím zvětšit

Helena Kalašová, OA Slaný, 2. ročník
20. 02. 2010, 17:14


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  3 b. = dobrý  2 b. = ujde  1 b. = nic moc  0 b. = děsný

Počet hlasujících: 7. Čtenáři celkem udělili: 35 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.

princezna - 21. 02. 2010, 16:06:04
Za to nemusíš děkovat... :-) Já si vážím, že si dokázala napsat tenhle článek... Ne každý by to zvládnul...

Darki - 21. 02. 2010, 11:47:25
Děkuji, moc si vážím toho, co jsi napsala...

princezna - 20. 02. 2010, 20:39:36
Hodně štěstí...
Málem si mě rozplakala... Opravdu... Žít takový život musí být hrozné, ale já věřím, že to zvládneš, protože odhodlání a podpora vedou za cestou k vítezství. A Ty máš oboje... Zvládneš to... Musíš... Držím palce, opravdu Ti to moc přeju... Hodně štěstí

Dnes má svátek Milena
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.57%

Spíše ano
graf

18.58%

Spíše ne
graf

14.60%

V žádném případě
graf

19.25%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 904
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát